„Nesmíme zapomínat, že diabetes mellitus je psychosomatické onemocnění,“ zdůrazňuje často plzeňská diabetoložka Silvie Lacigová. Její slova míří především na diabetiky 2. typu. Ti totiž jednak tvoří 90 % cukrovkářské pacientské obce, jednak právě pro ně beze zbytku platí, že jedno od druhého – obtíže tělesné a psychické – neradno u diabetu 2. typu (DM2T) oddělovat. Obzvlášť je-li na samotném počátku tohoto četnými projevy oplývajícího onemocnění trauma prožité v dětství.

Uvedené souvislosti se těší pozornosti odborníků i zvídavých laiků. Krom četných dalších odborných témat se jimi zabývala také 20. psychosomatická konference, konaná 20.–22. června na půdě Technické univerzity Liberec. V krásném školním areálu ve městě pod Ještědem jejich detailnějším rozborům naslouchali odborníci z řad lékařů nejrůznějších specializací, psychologové a psychoterapeuti. Bližší pohled na ony souvislosti je však nejen zprávou pro ty z nich, kdo tam nebyli, ale také pro rodiče.

Na začátku může být dětské trauma

Čím dál více vědeckých studií prokazuje jak podíl traumatizované psychiky na rozvoji DM2T, tak skutečnost, že tyto procesy mohou být nastartovány už v dětství. Spouštěčem bývají negativní zážitky. „Nemusí jít o takové věci, jako je sexuální zneužívání, už nezájem rodičů, jejich hádky, vztahový rozvrat či rozvod zanechávají v dětské duši jizvy,“ uvedla na konferenci lékařka a psychoterapeutka s letitou zkušeností z německých klinik Jana Švecová. „Naopak vysloveně ochranný dopad mívá na dětskou psychiku přítomnost nějaké milující nebo podporující osoby, jíž může být prarodič, jiný příbuzný nebo učitel.“

Pokud dítě nemá dostatečnou podporu a kvůli traumatu trvale zažívá silný stres, tedy stav nadměrného psychického zatížení, tvoří se u něj podhoubí pro rozvoj psychické poruchy a poruch struktury osobnosti. Oslabuje se tak jeho citová i kognitivní výbava, potřebná pro běžný život. Není tak vyzrálé, má problémy s regulací emocí, s navazováním vztahů, potíže se sebehodnocením kvůli znejistění.

Odrazí-li se to v horším zvládání školních nároků a nechuti ke škole, může si dítě vše kompenzovat „nalepením“ na sociální sítě a počítačové hry. Úleva a znovunabývání jistoty na takový způsob s sebou obvykle nese absenci pohybu a konzumaci přemíry cukrů v nezdravých potravinách. S návratem k optimálnímu režimu rodiči nepomohou zákazy, ale pokus o vhled do teenagerovy situace. Píšeme o něm v článku Co hledá teenager na sociálních sítích? Dospělost a identitu.

Od traumatu tak vede cesta k devastujícímu, „přecukrovanému“ životnímu stylu a od něj k diabetu, který se může objevit už v dětství, o čemž svědčí prudký nárůst počtu obézních dětí s DM2T, zejména po covidové epidemii. Ať už se u nich rozvine, nebo ne, studie prokázaly závislost jeho nástupu na dávce a délce negativních psychických tlaků. Ty dle dr. Švecové vystihuje „komplexní posttraumatická stresová porucha, což je nová diagnóza v mezinárodní klasifikaci nemocí MK 11“. Její pozadí vystihuje kanadský lékař Gábor Maté: „Trauma není to, co se stalo vám, ale to, co se stalo ve vás…“

Novost a přínosnost této diagnózy (KPSP) spočívá právě v zachycení trvalosti psychického traumatu. Zůstaneme-li ještě u dětí, je na rodičích, aby nepřehlédli, že se v potomkově hlavě něco neblahého děje. Jenže ti většinou tlak na výkon, jemuž jsou v současných životních podmínkách vystaveni, automaticky přenášejí na děti. Posazení potomka na kolotoč škola – kroužky – sportovní oddíl – školní příprava – sociální sítě – škola vnímají jako to nejlepší, co pro jeho zdárný vývoj dělají. Usadí-li se v jeho hlavě setrvalý pocit, že rodičovské nároky dostatečně neplní, má nakročeno ke KPSP. Tahle diagnóza se však neomezuje na pustošení dětské duše.

Co zraněná duše páchá v těle

Psychické trauma má své neurobiologické aspekty. Stres aktivizuje tzv. HPA osu. Jde v podstatě o hormonální proudění od hypotalamu přes hypofýzu k nadledvinkám, které produkují kortikoidní hormony, z nichž dominantní je kortizol. Jeho hlavním okamžitým účinkem je tlumení stresové reakce a zánětlivých procesů, přičemž dochází i ke snížení činnosti imunitního systému. Je-li stres krátkodobý a motivační, nijak dítě zdravotně neohrožuje.

Úplně jiná situace však nastává, když trauma dítě stresuje kontinuálně a celé roky. V dětství se stresová osa a reaktivita stresového systému nastavují a trvale traumatizované děti, jak se ukazuje, mají stresovou osu reaktivnější. O prevenci píšeme v textu Být architektem dětství je úloha pro rodiče.

Tělesné pochody iniciované stresem jsou pochopitelně mnohem komplexnější a složitější. Dopadají mj. na glukózový mechanismus, kdy kortizol snižuje účinnost inzulinu, starajícího se o přestup glukózy do buněk, jimž cukr slouží jako palivo. Děje se tak na více frontách. Dochází k sestupu hladiny glukózy v krvi a snižuje se také její využití. Dále kortizol přispívá k zvýšení inzulinové rezistence, kdy buňky přestávají reagovat na inzulin, který sice ještě vyplavován je, ale je méně účinný, takže je třeba ho vyplavovat více, aby fungoval. To vše znamená jediné – pozvolný rozvoj diabetu 2. typu. Jak probíhá, popisuje článek Diabetici – co je čeká a nemine.

Vzniku DM2T napomáhají také hormony adrenalin a noradrenalin, opět přispívající k potlačení inzulinové produkce a k uvolňování zásob glukózy v játrech. Všechny uvedené procesy pak vedou k rozvoji centrálního patofyziologického faktoru, jímž je systémový, tzv. chronický zánět nízkého stupně. O něm významný italský lékař a výzkumník prof. Leonello Milani píše, že „představuje základní pozadí a společného jmenovatele mnohých vážných, systémových i nesystémových chorob, jež jsou typické pro industriální a rychle se vyvíjející země“. Dodejme, že včetně DM2T, kdy chronický zánět taktéž potlačuje účinnost inzulinu v buňce. Komplexnější informaci obsahuje článek Diabetes je skvělý vypravěč o evoluci, osudu a životním stylu.

Vlivem dopadů duševního traumatu dochází také k epigenetickým změnám, které se „starají“ o trvalost zmíněných patologických změn. A nakonec – extrémní psychická zátěž v dětství může negativně ovlivnit i střevní mikroflóru. Je-li její skladba optimální, zbavuje lidské tělo veškerých cizorodých zdraví ohrožujících látek. Dále, jak píší američtí mikrobiologové Jack Gilbert a Rob Knight „tráví potravu, vytváří vitaminy, chrání nás před nemocemi, utváří naše orgány, vylaďuje nám imunitní systém, a dokonce ovlivňuje naše chování“.

Že označování střev za druhý mozek není planá metafora, výstižně přibližuje molekulární biolog Petr Ryšávka: „My si můžeme střevní bakterie představit jako farmaceutické továrny, které pumpují do těla neurotransmitery a různé opojné látky, jimiž v nás budí pocity spokojenosti, nebo naopak produkují látky vyvolávající pocity sklíčenosti, úzkosti a deprese.“ Co dokáže vyvolat trvalé narušení střevní mikroflóry, je z citátů patrné.

Diabetolog se nevyhne práci s pacientovou psychikou

V dospělosti traumatizujících faktorů neubývá. Vysoká a těžko zvladatelná pracovní zátěž, osamělost, sociální izolace, frustrace z rodiny či práce – nejsou-li řešeny a zvládány – mohou vést k úzkostem i depresím a ruku v ruce s nimi vytvářet v organismu podhoubí pro rozvoj DM2T. V diabetologově ordinaci se tak ocitá pacient nejen s hyperglykémií.

Většinou má lékař co do činění s traumatizovaným člověkem, ulevujícím si závislostmi a únikovými aktivitami. Záhy zjistí, že poté, kdy nemocnému vysvětlí, co mu hrozí, když nepřestane s přejídáním, kouřením, nadměrnou konzumací alkoholu, absencí pohybu, s nekonečným civěním do počítače či na televizní obrazovku, pacient s ničím neskoncuje a dál pokračuje v sebevražedném životním stylu. Ať má před sebou frustrovaného teenagera, nebo dospělce, který si buď nese trauma už z dětství, či si ho pořídil až ve vyšším věku, nyní je to lékař, kdo stojí před nelehkou výzvou zjistit, koho a s jakými všemi handicapy má napravovat.

KPSP je kontinuální trauma se zamrzlou afektivitou. Jí sevřený člověk necítí emoce, jde životem, jako by je neměl, nebo ho naopak válcují nediferencované afekty. Zažívá bezmoc, rodí a upevňuje se v něm přesvědčení, že nedokáže a nemůže ovlivňovat věci, má pocit, že je vnějšku vydaný napospas. Buduje v sobě mentální vzorec nemám hodnotu, nemám právo na plnění svých přání, nic si nezasloužím.

Když se pak u něj rozvine DM2T a má se začít o sebe starat, něco vyžadovat, chtít pro sebe něco lepšího, může pocity, že si nic nezaslouží, spojovat i s lékařem, léčivy, zdravotní péčí jako celkem. Typické pro KPSP v dospělém věku jsou paralyzující pocity studu a viny, jež musejí být v terapii osloveny. Více lze najít v textu Nastartovat diabetika, aby žil zdravěji.

 U diabetika je zásadní razantní změna životního stylu. Jenže ulevuje-li si od stresu a stavů napětí a afektu nikotinem, alkoholem či kalorickým jídlem, jde o nějaký stupeň závislosti, proto je pro něj začít abstinovat mnohem těžší než pro běžného netraumatizovaného hříšníka. Ještě těžší situace nastává, když u něj snížený práh stresu zvyšuje inzulinovou rezistenci, což znamená, že i když zlepší životosprávu, nemusí klesnout jeho krevní cukr, což je silně demotivující.

Takový pacient může začít vynechávat kontroly a přestat dbát na pravidelnou medikaci. Lékař nereflektující uvedené souvislosti se pak může omezit na pouhé výzvy ke zlepšení pacientovy disciplíny. Má však i jinou možnost – citlivě zjistit, že DM2T a průběh jeho terapie mohou být u těchto lidí výsledkem problematické sebepéče, že se jí musí teprve učit, protože sebepéče může pro ně být něco nového. Pak k edukaci, jak zvládat diabetes, přidá psychoterapeutické intervence, neboť u diabetiků s KPSP „za krkem“ pouhá edukace nestačí.

Předpokládá to buď sám, nebo ve spolupráci s dalšími odborníky vyhodnotit strukturu pacientovy osobnosti, kolik zátěže zvládá, jak velké má problémy s regulací afektů. Je na lékaři, aby vyhodnocoval, jaké úkoly a kdy pacientovi dávat, nepřetěžovat ho, ale zároveň jej průběžně úkolovat. Takový diabetolog nebude dělat nic jiného než antický Hippokratés, na kterého se moderní medicína tak ráda odvolává: „Je zbytečné léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše.“ 

© Všeobecná zdravotní pojišťovna