Minule jsme skončili konstatováním, že život dostal v posledním půlstoletí jiný grunt. Skončil svět, v němž platilo, že má-li se mladý člověk někým stát a něco mít, musí nejdříve do manželského chomoutu. Dnes platí, že chce-li vstoupit do manželství, musí se nejprve někým stát a něco mít.

Skončil svět, v němž se lidé nejdřív brali a teprve pak se učili spolu žít. Začal takový, ve kterém dramaticky proměněná realita vzdělání, práce a konzumu mladé lidi nutí, aby nejprve vylaďovali jak sebe samé, tak vztah s druhým a teprve poté zakládali rodinu a měli děti. A právě takové vylaďování ze všeho nejvíc připomíná mírovou konferenci. 

V minulém i následujícím textu ji vedou Adam a Eva. Pojmenovali jsme si je tak, protože jejich model soužití nemá masový historický precedens. Věkem se oba pomalu blíží třicítce, jsou ještě svobodní nebo už svoji, leč stále bezdětní.

Boje o sebe a boje o moc  

Hlavním bodem jednání a základní mírovou podmínkou je hledání a nalézání jistoty. Ta má svůj vnitřek a vnějšek. Podle německého motivačního kouče Steffena Kirchnera pramení z pocitů emocionální a mentální síly, plodících vědomí, že máme běh věcí pod kontrolou, takže nás neohrožuje.

Ve světě předků Adama a Evy převažovaly vnější jistoty, zmíněné v první částí tohoto textu v monologu patriarchy rodu. V současném tekutém a nejistém světě, nabízejícím ovšem nesrovnatelně více možností, mají Adam s Evou jen dvě vnější jistoty – že jsou si naprosto rovni, pokud jde o kariéru a seberealizaci, a že jsou každý jiného pohlaví. A ty v nich vyvolávají tolik vnitřních nejistot, že mírová konference o jejich řešení přináší dlouhá a náročná jednání.

V Adamovi ani současnost okrádající ho o klasické mužské role nepřebíjí jeho evoluční nastavení: chci to někam dotáhnout a vyniknout. Neustále se proto profesně hledá, na což spotřebovává většinu své mentální kapacity. Jeho mírový návrh, podpíraný snahou vypadat silný a vše zvládající, zní: Neomezuj mě na cestě za mým snem a seberealizací. Nemyslí přitom jen na sebe, chce tak zároveň eliminovat pocity ohrožení, že když to nezvládne ke své spokojenosti, bude to nejenom v něm, ale i ve vztahu s Evou trčet jako rezavý hřebík. Mocně na něj doléhá jak ve vlastní, tak v rodině partnera přednastavená laťka „povinného“ úspěchu.

Evu sice také tlačí profesní ambice, ale její vnitřní příroda jí našeptává, že existují i takové úspěchy a zisky, které zprvu jen pláčou a přinášejí totální ztrátu času pro sebe. Její mírový návrh tudíž zní: Dej mi důkaz, že jsem středobodem tvého zájmu. Naléhá, aby alespoň část volného času trávili společnými aktivitami, aby jí Adam naslouchal, když se chce ze svých problémů vypovídat, aby o situacích, s nimiž si neví rady, přemýšlel s ní. Nemyslí přitom jen na sebe, chce tak eliminovat pocity ohrožení, že kvůli ochabující komunikaci a vyhasínajícímu vzájemnému porozumění nedostojí s Adamem jako pár požadavkům, které současnost na fungování rodiny a výchovu potomstva klade.  

Oba cítí, že ve vyjednávání někdy převažuje snaha podat druhému ruku, jindy úsilí získat převahu a dostat druhého pod kontrolu. Pokaždé když mírové návrhy nedocházejí sluchu, se do vztahu vkrádá přetahovaná kdo s koho, s pocity, aby to bylo aspoň fifty fifty, když už to není na uklidňující výhru mých potřeb.

Adam se pak ještě víc zabírá do práce a svých koníčků, Eva do hovorů s kamarádkami o životě a do knížek o partnerských vztazích. Jenže rady a výzvy typu zkusme si rozumně promluvit, naučme se lépe komunikovat většinou pomáhají jen na chvíli. Nezaženou obvykle ani obapolný pocit, že by to chtělo něco, co naše soužití zlepší. Jenže ani jeden moc nevíme, co by to vlastně mělo být.

Cosi nám brání, abychom si porozuměli

„Jak muži, tak ženy touží po tomtéž – vážit si sebe samých a být milováni,“ shrnuje svoji půlstoletou odbornou zkušenost americká párová terapeutka Barbara de Angelis. Její praxe i knihy jsou však o tom, že k naplnění téhle bazální lidské touhy kráčejí muži a ženy po odlišných stezkách. A ty, jak vidno, dláždí emoce a na ně navázané pocity, které se naplnění obapolné touhy staví do cesty. Obecné rady a pouhé výzvy k míru však většinou mnoho nesvedou. Je to tím, že na emoce a pocity nepůsobí.

Co tedy tuhle vztahovou zátku uvolňuje? Právě hledání a nalézání jistoty, ovšem při nejistých vnějších podmínkách takové, která je vnitřní, psychická a jež se stává součástí identity – toho, jak vnímáme své poslání a postavení ve světě, za co se považujeme, jak se prožíváme, nakolik si věříme a sami sebe si vážíme, jak vnímáme druhé. Tahle cesta je z pohledu partnerského dialogu oklikou, ale vede k cíli spolehlivěji.

Identitu může člověk nasávat povícero od druhých nebo povícero ze sebe samého. O tom, co se při tom člověku staví do cesty, píšeme v článku Být autentický! Jasně – ale co to vlastně znamená? Prostý popis je však příliš suchý, než aby vystihoval podstatu. Té vlastní, z vnitřních zdrojů budované identitě se lze dostat na kobylku, když se na ni jde takříkajíc zezadu, od lesa.

Svoboda není jen vně, je hlavně uvnitř

Identita se rodí a roste pomalu, průběžně a nenápadně. Není až tak důležité, kde začne člověk pokládat její základy – zda ve vzdělání, práci, vztazích, ve sportu, v koníčcích. Důležité je, aby z místa, kde se na ni zadělalo, prosakovala do všech zmíněných životních vrstev. Důkazem, že je zdravá, jsou pro jejího budovatele narůstající pocity duševního uvolnění. Pro partnera vytrácející se pocity, že mě ten druhý zalehává tím, jak mi vnucuje svůj svět, nebo mě naopak irituje tím, vše mé jen pasivně přijímá.

Naši protagonisté začínají vnitřně růst, když zjišťují, že chování a projevy partnera, vůči nimž se dříve vymezovali a šmahem je odsuzovali, jim přestávají vadit. Například když si Eva uvědomí, že Adamův ekonomický úspěch jí otevírá prostor pro to, čemu se chce a do té doby nemohla věnovat, a že on toho nezneužívá, aby ji svým chováním tlačil do klasické, leč poněkud přežilé role „puťky domácí“. Nebo když Adam Evino kontrolování a komentování všeho, co dělá nebo nedělá, začíná vnímat nikoli jako ponižování a omezování, ale jako snahu pomoci mu, aby „se našel“.

V člověku pak jakoby vzniká místo, kde „vyrůstají receptory“ pro vnímání mentálních a existenciálních hranic jak vlastních, tak u druhých. Adam s Evou tak začínají chápat, odkud se v nich samých i v lidech, které znají, berou klady a přednosti, ale také bludy, předsudky i komplexy. Své plusy před partnerem tudíž nenafukují, minusy neskrývají, ale s pochopením i humorem si o nich a jejich pozadí povídají. Opouští je dříve nutkavá potřeba hádat se jak s partnerem, tak s druhými a vyvracet jim jejich názory.

Zevnitř budovanou identitu člověk nachází a poznává, když při všem, co dělá, přestává pociťovat strach, že zase něco zkazí nebo se ztrapní, třebaže ony činnosti zkazit či se při nich ztrapnit lze. Ještě vyšší stadium je postupná ztráta obav, že se nedaří dohonit nějaké dovednostní zajíce; když už si člověk v klidu rozvíjí a doplňuje, co ví a kde se cítí doma a silný. Avšak jednoznačným potvrzením pevné duševní monolitnosti je pocit, že vystačím s tím, co mám, že závodit s druhými v konzumu je holý nerozum. Vše se pak slévá do vnitřního klidu a vyrovnanosti, s nimiž mizí pocity ohrožení tím či oním.

Jedním z hlavních výsledků a kladů vnitřního pochodu k sobě samému je otvírání pomyslných dveří, jimiž do života „pochodujícího“ vstupuje partner – takový, jaký je, pochopený, přijatý, milovaný. Adam i Eva v této fázi dokážou nabízet a dávat jeden druhému ze sebe to nejlepší, aniž přitom mají pocity ztráty nebo sebeomezování. Pevná a vyladěná identita živí a udržuje vzájemnou lásku lépe než veškeré vztahové příručky nebo hry na absolutní otevřenost a pravdomluvnost, plynoucí většinou z nejistoty.

Problém je, že na „identitní pochod“ neexistuje návod, žádné body jedna dva tři, po jejichž splnění se dostaví zázrak. Jediné, co na ní orientuje, jsou „stopy“. Stopy vlastních činů, doprovázených emocemi a pocity, které neříkají, ale tiše napovídají: tudy jdi dál, tudy by to možná šlo, tudy spíš ne, tudy nechoď. Sledováním těchto stop a citlivým nasloucháním jejich nápovědě si každý svou pravou identitu objevuje a staví sám.

Dalo by se dlouze pokračovat, ale co je podstatné – bez vyladěné a dospělé identity se dnes drát do manželství je riziko. A dítě? Ať už přijde do volného, nebo sezdaného vztahu, potřebuje pro svůj zdárný růst přinejmenším dvě věci – aby se rodiče měli opravdu a trvale rádi a aby byli sami v sobě i ve vnějším světě pevní v kramflecích. Teprve dořešenost sebe samých v lidech žijících v současných životních podmínkách uvolňuje touhu po potomstvu. A tady, jak vidno, je problém. Je-li někdo přesvědčen, že mladí lidé to mají dnes se zakládáním rodiny snazší než předchozí generace, měl by se možná zamyslet. 

© Všeobecná zdravotní pojišťovna