„Přestaň už jenom zírat do toho kompu nebo do chytrouše a začni dělat něco pořádného.“ Tahle věta dnes patří v českých domácnostech k nejfrekventovanějším. Může pokrývat celou plejádu rodičovských pocitů, z nichž některým nebo aspoň některému neunikne nikdo, v jehož hnízdě se vyskytují děti v „telecím“ věku.

Nejméně ohrožujícím rodičovským pocitem je bezradnost z dnešního minima možností, jak teenagera odpoutat od digitálních lákadel pracovním zapojením do chodu přístrojově nadupané domácnosti – úklidem myčky, doplňováním kávy do kávovaru? Vážnější jsou obavy, že brouzdáním na sítích zanedbává školu a šlape si tak po slušných kariérních výhledech. Pokud je ona věta určena uším kluka, který pomalu ale jistě upadá do závislosti na počítačových hrách a na sítích prezentuje svá grandiózní vítězství, vibruje strachem z ještě horších konců. Taktéž dívčina dýchající hlavně pro svůj instagramový „supr look“ a la Madonna bývá podobným usměrněním probouzena do reality. No a rodiči zhlédnuvšímu film V síti, v němž virtuální sexuální predátoři svádějí jedenácti- až třináctileté děti k zasílání hambatých selfíček, aby je mohli snadno vydírat, se vůbec nelze divit, že při vyslovení oné věty poněkud zvýší hlas.

Co rodiče jaksi nevnímají

Zmíněné pocity obrážejí životně důležité významy, jež ale právě svou závažností rodičům leccos důležitého zakrývají. Asi nejvíce, co všechno znamenala skutečnost, že jejich rané dospívání před pár desítkami let nebylo vůbec nebo jen minimálně digitalizované. Také že většinou nevyrůstali v oplocených satelitech, ale v činžácích s dvorky a nezastavěnými zákoutími a že když přišli ze školy, slýchali jinou, tehdy velice frekventovanou větu: „Až mi pomůžeš, můžeš ven, ale do setmění budeš doma, abys stihl úkoly.“

Ten čas byl jen jejich. V odpoledním řádění se utvářela přirozeně hierarchizovaná společenství. V jejich rámci ti mladší pod palbou příkazů „Sem nelez“, Tohle nedělej“ nasávali respekt k přirozeným autoritám, vůdci určovali, co se bude dělat, každý si vybojovával své místo na slunci a zároveň se učil spolupracovat. Kluci si zkoušeli, jak na holky, a naopak, probouzely se první, ještě víceméně dětské lásky. Tenhle svět je pryč, co však nezmizelo, jsou potřeby, které velmi dobře saturoval.

A právě oněmi potřebami, lépe řečeno jejich naplňováním dnes překypují internetové sociální sítě. „Teenageři touží po tom, aby našli své místo ve společnosti. Sociální média na tom mění pouze to, že odvěká snaha teenagerů o zapojení do společnosti a o autonomii se dnes demonstruje v rámci online veřejnosti,“ píše americká socioložka Danah Boydová v knize Je to složitější – sociální život teenagerů na sociálních sítích.

Skutečně, je to dnes složitější – nejen pro rodiče, ale  hlavně pro teenagery. Aby si mohli osahávat dospělý svět s jeho nezávislostí a vyjasněnou identitou, neobejdou se bez kamarádů, jenže do stabilního dětského kolektivu se v dnešním tvrdě individualizovaném světě dostanou až ve škole. A školní kamarádství a přátelství narážejí na četné limity, z nichž nejostřejší je čas a uzavření do sociální bubliny stejně starých vrstevníků. Výstižně to shrnuje další dnes silně frekventovaná rodičovská věta: „Ze školy rovnou domů, jedeme na trénink a na kroužky, pak se musíš učit.“

Kanály splachují dobré i zlé

Proto se dnes největší a nejsvobodnější prostor pro teenegerovské družení nenachází ve venkovské či městské přírodě, kde se dají budovat bunkry a mohou odehrávat bitvy jako ta foglarovská, v níž se rozhodovalo, stane-li se Velkým Vontem Losna nebo Mažňák. A neskýtají jej ani plácky, na kterých se dá mydlit „vybika“ nebo fotbal, ani sklepy či garáže, kde se leccos ukutí a vyrobí, ale – sociální sítě. Jiný výraz pro ně je komunikační kanály. Proteče jimi a spláchnou toho hodně.

„Chtějí si vyměnit postřehy a drby, flirtovat, vzájemně si postěžovat, podělit se o to, co je baví, předvést se před ostatními, vtipkovat. Chtějí si mezi sebou v klidu popovídat – i když to vyžaduje připojit se online,“ popisuje Boydová základní linii komunikace mezi teenagery a dodává: „Teenageři mi opakovaně tvrdili, že by se mnohem raději s kamarády potkávali osobně, ale že hektický a často do poslední minuty naplánovaný denní rozvrh, nedostatek mobility a obavy rodičů stále častěji osobní setkávání znemožňují.“ Když se tedy nějaký z nich nedokáže odtrhnout od smartphonu nebo tabletu do té míry, že na ulici vráží do lidí, nemusí to hned znamenat závislost a sebezahleděnost ̀a la zírání na selfíčka, může klidně jít o vyhledávání kontaktu a blízkosti.

Vůbec nejčistší tekutina komunikačními kanály protéká, když na nich puberťák řeší školu. Nejeden rodič podezírající svou ratolest z věčného paření a plkání na sítích by se nejspíš divil, kolik facebooky a spol. protéká řešení domácích úkolů nebo konzultací o něčem, co ve škole nebylo dobře vysvětleno. A má-li nadané dítě, divil by se, kolik kreativity dokáže na sítě vypustit. Škála sahá od vtipných komentářů o kantorech a vůbec chování dospělých přes blogy zachycující vlastní snahu o dospělost až po práci s videy a počítačovou grafikou.   

Hladina komunikačních kanálů se ovšem často zčeří a voda v nich zakalí, neboť jejím zdrojem nebývá jen nedostatek času na kamarády či školní tlak. Věrně to zachycuje televizní seriál TBH, kde se hned na úvod detailně rozebírá hierarchie jedné středoškolské třídy naší vrcholně individualistické doby. Mezi kluky v ní nejvýš stojí pohlední namistrovaní florbalisté a mezi holkami ty, které umí v rámci lovu na kluky nejlépe odstavit soupeřky. O ostrá slova nejtvrdšího kalibru ani podpásovky není v běžném školním styku nouze, neboť jde o to, vyškrábat se co nejvýš a své místo upevnit. Na každého se hrnou útoky na jeho zatím chabou identitu, a protože i nejsuverénnější teenager je uvnitř ještě značně nejistý, většina ataků se ho dotkne a vytočí ho, což on zase vrací.

Vše se pochopitelně odráží i v komunikaci na sociálních sítích. Její kompatibilitu s žitou realitou vyjádřil jeden teenager jadrně, leč výstižně: „Ti největší mimoňové na sítích jsou i největší mimoňové ve skutečnosti.“

Jen počkej, já ti ukážu…

Čím více kalu sociálními sítěmi protéká, tím výrazněji se prosazují dopady plynoucí z technologické a uživatelské revoluce, již znamenají. První udeří do očí při opětném srovnání s ještě nedávnou minulostí. V ní teenageři „trénovali“ dospívání především mezi sebou, mimo dosah a dozor rodičů, dnešní teenager se však musí neustále vyrovnávat s faktem, že digitální čas a prostor, v jejichž rámci dospívá on, nejsou tak docela jeho a jeho party.

Nejvíce mu digitální sítě komplikují život tím, čím, jej zároveň umocňují a usnadňují. Jde o čtyři vlastnosti: 1) online obsah je trvalý a nepomíjí, 2) je viditelný pro nesmírně široké publikum a svědky, 3) je velice snadno šiřitelný, může být velmi jednoduše sdílen, 4) je dohledatelný. Uvedené rysy dle Boydové „umožňují – a v některých případech stimulují – určité typy chování, přestože neurčují, jaké chování skutečně nastane“.

Nejviditelnějším, a tím pádem i rodiči nejsledovanějším a nejpropíranějším je zneužívání. Nepodložené drby, pomluvy, posměšky, intriky, zesměšňující komentáře k něčímu vzhledu, tweetům či jiným projevům, deformace něčích výtvorů, dehonestující fotografie a další početné formy jsou běžným žánrem teenagerovské komunikace. Většinou se odehrává v režimu „fifty fifty“, kdy se jeden puberťák střídavě ocitá v pozici poškozujícího a poškozeného.

Jedna typická ukázka z knihy Danah Boydové: „Moje ségra a její kamarádky, když se na sebe naštvou, tak se snaží zveřejnit ty nejprovokativnější fotky, jaké seženou, takové, které jejich kámošky nejvíc rozzuří. A těmi se vzájemně trumfují, a když už je to vážně zlý, začnou si vyměňovat i komentáře… A nakonec by si byly schopný vyškrábat oči.“ Nejde o nic hezkého, na druhé straně je takové škádlení dobrým tréninkem odolnosti, bez níž se ani teenager, ani dospělý v životě neobejde. Jedna Boydovou zmíněná dívka se tak naučila útoky na svou figuru účinně odrážet – úmyslně začala zveřejňovat své nelichotivé fotky, jež s jemnou ironií komentovala.

Avšak jednostranný zásah spolu s jeho širokým dosahem mohou teenagerův život převrátit vzhůru nohama. Proslulý „Star Wars Kid“ je mnohými upravenou parodií domácího videa z roku 2002, na němž 14letý obézní kluk mává lovítkem golfových míčků jako světelným mečem. Proletěla celým internetovým světem a vše skončilo naháněním síťových vtipálků po soudech. „To by se za našeho mládí nestalo,“ řekne si každý dnešní  přespětačtyřicátník a nezbývá než mu dát za pravdu.

Ovšem s dodatkem, že o touhu a leckdy i snahu vyškrábat někomu oči nebyla ani v jeho mládí nouze. Jak zdůrazňuje Boydová, internet jen „zrcadlí, zvýrazňuje a zviditelňuje dobré i špatné stránky běžného života“. Tuto pravdu by si měl opakovat každý rodič, který po objevení hrůz, jimž je jeho ratolest na sítích vystavena, začne mluvit o zákazech a zlo svádět na techniku samotnou. Takových není málo, přičemž celosvětové statistiky ukazují, že páni rodičové prohánějí svá ega po sociálních sítích masověji než jejich děti, a to s nemenší touhou po zviditelnění a nemenším natřásáním se infantilitami. Jen jinými, „dospělými“.

Chci to mít pod kontrolou

Na sociálních sítí však teenager nehledá jen kamarády, pomoc a neškodné či naopak poškozující povyražení. To nejzásadnější, co na nich hledá, je skryto za nimi. Hledá především soukromý prostor, kde bude mít to, po čem nejvíc touží – volnost pohybu a neomezenou vládu nad obsahem, jejž produkuje a sleduje. Dobrat se jich není vzhledem ke zmíněným vlastnostem online obsahu nic snadného.

Není nic neobvyklého, že když teenager pluje po kanálech na domácím počítači, rodiče mu koukají přes rameno a kladou nepříjemné otázky. Třebaže si může nastavit soukromí zaheslováním a částečným omezením, kdo může co vidět, dokážou ho „prudit“ i jinak, například zveřejňováním jeho fotek a jiných projevů, s jejichž zveřejněním by on nikdy nesouhlasil, na svých „fejsech“. A nejsou tu jen rodiče: „Co vážně nesnáším, je, když se na Facebooku bavím s kamarádama nebo zveřejním status a komentujou ho lidi, pro který nebyl určenej,“ ulevil si jeden z teenagerů citovaných Boydovou.

Velmi brzy však našel řešení: „Myslím, že to je prostě v tom, jak ty věci člověk říká. Se sestrou mluvím jinak než s kámošema ze školy nebo se spolužákama ze starý školy…“ Tenhle kluk se naučil vnímat a určit různé sociální a komunikační kontexty, čímž získal nad svou online produkcí mnohem větší kontrolu. To je pro teenagera nesmírně cenná dovednost, jejíž rozvoj sociální sítě silně podněcují.

Od rozeznávání kontextů vede cesta dál, ke schopnosti reagovat na požadavky, s nimiž jsou ony kontexty přirozeně spjaty. Bez takovéto výbavy, respektive jejího aspoň částečného ovládnutí se člověk v životě neobejde. V běžném povědomí se má za to, že je hlavně na rodičích a škole, aby v ní puberťáka „vycepovali“. Stačí si však uvědomit, jak mladý člověk vnímá a vstřebává vše, co do něj shora cpou autority a jak se v něm usazuje vše, co se naučil přirozeně a sám. Jaká propast například zeje mezi rodičovským a kantorským tlakem, aby se učil a směřoval ke slušné kariéře, a vším, čím ve styku s vrstevníky rozvíjí své nadání a tak v sobě probouzí sny o tom, čím jednou bude.

Samozřejmě že v opozici vůči autoritám a pod vlivem digitálního světa s jeho celebritizací dítě rodiče často zaskočí. Třeba když se pubertální syn chce živit jako youtuber a dcera jako influencerka. Nebo když vidí, jak si zejména prostřednictvím her děti pohrávají se svou identitou, kdy na sebe psaním navlékají kostýmy od čaroděje přes válečníka po vědce. Na jedné straně je to únik od tíživé reality vlastních limitů a nedostatků, jež puberťák těžce prožívá. Na straně druhé tak opět získává větší kontrolu nad kanály. A co víc, teenageři tak trénují kreativitu, což je dnes na pracovním trhu hodně žádané zboží. Většina rodičů by nejspíš koukala, kolik je za hrami jejich dětí na špióny nebo tajná bratrstva vynalézavosti, s níž dle Boydové „hledají sofistikovanější způsoby, jak si předat nějakou zprávu bez toho, že by na ní spočinuly všetečné zraky rodičů“. A nebo také jiných teenagerů, jejichž očím není určena.       

V klidu se bavit se svým teenagerem

Jak vidno, ačkoli na teenagera číhá na sítích nejedno ohrožení, je zároveň dost toho, co je mu na nich ku prospěchu. Ale když se rodiče sociálních sítí a rejdění jejich dětí na všech těch kanálech pořád spíše bojí, je přece jen na nich, aby se méně věnovali své image a kariéře a děti si výchovně „dopekli“. Jedna z mnoha možností je v klidu se s ratolestí bavit o rubu i líci komunikačních kanálů.

Rodič tak může zjistit hodně věcí. Zaprvé, že úlety, z nichž má takový strach – sexuální predátoři, digitální závislost –, jsou právě jen úlety tvořící okraj, nikoli většinovou náplň internetového socializování. Zadruhé, že pokud dítě opravdu upadlo do závislosti na mobilu, počítačových hrách, sociálních sítích, je problém jinde než v předmětech závislosti. Pravou příčinou bývají úzkosti, deprese či jiné poruchy – ty je třeba nejlépe s odborníkem řešit, nikoli digitální svět. Zatřetí se tak může dozvědět, nakolik se potomek s novými technologiemi sžil, nakolik jim porozuměl, stal-li se opravdovým „digitálním domorodcem“ nebo pouhým uživatelem. Odsud vedou stopy k odhalení, pro co má dítě vlohy a k jakému budoucímu povolání je výchovně postrkovat.        

Kde na to mají rodiče vzít v dnešní hektické době čas? Mohou třeba ubrat nějaký čas svému prezentování na sociálních sítích.       

© Všeobecná zdravotní pojišťovna