Vedení lidí zná jen dva principy – moc jako skutečnou autoritu a moc ve smyslu donucení silou. Ovládnutí prvního doprovázené redukcí druhého na pouhou funkční hierarchii je něco jako manažerova maturita. K jejímu složení mu pomáhají školy, tuny odborné literatury, mraky kurzů a školení. A také inspirace hrdinou včetně historických.

Ta bývá nejbohatší v případě, kdy je rek vykreslen na filmovém plátně. Jako vůdce, kterého jeho věrní na slovo poslouchají a jím vytyčené cíle bezvýhradně naplňují, byl čerstvě znovuzpracován i český hrdina No. 1 Jan Žižka. Oproti starým verzím, přetékajícím slovy „Bůh“, „lid“ a „spravedlnost“, vidíme adrenalinového drsňáka, pro něhož je Hus směšný intelektuálský snílek a který ví, že svět je nenapravitelně kruté místo, kde jde především o nezávislost na nikom a na ničem, vybojovatelnou jedině násilím. Má však citlivé srdce, pročež si získává důvěru obyčejných lidí a vede je do boje, jehož sami schopni nejsou.    

Historickou postavu si za vzor manažerské maturity na samé výborné vybral i Phillip Barlag, šéf organizace pořádající diskuse se špičkami amerického a světového byznysu. A protože na ni přišel při četbě, nezvolil pro její přiblížení film, ale knihu – Julius Caesar, génius leadershipu. Dle Barlaga styl, jakým tento antický státník, politik a vojevůdce vedl lidi, „byl moderní, a to natolik, že poznatky o stylu vůdcovství, který ho dovedl ke slávě, jsou beze zbytku platné dodnes“. Hlavně proto, že v něm Bůh, lid a spravedlnost opravdu vítězí nad holým násilím a samoúčelnou nezávislostí.

Lidem rozuměl lépe než oni sobě samým

Gaius Julius Caesar byl miláčkem bohů. Překypoval širokým spektrem talentů, měl skvělé vzdělání a dokázal je kreativně aplikovat. Svědectví uvádějí, že dokázal simultánně nadiktovat i čtyři dlouhé dopisy, byl dobrý spisovatel, vynikající řečník a komunikátor, disponoval vysokou kombinačně organizační inteligencí, vynikal také hravostí a smyslem pro humor. Byl nesmírně energický, ambiciózní, soustavný a vytrvalý až k mánii.

Pro úspěch v manažerské pozici zkrátka vládl vším, čím na určité úrovni disponují i mnozí dnešní vysocí manažeři. Přesto mnozí opakovaně selhávají. Caesar přece jen měl ještě leccos navíc – tím prvním bylo, že veškeré své konání opíral o dokonalé porozumění lidské přirozenosti obecně, stejně jako o vhled do povahy, nálad i motivací každého jednotlivce, a o schopnost s lidským vnitřkem pracovat.

Barlag to prezentuje na příhodě, kdy legie, jimž patnáct let velel, odmítly kvůli fyzické i mentální únavě dále bojovat. Caesar byl tou dobou „na dovolené“ v Egyptě, kde si užíval románek s královnou Kleopatrou, ale jakmile se o vzpouře dozvěděl, co nejrychleji se k armádě vrátil a po svém příchodu do ležení si okamžitě a bez váhání stoupl před ni na pódium. Vyřkl jediné slovo: „Občané!“, pak chvíli setrval v sebevědomém vůdcovském postoji, načež se vrátil do svého stanu a v troskách se pro změnu začala ocitat samotná rebelie.

Jestliže se vše podstatné odehrávalo v duších legionářů, co to bylo? Caesar dal jediným slovem jasně najevo, kdo je tu pánem. Obsahem oslovení bylo dle Barlaga sdělení: „Už nejste moji vojáci. Nepatříte do mé armády. Nepotřebuji vás. Odteď jste jen obyčejní římští občané.“ Pro legionáře bylo něco takového daleko horší než výhrůžky, zastrašování a tresty, ve starověku i dnes hojně využívaný arzenál hašení vzpour i pouhého nesouhlasu či náznaku odporu. Kdyby se Caesar k tomuto klasickému nářadí uchýlil, dal by vojákům šanci: mohli by se s ním handrkovat, že neplní své staré a nikdy nezrušené sliby. Už dávno přece měli být doma v Římě a obhospodařovat za zásluhy přidělenou půdu!

Ale tahle degradace z legionářů na občany vyhozené z armády? Ta znamenala, že už nikdy nebudou moci vychutnávat triumfální pochod Římem, kde také rebelantům nikdo nebude vyjadřovat vděk a uznání za vše, co pro vlast vykonali. Už nikdy nebudou pochodovat po boku muže, který svůj šlechtický původ, odvozený od bohyně Venuše, manifestuje svými mimořádnými schopnostmi a výkony, jejichž odlesk dopadá i na ně. Už nikdy s ním nezažijí opojný pocit vítězství, už nikdy s ním nebudou jídávat v téže jídelně a on je nebude oslovovat „mí druzi“.  

To byla obrovská rána pro jejich sebevědomí a sebeprožívání jako těch, kdo jsou pro společnost z nejpotřebnějších a vynikají nad běžné občany. Když rychle přilezli ke křížku, Caesar je po chvíli předstírané lhostejnosti a v psychologicky dobře načasovaném okamžiku vzal na milost. Navíc jim slíbil, že s ním půjdou už do opravdu posledního tažení, po němž se jim dostane „půdy, peněz a slávy. A hlavně: budou moci odejít z armády jako jeho veteráni, oblíbenci a druzi“. Pouto bylo obnoveno, upevněno, sliby splněny.

Jak zvládnout každodennost

Caesar je krystalická ukázka optimálního vedení lidí. Vštěpoval do nich a udržoval je v přesvědčení, že pracují na něčem navýsost smysluplném, co nemůže zdaleka dělat každý, protože to vyžaduje uplatnění nadprůměrných a mimořádných schopností nejen od něj jako šéfa, ale i od těch, kdo v hierarchii stojí na nižších stupních. Nimbus mimořádnosti tohoto zadání a poslání posiloval mimořádností vlastních schopností. Jimi druhé vědomě inspiroval a motivoval, přičemž nezapomínal, že motivace musí mít vždy vybalancované dvě základní složky – prestiž a hmotnou odměnu. Dokonale chápal, že jedině jejich umným vyvažováním dokáže udržet v týmu klid, loajalitu a výkonnost, čas od času nahlodávané chybami, nezdary a nenaplněnými očekáváními, jimž se žádná dlouhodobě vykonávaná činnost nemůže vyhnout. A že když se mu mančaft začne sypat, daleko lépe než výhradně silou podepřenou nadřazeností – bez níž se ale také občas neobejde – jej znovu stmelí a posílí svojí autoritou. Aby si ji udržel, projevoval ji na mnoho způsobů a co možná nejčastěji.

Mnohokrát například prokázal odvahu zaútočit chytře a nečekaně na silnějšího nepřítele. Jemu i svým vojákům tak dával najevo svou mentální převahu, podepřenou jak sebevědomím, tak odbornými vojenskými znalostmi a schopnostmi. „Moc není něco, co je člověku dáno: je třeba si ji vydobýt. Ochota lídra vést z předních řad je klíčová pro zformování mocenské základny. Co víc, moc eroduje, není-li kultivována,“ zobecňuje Barlag tento Caesarův rys. Šéf, který principiálně nerozumí činnostem svých podřízených a ptá se jich, co ve skutečnosti znamenají ty a ty položky jejich hlášení, si může být jist, že jej nemá.

Caesarovo dobývání autority bývalo nejúspěšnější tam, kde se zprvu jevilo jako slabost. Když s jednou jedinou legií vytáhl na Řím, aby porazil své mocenské konkurenty, místo aby s tím, jak sílil, města stojící mu v cestě dobýval a plenil, jak bylo dobrým antickým zvykem, choval se vůči jim shovívavě a zdvořile. Takto se i v ostře nepřátelském Corfiniu většina obránců k jeho „armádě přidala a přislíbila Caesarovi loajalitu“. Také v politice své nepřátele neničil, „ale dokonce jim posléze i projevoval důvěru: propůjčoval jim úřady a pocty“. Tak v nich animozity nahrazoval pocity dluhu a závazku. Jen když mu někdo „zkřížil cestu opakovaně, s jeho velkorysostí už počítat nemohl“.

Převedeno do současného kontextu jde o ty fáze, kdy pracovní tým začnou rozvracet třenice, boj o koryta a intriky natolik, že mají dopad na výkon lidí i firmy a už nad nimi nelze mávnout rukou. Jedna cesta je propouštění a odstavování mocenských konkurentů. Po čistce sice nastává klid, ale jde s ní ruku v ruce ztráta nejednoho skvělého odborníka a byvšího platného týmového hráče.

Caesarovský způsob je remotivace, kdy stačí oddělit jedny renegáty od druhých a přeformulovat jejich úkoly tak, aby změna byla kompatibilní s jejich slabostmi i přednostmi. Její součástí je vyčištění prostoru pro diskusi. Velký Říman toho dosahoval tak, že „i když z idejí a zkušeností svých spolupracovníků čerpal, byl jediným, kdo rozhodoval“. Proto „se nebáli upřímně říkat své názory a Caesarovi se dostávalo hodnotných rad“.   

Věděl, co je třeba dělat pro celek

Krom vhledu do lidí a jeho situačního využívání je namístě zmínit ještě jednu rovinu Caesarovy mimořádnosti. Vyrůstal jako chudý aristokrat, jenž postupně bohatl díky tomu, že své charisma a schopnosti dokázal přenášet na druhé, bylo mu tudíž jasné, že „úspěch podniku závisí na zaměstnancích“. Tuto zkušenost si zvnitřnil jako princip. Proto se také trvale zasazoval o pozemkovou reformu ve prospěch římského lidu a tímtéž způsobem, jak získával spojence a základnu svého působení jako vojevůdce, získával je i jako politik.

Prvním přikázáním pro něj bylo nepodléhat vášním, momentálním popudům a iracionálním hnutím, což byl podklad jeho autenticity. Když jej senát v obavách, že by mohl prosadit první reformní kroky, odvolal z funkce prétora, shromáždil se před jeho domem rozlícený dav odhodlaný podat si senátory násilím, jež bylo v Římě té doby obvyklým nástrojem prosazování politické vůle. „K překvapení všech přítomných však Caesar řekl, ať se shromáždění rozejdou a jdou domů,“ připomíná Barlag. Jednal tedy vždy z vlastních, rozumovou kalkulací podložených pohnutek. Jasně si uvědomoval, že „zisk dosažený silou byl vždy dočasný“, že brzy by přišla pomsta.

Stejně prozíravě si počínal, když stál před volbou, zda výrazně posílit své politické PR pompézní oslavou triumfu, nebo se stát konzulem; oboje současně možné nebylo. Volil konzulát, jehož dnešním ekvivalentem je funkce premiéra. Ale volil tak až poté, co získal jistotu co nejširší lidové podpory, přetáhl na svou stranu dostatek spojenců z řad mocných a zajistil si komunikační kanály pro oznamování a vysvětlování svých kroků a rozhodnutí.    

Caesar je etalonem manažera, jenž dobýváním vrcholů moci uspokojuje nejen své osobní ambice. Autentický lídrovský pocit „vyvoleného“ se v něm mísil s nutkáním naplňovat mimoosobní cíl – upouštět v zemi, která byla samý svár a připomínala přetopený kotel, páru, a tak vytvářet prostor pro klid, výkonnost a prosperitu ve všech horních i dolních společenských patrech. Každý dílčí úkol takového či podobného zadání vyžaduje soustavně překračovat svůj vnitřní i reálný Rubikon, kdy pokaždé platí, že „Kostky jsou vrženy“. 

© Všeobecná zdravotní pojišťovna