O co v oněch krizových letech mentálně jde, zhuštěně vystihuje bonmot Marka Twaina: „Když mi bylo čtrnáct, můj otec byl největší hlupák pod sluncem, skoro jsem ho nemohl vystát. Ale když mi bylo jednadvacet, nestačil jsem se divit, jaký pokrok za těch sedm let udělal.“ Slavného spisovatele lze poopravit pouze co do věkového vymezení období puberty a adolescence, jež se dnes na rozdíl od časů Toma Sawyera a Huckleberryho Finna natáhlo zhruba už mezi dvanáctý a až čtyřiadvacátý rok.

Vychovávají věci, o kterých se nemluví

Preludiem tohoto textu je předchozí článek, jehož tématem je výchova v dětství a který zmiňuje některé rodiči jen mlhavě tušené, a proto často podceňované skutečnosti. Především, že vychovávají, i když nevychovávají, neboť i když dítě ještě „nemá rozum“, odmala intuitivně vnímá, v čem rodiče lidsky a výchovně pokulhávají. Potomek pak začíná zlobit nebo sám pokulhávat v něčem, co by vzhledem k věku zvládat měl.

Z jeho strany nejde o nevděk, ale o vzkaz, že jeho vyvíjející se dušička strádá nedostatkem některých ingrediencí výchovného koktejlu. Že jeho potřeby jsou nejen hmotné, ale patří k nim bezpodmínečná LÁSKA; s ní však také jasně vymezená PRAVIDLA jak rodinného chodu, tak povinností, jejichž plněním k onomu chodu samo dítě přispívá. Že od rodičů potřebuje vnímavou a podpůrnou ÚČAST, protože je-li chabá, daleko hůř získává jistotu, v čem je dobré, a orientaci v konfliktech s vrstevníky i dospělými. A tuhle svatou výchovnou trojici spojuje pocit, jehož koňskou dávku dítě potřebuje od rodičů ze všeho nejvíc – JISTOTA.

Bez vyjmenovaných přísad se neobejde ani míchání výchovné směsi pro období puberty. Jeden rozdíl zde pochopitelně je – s fyzickým dospíváním řízeným „splašenými hormony“ v nich sílí složka rozumu. Není však rozumné, aby rodiče roli hlavního rozumového zdroje delegovali na školu nebo ji svěřili „péči“ internetu. Je na nich, aby jim docvaklo, že pubertálně-adolescentní „velký třesk“ je na světě od toho, aby se vše výchovně zdravé, čeho se dítěti od narození po začátek puberty dostalo, prohloubilo a dostalo i v duši dítěte jasný vědomý a racionální podklad. Že jen tak pomohou svému teenagerovi ujasnit si a zvládnout jeho velké přechodové otázky-úkoly:

• jsem normální?
• kdo jsem?
• jaké je moje místo ve světě?
• jakými strategiemi se svého místa dopracuji?
• jak se odpojím od rodičů?

Také v rodiči proměna „normálního“ a hodného dítěte v pubertální neřízenou střelu evokuje otázky: „Mám být přísnější a přitvrdit, nebo naopak povolit?“, „Mám hlídat, jestli se učí, nebo školu moc nesledovat?“, „Mám víc kontrolovat, jestli nevyvádí nějaké hlouposti, nebo se přestat bát, vždyť jsem taky nebyl svatý?“ Nová výchovná situace skrývá ještě jednu, zásadní a rodiči jen málokdy pokládanou otázku: Kde začít, od čeho se odpíchnout, aby to pro potomkovu budoucnost dávalo smysl?

Odrazovým můstkem k dospělosti je nadání

Ještě před pár desítkami let, kdy příležitostí bylo pomálu, zato hodně jistot, bylo jasné, že začít je třeba od disciplíny: „aby se to naše děcko nějak zařadilo, a když mu něco půjde, tím líp.“ Dnešek s jeho širokou paletou šancí, leč minimem jistot, dává také celkem jasnou odpověď: vše se odvíjí od talentu, „aby to naše dítko v něčem vyniklo a vydrápalo se co nejvýš“.

Pro teenagera i jeho zploditele jde o náročnou prověrku, k jejímuž jádru se musejí propracovat a jejíž fáze a složky nelze jen tak obcházet. Juniora otázky-úkoly bodají do psychických slabin a jeho primární potřeba a touha je zařadit se do vrstevnického houfu, v němž se pěstují už ryze dospělácké disciplíny – užívání a výkon. Princip ochrany před svody tabáku, alkoholu a drog nečiní rodiči problém, má-li je sám pod kontrolou. K užívání však patří také možnost vytahovat se před vrstevníky věcmi. Její omezování zasazuje drobné rány sebevědomí každého teenagera i nejednoho rodiče („když mu to nekoupím, bude to vypadat, že na to nemám“).

Jenže jedině stará a osvědčená zdržovací taktika „dostaneš, ale až…“ obsahuje zároveň hojivé látky na puberťákovy konzumní bolístky. Tlak na plnění domácích povinností a snažení ve škole, ovšem spjaté s akceptováním výsledků odpovídajících možnostem, skýtají podmínky pro soustavnou aplikaci ozdravných substancí. Takto fundovaná zdržovací taktika přináší teenagerovi zásadní zkušenost: nic na světě není zadarmo a život plyne v rytmu práce–uvolnění, respektive zábava. „A obojí je ta správná živná půda pro radost a dychtivost! Protože když musíte pracovat, tak se začnete těšit, co budete všechno dělat, až práce skončí,“ zdůrazňují rodinní terapeuti Marek Herman a Jiří Halda v knížce Jsi tam, brácho?  

A jedině radost a dychtivost spolu s hravostí, vše na bázi „povolit–přitáhnout“, může rodiči odhalit, pro co má jeho dítě nadání. Rozvíjený a rodiči soustavně podporovaný talent udržuje teenagera u jakékoli dovednosti, v níž je setrvale dobrý, a která mu díky tomu dělá radost a naplňuje ho sebevědomím. Zároveň jej nejlépe chrání před svody vrstevnické party, do níž chce nejen zapadnout, ale také v ní vyniknout. Pomáhá mu totiž najít si takovou, kde důstojné místo na vrstevnickém výsluní zajišťuje právě to, v čem vyniká. Je-li to sport, učení, umělecká dovednost, nehrozí, že zapadne do takové, v níž vyvyšuje výhradně cigárko, super make up, na ex vypitý půllitr s panákovým „zlepšovákem“ nebo počítače brané čistě jako herní paření či sociální sítě.

Postrčení do vrstevnické skupiny, na jakou je dítě naladěno a vyladěno, je pro jeho vývoj zásadní. V ní se mnohem lépe než v rodině učí nacházet a obhajovat svoji pozici a tak vytvářet pro život nezbytný polštář pro svůj talent – svoji nezaměnitelnou osobnost, své Já. Jak se mu to asi může dařit, když rodiče dítě nadané na jemné rukodělné řemeslo vecpou na gymnázium? A naopak, když nepoznají, že mají doma „malého integrála“, a sytí jej radami na způsob „Najdi si po základce něco, kde jsou prachy“?  

Teenager si v jemu na míru ušité vrstevnické skupině může doplňovat, co mu dnešní nukleární rodina, omezené na otce a matku, dát nemůže. Například najít pod jejím vlivem svého gurua – staršího kamaráda nebo dospělého, který mu pomůže objevit jeho dosud skryté, protože školou ani rodiči nepodporované vlohy.

Pestrost a zájmy členů vrstevnické skupiny také mohou pomoci lépe korigovat rodičovské hranice, opomenutí i chyby, jichž se nevyvaruje žádný rodič. Když se doma mluví převážně jen o penězích a co všechno mají ti druzí, může se vědecky či umělecky nadaný teenager nejlépe dosycovat právě přes podobně zaměřené vrstevníky a guruy. Když rodiče jeho zájmy nejen nepodporují, ale vyloženě shazují – i to se stává –, je zase nejsnazší „dorovnávat se“ mezi kamarády. Všechny rodinné nedorazy teenager vnímá ostře, protože i když v pubertě bourá ochranné rodičovské bariéry, má svých zploditelů pořád plnou hlavu a už není jen citlivý na jejich výchovné přešlapy, ale se stejnou citlivostí vnímá, čím žijí a jak žijí. Proto vším, co nasává ve vrstevnické skupině, si zase zajišťuje a rozšiřuje prostor pro lásku, pravidla a účast.

Dospělost jsou vlastní oči

Podpora a rozvoj puberťákových talentů a schopností bude v dospělosti tvořit jeho základní životní oporu ve společnosti výkonu – neutuchající radost a pocit naplnění z profesionálně vykonávané a smysluplné práce. Avšak jen za předpokladu zmíněného v předchozí kapitole: když všemi nástrahami puberty a adolescence projde tak, že se z něj stane vyvážená a nezaměnitelná osobnost. Jak také může život vypadat, dokud člověk tuhle cílovou pásku neprotrhne, velmi sugestivně líčí terapeuti Herman a Halda.

„Byl to silný chlap, který když vstoupil do místnosti, tak ve vás okamžitě vzbudil respekt: mluví trochu úsporně, ale máte pocit, že to, co říká, dává smysl, že je to pravdivé, přitom neokázalé. Vyzařovala z něho síla. Přišel, protože má obrovské pochybnosti. Je úspěšný, ale to, co už dokázal, ty pochybnosti nezmenšuje, nemá to skoro žádný vliv. Nechápal to. A byl z toho unavený.

Postupně jsme zjišťovali, že má v sobě místa, kde má hluboká zranění, která mu ty pochybnosti přinášejí. Má obrovskou sílu, ale zbytečně rve trávu ze země a všechno, co dělá, ho stojí tuny energie. Nejhorší je, že každé ráno vlastně začíná od nuly. Přitom navenek působí, že dělá věci s lehkostí, dokonce vás napadne, že je to až nespravedlivé, jak mu to všechno snadno jde. ...             

Víc než rok jsme spolu řešili, že to, co má v hlavě, a to, co vidí ostatní, jsou dvě různé věci. Snažil jsem se mu ukázat, že špatný pohled je ten jeho. Že ostatní to vidí správně. Absolutně nechápal. Takže mi ty věci jdou vlastně lehce? Jo. A jak je teda možné, že to vidím tak blbou optikou? Protože se na sebe nedíváš svýma očima. Ale očima svého táty, který tě mlátil a ponižoval.

Bylo to pro něho hrozně těžké přijmout. Jak to, že jsem kruci o tom nevěděl? … Nic si nevyčítej, to se stane nám všem ... dochází ke zvnitřňování: to, co původně bylo vně, se dostává dovnitř. Buduje se náš vnitřní hlas. Časem si na něho zvykneme tak, že ho začneme považovat za svůj vlastní. Někdy se tomu hlasu říká svědomí. Aha. Takže ten hlas nemám poslouchat? To ti nepůjde. Neposlouchat ten hlas nejde. Spíš jde o to, naslouchat mu a porozumět, co mi vlastně říká. A pak se rozhodnout, jestli se tím budu řídit nebo ne.“

Takové rozhodování není snadné. Ale je možné, a jak v úvodu naznačuje Mark Twain, je také po čertech užitečné. Tak ať ten váš teenager zvládne „své roky“ tak dobře, jako se to podařilo jemu.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna