„Je s ním těžká řeč,“ „Nic na něj neplatí,“ „My to přece myslíme dobře,“ „Má v nás jen příklad," „Maximálně ho podporujeme a povzbuzujeme," „Má všechno, co chce a co jsme my neměli.“ Rodičovské lamentace, jež dnešní výchovu dětí doprovázejí, mají své pozadí.

Tvoří je zkušenost, k níž ve finále dospějí i zarytí zastánci tzv. nevýchovy, dnes velmi módního trendu, formujícího dítě na způsob „ať se klidně sedmkrát do týdne houpe na lustru, jen když tak rozvíjí svůj přirozený kreativní potenciál“. Obsah té zkušenosti je stručný a jasný: nějak vychovávat se nakonec musí. A patří k ní také naprosto většinové přesvědčení, že vychovává se tehdy, když se do dítěte něco bezprostředně a záměrně hustí.

Dítě nechápe, zato cítí

Jenže dítě už od velmi malého mala vnímá i jiné signály než „Tohle už nikdy nedělej“, „Ano, takhle je správné se chovat“, „Dělej, na čem jsme se dohodli“. Každá ratolest, která v očích cizích rodičů není než „nevychovaný spratek“, zlobením či neuposlechnutím míří na místa, kde rodič není uvnitř pevný v kramflecích. Jestliže ještě nemyslí v pevných pojmech, neznamená to, že nemá jiný receptor. Dítě disponuje intuicí, která k poznání a orientaci nepotřebuje dospělá slova, protože má sílu čichu policejního psa. Dospělácké utěšování „nemá z toho rozum“ je jeden obrovský životní sebeklam.

Už od nějakých čtyř pěti let dítě bezpečně vyciťuje, kdy mu rodič dává volnost, ne aby si ji užilo, ale aby mu dalo pokoj, kdy je odměřený, ne aby vychovával, ale protože potomek zploditeli „překáží“ – v kariéře, seberealizaci, koníčcích... Bezpečně rozezná, kdy je za rodičovou laskavostí a tolerancí spolu s citem také výchovná bezradnost. Spolehlivě „vyčenichá“, že s disciplínou či požadavky, na jejichž plnění nekompromisně trvá, je pan rodič, pokud jde o ty jeho, na štíru. Stejně tak „vyčmuchá“ že vychovává jen frázemi, ale neumí se naladit na jeho vlnu… A tak občas nebo soustavně zlobí.

Malé dítě před nástupem puberty však nezlobí z plezíru, byť to tak může vypadat. Intuitivně si pro rodiče nelibými projevy říká o to, co nejvíc potřebuje: o LÁSKU, PRAVIDLA a ÚČAST, jejichž společným jmenovatelem není nic menšího než JISTOTA.

Něco málo o dětských jistotách

Dítě prahne po jistotě, že je nejen milováno, ale navíc pořád, bez všech znejišťujících výkyvů a zvratů. Potřebuje jistotu, že jeho chyby, páchané voloviny, vlastnosti a výkony lásku rodičů nezeslabují, natož aby ji přepínaly do modu „mám tě rád, jen když“. Na druhé straně potřebuje nastavit pravidla, aby zjistilo, že rodina není jen bezedný bazén citů, ale také funkční organismus, v jehož rámci má každý své povinnosti a v němž pod tlakem láskyplné důslednosti spoustu věcí dostane, teprve až si je zaslouží. Prahne po klidu jistoty, že věci se budou odehrávat tak a tak a nikdy jinak. Získává tak jistotu, že „odsud potud“ je zóna bezpečí a že za hranicí sice číhá sankce, která však rodiče neproměňuje v „dávkovače lásky“, natož bohy pomsty. Není žádná náhoda, že jednou z nejúspěšnějších knih o výchově je publikace Děti potřebují hranice, jejímž autorem je německý rodinný terapeut Jan-Uwe Rogge.

Dítě prahne po rodičovské účasti a angažovanosti. Vytvářejí pro ně základní pramen nabývání sebejistoty. Znamená to nepřehlédnout, k čemu má dítě vlohy, ty podporovat, ale přitom nezalehnout potomka tlakem na nadlidské výkony, tedy rodičovským mindrákem: „Musí se vyškrábat tam, kam já nedosáhl či nedosáhnu“. Znamená to orientaci v mentálních mapách dítěte a poskytnutí účinné pomoci, kdykoli bloudí: „Tihle spolužáci tě vytlačují z party, i když se jim snažíš zavděčit? Myslíš, že má smysl být u všech za hezkou i za cenu podbízení a trápení? Není lepší kamarádit jen s těmi, kdo se k tobě chovají jako ty k nim?“ A znamená to nehrát před dítětem divadlo „bezchybný rodič“, ale přes sebe mu otevírat svět s jeho pravidly, třeba že „chyby nejsou konec světa, ale životní budíček“: „Nevoní ti ve škole cizí jazyk? Taky jsem na něj léta kašlal, ale pak jsi sám viděl, co mě to stálo, než jsem si ho doplnil.“ Dítě neprahne po rodiči bezchybném, ale spolehlivém.

Podstatnou součástí dětské jistoty je pozitivní atmosféra a soulad mezi rodiči. Už jen zmíněné výchovné přešlapy a nedodělky dávají potřebám dítěte na frak. Když se rodiče navíc jeden druhému vzdálí, leckdy až na hranici křiku a hádek, dítě se zdánlivě odtáhne a ztichne. Jenže v duši intuitivně a automaticky napře svoji mentální kapacitu na nápravu rodičovského vztahu a často si jejich nesoulad zvnitřní do pocitu viny: „Co jsem udělal, že se tak chovají? Musím něco dělat, aby se zase dali dohromady.“ Dítě zvnitřňuje všechno, dobré i zlé. Jak v knížce Jsi tam, brácho? píší rodinní terapeuti Marek Herman a Jiří Halda: „Dítě je popelnicí rodiny.“ Aby jí nebylo, nezbývá než omezit na minimum produkci rodinného odpadu.  O to dnes v rodině hlavně jde.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna