První je zcela zjevná – z jejich znalce dělá oblíbeného společníka. Před takovým se na večírcích na opačný konec místnosti s pusou od majonézy a plnou nakousaného chlebíčku neprchá ani se nevyštípává od táboráku s gestem Limonádového Joa: „Prohrál jste, saláte.“ Je naopak všude vítán a ochotně opečováván, neboť –  jak praví Oldřich Nový ve Světácích – mohl by být „ozdobou, ozdobou! každé recepce na ministerstvu věcí zahraničních“.

Úspěch mu nezaručuje dobrá paměť a samotná znalost vtipných bonmotů a hlášek, ale schopnost umět je „situačně placírovat“. Podávat je tak, aby v jejich adresátech neevokoval majora Halušku z Černých baronů s jeho „Som z toho volaký zmetěný“, natož herce Josefa Hlinomaze a jeho nesmrtelnou hláškou „Všichni jsme Gogo“.

Právě pohotové čtení a přečtení zjevných i skrytých kontextů – byť někdy s adélovským povzdechem barona Ruperta von Kratzmara „Šmarjá, to byla fuška“ – je tajemstvím očistného působení hlášek. Onoho hřejivého pocitu, který rozpouští negativní emoce a dává situaci nahlédnout jinak a hlouběji. Po něčem takovém volá v podstatě každá komunikačně, postojově i pocitově zadrhlá situace. O takové především v rodině není nouze.         

Aby vrchol roku nebyl až moc jiskřivý

Přímo modelovou situací je dovolená. Platí železné pravidlo, že při odjezdu nejčastěji děti či manželka zoufale zdržují. Otce jakožto vůdce výpravy to pochopitelně vytáčí, protože se mu v hlavě rojí černé scénáře v podobě kolon na silnicích nebo pozdního příjezdu do hotelu. Houstnoucí atmosféru skvěle odvětrává věta, již nejslavnější z Četníků strážmistr Cruchot vysloví během tréninku na razii na nudistickou pláž: „Fugasi, ty ponožky vám nejdou.“ Zabrat může i učitelka z Obecné školy v podání Daniely Kolářové: „Jdeš pozdě, Rosenheime.“ Avšak žena může ještě na poslední chvíli ještě něco zachraňovat, třeba čistit nebo přibalovat, takže jí stačí, když suše manželovi odvětí s Jiřinou Jiráskovou ze Světáků: „Ach příteli, kartáč, to je démona ženy v domácnosti.“    

Nebohý otec si však „užívá“ už před odjezdem, protože drahá polovice před dovolenou vždy řádně ulevuje rodinnému kontu nákupem hadříků a botiček – nemůže přece v Chorvatsku, natož Itálii vypadat jako nějaká socka. Při této milované činnosti pokaždé, když vyjde ze zkoušecí kabinky v novém outfitíku, manželovi jako by zaševelila do ouška s Dorotou Máchalovou z pohádky S čerty nejsou žerty: „Nechápu, jak jsem mohla žít tak dlouho po selsku.“ Je dobré mít po ruce výrok upozorňující, že to už ale opravdu stačí. „Kšefty nejdou, ale stále jsem ještě odporně bohat,“ může ucedit manžel po vzoru majitele Trigger Whisky Saloonu Daga Badmana. Jestliže ani potom nákupní horečka nepolevuje, musí nastoupit nejtěžší kalibr. František Filipovský v komedii Svatba jako řemen svůj neúspěšný pokus o oběšení komentuje slovy „Já si svůj trám najdu“. Sílu tlumení ženiných choutek pochopitelně exaktně vyčíslenou sumou ušetřených peněz vyjádřit nelze.  

Po příjezdu do cílové destinace hrozí, že se tatínek u moře příliš položí do role „plážového inženýra“, takže jeho permanentně zatažené břicho hrozí nejen zdravotním kolapsem. Pak je namístě, aby jej manželka probudila do reality, s čímž jí opět pomůže Limonádový Joe: „To jsou ty cizácké voňavky padlých žen,“ eventuálně „Pošilháváním do cizích karet při chatrném osvětlení přišel jsem o zrak.“ Hodí se i Vesnička středisková: „Vy jste se zase kochal, žejo, pane doktore? Dojde-li k dokonce tomu, že se eroticky omámený otec začne před nějakou broskvičkou ve věku jeho dcery natřásat třeba při volejbálku, může mamka sáhnout po rejžovi v prvních Básnících: „Ty pohyby, pane Bouchal, vám poradil kdo?“

No a kdyby po nějakém dobře vyrýsovaném a osmahlém mladém jižanovi začala pošilhávat nedej bože ona, stačí si, pánové, vypůjčit Vladimíra Menšíka ze Světáků: „Pani! Nedávejte tam nikomu znamení!“ Upoutá-li ji na pláži víc takových týpků, stačí manželku upozornit na jejich obvyklé sociální poměry dotazem správce z výše zmíněné čertí pohádky: „Který z nich je nejbohatší?“ Takovéto vzájemné štulce pochopitelně nemohou naplňovat ambici vymazat z dlouholetých manželů chuť na ovoce z cizí zahrádky, té se občas nevyhne nikdo. Určitě však zviditelňují trapnost a tak se starají, aby se bez zbytečného křiku a výčitek podobné chování nedělo tak okatě a před tváří toho druhého.           

Hlášky a rodinná próza

Samozřejmě, život není dovolená, ale především dny všední. U žen je to jasné, sporák, pračka a žehlička vyžadují permanentní angažovanost. Chlapi před opravou kapajícího kohoutku či vymalováním přece jen nějaký čas kličkovat mohou. Větu „Nebudem se pouštět do žádných větších akcí“ pak jako když najdou a rázem se lze vytratit do milované hospůdky. Žena však může začít často opakovat „On teda cihlu do ruky neveme, ale odborník je to na slovo vzatej“. Pak by se i vyložený nekutil měl už raději o něco pokusit. Jinak hrozí, že na něj po některém z návratů z hostince dopadne Kulový blesk. Tedy nejen věta „Není ti hanba, Knotku? Vědec, a von se takhle ztříská“, ale třeba i jisté sankce. Pak může stokrát při uléhání do postele opakovat „Když já mám stání dneska“, vše marno. Je to jako jed, když mu vlastní žena odpovídá, že přece zná jeho „nechutnou animálnost“.

Jinými slovy, žena je pak na koni a může si takto pracovní aktivitu lépe vynucovat. Mužovy opětovné pokusy o oddálení hravě odpálí s paní Jechovou, „že to není směroplatný“. A jestliže s pohledem upřeným na děti manželka klidně jáchymovsky konstatuje „Ať si pindá, na to my jsme zvyklí“, je zle, manželova autorita prudce klesá. Když pak ne zcela povedenou mužovu práci okomentuje větou z Homolků „Von už neuhlídá ani tu kozu“, jde o jednoznačný vzkaz, že je načase vyměnit hospodu za vzorné chování, i kdyby hrozilo, že při výměně těsnění vytopí sousedy.

Ovšem plní-li chlap svou pracovně-rodinnou roli vzorně a více chybuje naopak žena, dá se opět jáchymovsky prohodit, že za opakovaně připalované pokrmy nejspíš může „chebná elektrónka z našeho podniko Katóda Olomóc“. Snad o něco ubude jejích telefonů s kámoškami a dá si příště pozor. Vzkázat manželce, že už začíná být hašteřivá poněkud nad míru a bylo by dobré ubrat, lze s pomocí Slavností sněženek („Jak by tady bylo krásně“). Takovou, jíž není manželův plat nikdy dost vysoký, lze rozpouštět a vypouštět („Já mám dvanáct vagonů a jsem na to sám“), aby si ráčila povšimnout, že u peněz nejde jen o jejich výši, ale také o pravidelné dodávky, a že to obzvláště v současnosti není až taková sranda. Žárlivku lze krotit s Janem Werichem („U klíčových dírek to fouká, co?“).           

S dětičkami, přesněji řečeno jejich přilnavostí k počítači a minimální ochotou věnovat se učení a domácím úkolům hravě zametou Knoflíkáři: „Neřeš, nepřepínej a po ničem nepátrej,“ zahání k povinnostem vcelku spolehlivě. Funguje také minimalistická varianta „Neživíš, tak nepřepínej“. Příliš bujaré hraní v dětském pokoji utínají Postřižiny: „Kdo to tam tak nelidsky řve!“ Pochopitelně i ratolesti si mohou postěžovat, ale raději jen v duchu. Nahlas ocitovaný Ludánek Homolka „Voba ste fantastický, ale já si nepamatuju, že byste někdy byli normální“ by asi vyvolal tvrdé sankce.

Pravda majora Korejse

Filmové hlášky samy o sobě pochopitelně rodinnou komunikaci nezachrání. Její půdorys vytyčuje skutečnost, že rodina je na celý život a je zároveň jediným vztahovým prostorem, kde se člověk může maximálně otevřít vůči druhým, být naplno sám sebou a přitom být opravdu milován. U každého z jejích členů jde pak o to, aby ty povahové rysy, které občas sypou písek do soukolí rodinného provozu, dlouhodobostí soužití nekameněly.

Jak taková fosilizace vypadá? Začněme zase od začátku – rodinka se vypravuje na dovolenou a děti s manželkou odjezd protahují. Otec reaguje klasicky: „Ježíš, vám to zase trvá.“ Poté, co jeho nervozita stoupne, přitvrdí: „Ohled na druhé vám nic zjevně neříká,“ houkne na děti. Zdržuje-li i manželka, může na ni vypálit s otcem Krausem z Pelíšků: „Seš líná!“ Tahle „kritika“ už nechce říci, že prohřešek je obyčejným opomenutím, nad kterým se mávne rukou, ale že je výsledkem povahy, tedy bytostných vlastností hříšníka.

Takové „rány na solar“ vyvolávají v adresátech smíšené pocity ponížení a vzteku. Propukají hádky, v nichž osočeným zcela určitě nenaskakují v hlavě hlášky. A když se z hádek stane běžný způsob komunikace, oplácí se stejnou mincí. Do takovéhoto partnerského ping-pongu se pak snadno vloudí snaha se mocensky prosadit, nevšímavost, pohrdání a neúcta, kteréžto znamenají vztahový pohřeb. Nejhorší je, když zasáhne i děti.         

V mnoha rodinách ve chvílích, kdy dojde ke střetu a hrozí hádka, neumějí partneři upouštět páru. Jsou dokonce tací, kteří opravdu nejsou „zřejmě slušnej oddíl“ a rodinný život prožívají se stejným porozuměním jako protekčně dosazený ředitel národní knihovny – jak se ukáže analfabet – ve filmu Šest černých dívek: „Nevím, jestli je to unikát, ale je jediný na světě.“ Jenže pro nejtěsnější vztahy, na kterých v životě nejvíc záleží, platí sice poněkud drsná, ale dokonale výstižná slova šéfa 1. oddělení majora Korejse: „Hlavně nic neposrat!“

© Všeobecná zdravotní pojišťovna