Lenost, únava, prokrastinace a jak na ně

14. 9. 2020

Ilustrační obrázek

Zažil to každý – měli bychom se pustit do důležité práce, ale odsouváme ji tak dlouho, až je nám ze sebe samých nanic a odkládaný úkol tlačí o to víc. Ztráta akceschopnosti je nepříjemná, ale řešitelná – jde jen o to, najít způsob, jak se znovu nastartovat.

Je dejme tomu sobota, měli bychom udělat něco pro rodinu, posekat zahradu nebo uklidit garáž, jenže v televizi zrovna běží detektivka s neodolatelným Belmondem. Jiný důvod nechuti k práci, než je zážitkově iniciovaná lenost, představuje únava. Už jsme toho hodně udělali, jsme vyčerpaní a nemyslí nám to, ale řádná pracovní nálož na nás cení zuby odevšad, kam se podíváme.

Obě situace mají totéž řešení – nicnedělání časově ohraničit. V prvém případě vyskočíme z křesla, jakmile charismatický herec zmlátí všechny padouchy, v druhém si vymezíme čas na odpočinek. Relaxace je nutná a potřebná věc, kterou si ze zdravotních důvodů dopřát zkrátka musíme. Je však bezpodmínečně nutné, aby byla opravdovou relaxací, kdy vypneme a čas na odpočinek nestrávíme v křeči sebetrýznění, že jsme s prací zatím nijak nepohnuli.

Prokrastinace a její rizika

Nejzávažnějším důvodem, proč od sebe naléhavé úkoly odháníme jako obtížný hmyz, bývá prokrastinace. Tak se označuje chronická tendence k odkládání psychicky či pracovně náročných povinností a úkolů na pozdější dobu. 

Častou chybou prokrastinujících je, že se s velkým zanícením vrhají do práce na něčem jiném, než je to, co je tlačí. Studentka, která má psát diplomovou práci, vypleje zahradu, manažer, jenž má na krku problémy, jako je motivace zaměstnanců či nekvalitní práce týmu, se vrhá na dolaďování dávno doladěného technického vybavení pracoviště. Jde o typický doprovod prokrastinačního chování.

Plně rozvinutá prokrastinace představuje reakci na úzkost spojenou s výkonem dané činnosti.  Typická je pro ni tzv. rozhodovací paralýza, kdy jsme ztratili schopnost volit z vícera možností, k některé se přiklonit a pustit se do práce.

„Pokud odkládáme, míváme pak často výčitky. Vzniklé pochybnosti a snížená sebedůvěra vyvolávají pocit bezmoci, který vede k tomu, že opět nic neuděláme. Vzniká pomyslný bludný kruh, z něhož se velmi těžce vystupuje,“ popisuje Petr Ludwig, autor knihy Konec prokrastinace. 

Chronické odkládání je sice do určité míry normální chování, avšak také může jít ruku v ruce s dlouhodobým stresem a jeho následky: pocity selhání či viny, depresemi, duševní krizí, syndromem vyhoření a ztrátou produktivity. Aby věci nedospěly až tak daleko, je namístě začít se tendenci utíkání před povinnostmi promyšleně bránit. 

Kudy ven zpod deky prokrastinace

Podle odborníků jedním ze způsobů, jak začít rozbíjet pouta prokrastinačního chování, je rozdělovat celek odsouvané práce na jednotlivé dílčí úkoly. Ty by měly být co nejkonkrétnější a nejzvládnutelnější. Máme se například popasovat s horou nepořádku, nakupeného během hektického týdne, kdy na uklízení nebyl čas. V takovém případě si nevytyčíme úkol „uklidit“, ale umýt nádobí, utřít prach, vyluxovat, vyprat, vše hezky jedno po druhém. 

Podobně si počíná manažer, na němž leží restrukturalizace podniku a který si ji rozděluje na jednotlivé technologické a personální kroky. Důležité je však nezačínat nejobtížnějšími úlohami, ale naopak těmi nejsnazšími či takovými, s nimiž se lze vyrovnat nejlíp. Jejich zvládnutí prací zatíženou psychiku povzbuzuje a dodává chuť pustit se do dalších úkolů.

Další způsob se ideálně hodí pro náročné úkoly, jako je psaní diplomové práce či výroční zprávy. Vymezíme si časový úsek v délce např. půlhodinky a dáme se do práce. Když nejde od ruky, po uplynutí lhůty trápení ukončíme a jdeme se bez výčitek svědomí věnovat něčemu jinému. Avšak když se takzvaně chytíme a jsme plní energie a nápadů, pokračujeme v pracovním nasazení tak dlouho, dokud se neunavíme a kreativita doprovázená výkonností neochabnou.

A pak je zde ještě jeden pomocník. Když na nás myšlenky na odsouvanou činnost leží jako těžká deka, je namístě začít si představovat jeden po druhém dva protikladné stavy: nejprve jak se budeme cítit, když povinnost budeme nadále odkládat. Po náležitém „vychutnání“ takovéto představy bychom si měli v hlavě navodit opak, tedy emoce a pocity, jaké míváme po zvládnutí náročných úkolů. Obojí typ představ bychom si měli vyvolávat intenzivně, protože pak mají skutečný motivační účinek. A motivace, která nejde do prázdna, ale ústí v konání, je to, oč tu běží.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna