Zná to každý – před člověkem je něco naléhavého, ale odsouvá to tak dlouho, až je mu ze sebe samého nanic, takže povinnost tlačí o to víc. Když se odkládání začne dít pravidelně a projevovat se na výsledcích práce, má okolí o odkladači brzy jasno: „Je líný a nezodpovědný.“ Jenže klasický prokrastinátor se obvykle s velkým zanícením vrhá do práce na něčem jiném, než je úkol, který jej tlačí. Například studentka, která má psát diplomovou práci, vypleje zahradu tak, že nenechá v zemi jedinou travičku podezřelou z utlačování pěstebních rostlinek. Takže s tou leností a nezodpovědností to u odkladačů úkolů a povinností nemusí být tak horké.

„Lidé neprokrastinují proto, aby dělali potíže, nebo proto, že by byli nerozumní. Prokrastinují proto, že vzhledem k tomu, jak moc se cítí ohroženi kritikou, neúspěchem a vlastním perfekcionismem, se prokrastinace zdá být rozumnou volbou,“ píše americký psycholog a kouč Neil Fiore. Proč rozumnou, Fiore také náležitě rozumně zdůvodňuje: „Při své práci s tisíci prokrastinujících jsem zjistil, že pro prokrastinaci existuje jeden hlavní důvod: toto chování nám přináší dočasnou úlevu od stresu.“

Zrádné spojení „jsem to, co dělám“

Je odkládání a odkládání. Měsíce kapající kohoutek či stěny prosící o vymalování, několikrát odsunuté s argumentem, že tento i další víkend má být hezky a byl by hřích nejet s kamarády na kolo, ještě život nerozvracejí. Obzvláště je-li zjevné, že skutečným důvodem manželovy nechuti je jeho psychická příprava na manuální sblížení s hasákem a malířskou štětkou, obvykle neplodící výsledky, na něž by mohl být oprávněně hrdý.

Podobné je to i s jinou příčinou nechuti k činnosti, únavou. Pracující ženu, zapřaženou v domácnosti obydlené dvěma svišti a s pomocí to nepřehánějícím chotěm, nemusí pohled na přetékající koš s prádlem, neumyté nádobí a nevyluxované místnosti přelaďovat na program „likvidace válečných škod“ automaticky. Jestliže tento chronický stav čas od času vyřeší tak, že zajde ke kamarádce a domů se vrátí ovíněná dlouho poté, co měla být večeře na stole, není ještě nutné kontaktovat rozvodového právníka. Na rozebrání a vyřešení obou modelových situací postačí běžné hádky, které časem vyvanou do věcné diskuse.

Prokrastinaci hodné jejího jména skýtá nejúrodnější půdu tlak na výkon tam, kde jde tzv. o život, což je dnes práce. S ní spojené požadavky a nároky jsou pevně stanovené a nedávající většinou možnost plnit je v měkčím „domácím“ režimu. Práce také nejvydatněji živí naše přirozené touhy: prosadit se, být uznáván a adekvátně odměňován, získat určité postavení a moc, dostat se co nejvýše v profesní i společenské hierarchii, přiblížit se tak ideálu a být dokonalý. Je tudíž tím projevem, jejž si člověk taktéž přirozeně propojí se sebou samým – „jsem to, co dělám“.

Avšak ono propojení dělá z lidské přirozenosti nejen „hnací motor“, ale i skluzavku, po níž člověk snadno sjede k perfekcionismu. Vůbec ne snadná dosažitelnost pracovního ideálu snadno vzbudí pocit „ideální zrovna nejsem, ale když takový nebudu, bude se mnou zle“. Ten pak dělá z perfekcionisty prokrastinátora. „Jsme-li přesvědčeni, že kritika naší práce je kritikou nás samých, pak se nutně uchylujeme k poněkud kontraproduktivním obranným mechanismům v podobě perfekcionismu, sebekritiky a prokrastinace,“ vysvětluje Neil Fiore.

Začíná to brzy a táhne se to

Tlak na výkon je něco, co důvěrně známe odmala. Protože dětský a teenagerovský věk je ze všech životních období nejvíce spjat s objevováním vlastních silných i slabých stránek, s teprve probouzeným smyslem pro zodpovědnost a protože v něm páchané hříchy nemají takové následky jako v dospělosti, je tato životní fáze nejlepší školou prokrastinace. Za neodevzdaný úkol nehrozí vyhazov ze školy, s obtížnou úlohou pomůže rodič, odpadlá hodina je brána jako záchrana před zkoušením z látky, jejíž osvojení je pracné a bylo „prozatímně“ odloženo.

Navíc mladý stromek na rozvoj všeho, v čem je dobrý a co ho naplňuje sebevědomím, i na eliminaci uhýbání před tím, co mu nejde a je otravné a namáhavé, dostává ze všech stran velice podobný recept: „Jdi do toho!“ „Zaber!“ „Makej!“ „Dej se dohromady, tak si poruč.“ Vzorec, že prokrastinace ulevuje, ale nepomáhá na ni nic jiného než zvýšení úsilí, a že uhýbání před úkoly je slabost charakteru, si pak mladý člověk odnáší do dospělosti.

Studentku z úvodních řádků několikeré odložení práce na diplomce začne ve svědomí opravdu tlačit. Nepříjemné pocity částečně plaší jinou aktivitou: „Nejsem žádný lenoch.“ Vědomí, že „umí zabrat“, udržuje její sebevědomí a duševní integritu nad hladinou. Udrží se tak v naději, že když si příště poručí a upraví svůj časový rozvrh pro nejbližší období, zvládne časem kousnout do kyselého studijního jablka. A když naděje přejde v realitu, žádná tragédie se nekoná. Zkrátka si občas zaprokrastinuje jako každý druhý.

Ale taky to může bujet

Vážnější situace nastává s nejčastějším důvodem prokrastinace – strachem z neúspěchu. Jak tento typ odkládání „chutná“, ví nejlépe student, který se protrápil střední školou, avšak ve smrtelné hrůze z maturity k ní nešel, aby ji nakonec složil někdy před čtyřicítkou. I když v onom mezidobí sehnal slušně placenou práci, i když se vnitřně i s pomocí okolí utvrzoval, že „školy nejsou všechno“ a že „každý, kdo poctivě maká, zaslouží úctu“, úleva, již při přebírání vysvědčení pocítí, je hlubší Macochy. Obstát při výzvě, jejíž zvládnutí není snadné, ale všichni je od vyzývaného očekávali a stále očekávají, je pro něj tím, co pro pacienta se zápalem plic antibiotika – život zachraňujícím lékem.

Mnohem častěji narazíme na typ „doktor Cvach“. Školy sice má, dokonce vysoce prestižní, ale v nějaké součásti své odbornosti kulhá na obě nohy. Vyhýbá se s ní spojeným úkolům, přičemž chce zoufale uspět, takže si časem o ně řekne, a když je dostane, ztroskotává. Vzorovým televizním Cvachem dnešních dnů je neúspěšný kriminalista Víťa z nejúspěšnějšího polistopadové krimiseriálu Případy 1. oddělení. Zatýkání nebezpečného individua shodí na kolegu, ve složitých případech se chytá první, falešné stopy, přičemž vždy spolehlivě přehlédne podstatné detaily, při výzvách, aby se nějakého ujal, zbaběle couvá, ale řečí o tom, že by někdy taky chtěl dostat svůj případ, má plná ústa.   

Ovšem prokrastinace je neuvěřitelně rafinovaná dáma a dokáže se přisát i na úspěch. Práce vyžadující soustavné opakování vrcholového výkonu je mentálně vyčerpávající, s únavou se do ní může časem vplížit obava ze selhání. Její protagonista je zároveň jejím nejpřísnějším posuzovatelem, takže sebemenší pocit, že u toho či onoho úkolu to pořád ještě není ono, jej stejně jako v předchozí větě tlačí k odkládání. A co hůř, často také k přitvrzení s alkoholem, tabákem, kofeinem, prášky a drogami v roli antistresorů i životabudičů.

Úspěch, obzvláště pracovní, přináší výzvy a ty zase strach z neúspěchu a odkládání rozhodnutí. Hravě jej vyvolá lukrativní nabídka na přestup do výrazně vyšší a prestižnější pozice. A vyhráno nemusí být, ani když se profesionál na novém postu osvědčí, neboť s vyšším platem vyfasuje i někoho vyššího nad sebou. Kryje-li se takový šéf zase před svými šéfy zneužíváním schopností zlanařeného profesionála, je na nejlepší cestě udělat z něj zlostného prokrastinátora, který si úmyslnou laxností, zpomalením pracovního tempa a zdržováním při odevzdávání výsledků práce sytí dvojí potřebu. Jednak tím poodhaluje neschopnost nadřízeného a zbavuje jej částečně kontroly nad situací. A také, jak píše Neil Fiore, při trucu „může být prokrastinace nejbezpečnějším způsobem, jak projevit moc a kontrolu nad vlastním životem“.              

Zmírnit pocit ohrožení

Prokrastinace evidentně plodí na poli práce velice pestré květy a daří se jí v jakékoli půdě. Až na posledně zmíněný příklad je všem jejím výhonkům společný začarovaný kruh dřiny. Tvoří jej „nevyvratitelné“ přesvědčení, že na odkládání práce platí jen její zintenzivnění a větší porce. Neexistuje větší omyl – tak by se dala zhustit ta část knihy Snadná cesta z prokrastinace, kde Fiore vysvětluje, jak z onoho kruhu vystoupit. Je namístě dodat, že slovo „snadná“ vložila do titulu práce překladatelka, v originále po „easy“ není ani stopy. Jeho absence však neznamená, že „na cestě“ se vyskytují pouze ezoterické návody pro vyvolené.

A proč omyl? „Abychom se tento vzorec chování odnaučili, musíme se naučit zmírnit bolest a pocit ohrožení, které si spojujeme s prací. Budeme muset do svého rozvrhu bez výčitek zařadit více zábavy, častěji se odměňovat za krátké úseky soustředěné práce a kontrolovaně snižovat hladinu stresu,“ píše americký psycholog a kouč. Což je zase jen zhuštěná formulace, která chce vyjádřit, že jde o trojjedinou a paralelně probíhající dlouhodobou práci na sobě samém.     

Zmírnit pocit ohrožení dle Fioreho předpokládá, aby si notorický odkladač uvědomil, co se vlastně v jeho hlavě ve chvílích krize spouští. Takovou situaci lze přirovnat k nutnosti přejít deset metrů dlouhé a třicet centimetrů široké prkno, které je umístěné nízko nad zemí. Avšak prokrastinátorovy mentální návyky prkno automaticky zvedají do výše třiceti metrů. Je tedy na něm, aby si uvědomil, že smrtelná není práce, ale jen a jen on, „kdo zaměňuje pouhé zaměstnání za otázku života a smrti“.

A je to zase jen on, na kom je, aby si pod sebe nainstaloval záchranou síť. Její montáž a s ní vytvoření pocitu bezpečí zahrnuje vícero kroků. Jeden spočívá v tréninku jiného vnitřního dialogu, než jaký dosud v jeho hlavě probíhal. Jde o záměnu imperativů („Musím, jinak to nejde,“ „Měl bych, ale nechce se mi“), které vyvolávají akutní stres a pocity oběti, za volbu („Chci,“ „Rozhodl jsem se,“ „Hodlám“). Výsledkem je postupná proměna pracovního či jiného závažného úkolu hlavě z matné vířivé kaše v konkrétní návodnou informaci: co chci udělat, kdy, čím začnu, jak chci dosáhnout výsledku.   

Na jejím základě lze celek odsouvané práce rozdělovat na jednotlivé co nejkonkrétnější a nejzvládnutelnější úkoly. Jako když manažer, na němž leží restrukturalizace podniku, si ji rozděluje na jednotlivé technologické a personální kroky. Důležité je nezačínat nejobtížnějšími úlohami, ale naopak těmi nejsnazšími či takovými, s nimiž se lze vyrovnat nejlíp. Jejich zvládnutí prací zatíženou psychiku povzbuzuje a dodává chuť pustit se do dalších úkolů.

„Na cestě“ není jen román od Kerouaca

Další, a zároveň pro prokrastinátora nejpřekvapivější součástí záchranné sítě je totální přehodnocení role odpočinku. Znamená to nebrat jej jako čas, který zbývá, a je tudíž nejistý, ale jako prioritu, od níž se odvíjí veškeré plánování práce a volného času. „Začneme-li plánováním oddechu …, vyhneme se jedné z nástrah typických pro programy k překonání prokrastinace, jež začínají rozvržením práce – čímž okamžitě vytvářejí představu života prostého zábavy a svobody,“ píše Neil Fiore.   

Tento pro člověka uvízlého v prokrastinačním chování naprosto hrůzný a nepředstavitelný čin je ve skutečnosti nesmírně produktivní krok. Umožňuje dávkovat práci do omezených časových úseků, během nichž se na ni lze také plně soustředit. Po jejich uplynutí okamžitě uvolňuje prostor pro volnočasovou odměnu – sport, hudbu, popovídání, výlet. Usnadňuje započetí práce, neboť představa zabrání se do ní na hodinu dvě nevzbuzuje strach z nekončící dřiny.

A co hlavně, při onom plném a časově omezeném pracovní nasazení se člověk mnohem snáze dostane do stavu „flow“. Americký psycholog Daniel Goleman jej popisuje takto: „V ony okamžiky … vlastně prožíváme změněné stavy vědomí. V těchto chvílích naše mysl podává vrcholový výkon, čas jako by běžel jinak než obvykle a připadá nám, jako by onen okamžik byl prodchnut pocitem štěstí.“ Špičkovost pracovního výkonu ve stavu „flow“ podporuje také skutečnost, že v něm lze zužitkovat kreativní nápady, které se nejčastěji vynořují právě ve chvílích zaslouženého oddechu a jen zřídka tehdy, když se z práce stane nekonečný proces bez odpočinku.     

Vzorek zvládnutí oné trojjediné práce pak může vypadat následovně. Máme psát diplomovou práci či výroční zprávu. Vymezíme si časový úsek v délce např. hodiny a dáme se do práce. Když nejde od ruky, po uplynutí lhůty trápení ukončíme a jdeme se bez výčitek svědomí věnovat něčemu jinému. Avšak když se takzvaně chytíme a jsme ve flow, plní energie a nápadů, pokračujeme v pracovním nasazení tak dlouho, dokud se neunavíme a kreativita doprovázená výkonností neochabnou. Tohle už vůbec není prokrastinace.

A jak to poznat? Že jsme se jako výsledek práce na sobě samých naučili přijímat se, jací jsme – ne zcela dokonalí, a tudíž lidští, ale také docela výkonní a spokojení.     

© Všeobecná zdravotní pojišťovna