„Jak dokládá řada studií, vyspělá společnost se v posledních desetiletích psychopatologizuje.“ Poslední tři roky slovům psychiatra prof. Jiřího Rabocha o narůstání počtu dospělých i dětí, kteří potřebují pomoc psychiatra či psychologa, přidaly na naléhavosti. Ke stresorům společnosti založené na výkonu přibyl covid, lockdowny, záhy pak konflikt na Ukrajině, inflace a hrozba energetické krize.

A výsledek se dostavil: kombinace starých a nových stresorů zatopila především pod kotlem psychopatologizace dětí a mladistvých. Psychickou pomoc v současnosti potřebují tři až čtyři děti v každé třídě, nárůst depresí, úzkostí, poruch příjmu potravy či sebepoškozování mezi mládeží je raketový. Počet sebevražd mladistvých stoupl během oněch tří let o 110 procent.

Data o nárůstu vyvolala silnou mediální reakci, která se zaměřila na hledání černého Petra výhradně na straně zdravotních profesionálů, především dětských psychiatrů. Vznikl tak dojem, jako by především na jejich bedrech ležela tíha změnit bídný duševní stav části české mládeže k lepšímu.

Jde o to, požár nejen hasit

Fakt, že pedopsychiatrů je v Česku jako šafránu a soukromí psychologové s psychoterapeuty pracují za peníze, je notoricky známý. Stejně tak jasné jsou však další skutečnosti – počet dětských psychiatrů nelze zvýšit ze dne na den, a jejich úloha je stejně především řešení akutních stavů, tedy vyšetřit, diagnostikovat, zalékovat, je-li to nutné. S úlohou plně vrátit pacienta na zdravou životní kolej se psychiatr většinou obrací na experty, s nimiž spolupracuje – psychologa či psychoterapeuta.

A ti zaprvé nemusí být jen za peníze. Například v bývalých okresních městech Středočeského kraje fungují bezplatně centra psychologicko-sociálního poradenství, kde navíc působí také sociální pracovníci. Podobná, jen v názvech a důrazech na typ péče se lišící pracoviště lze najít po celé České republice.  

Zadruhé jak „účtující“, tak „neúčtující“ psychologové a psychoterapeuti mají na rozdíl od přetíženého pedopsychiatra mnohem více času a prostoru pro práci s rodinou mladého pacienta. Bez jejího vybavení informacemi o povaze i zdrojích problému a „vyladění“ lze pomoci pacientovi zbavit se zátěže, která ho do špatného psychického stavu dostala, mnohem hůř.  

Všechny zmíněné aspekty péče o psychické zdraví dětí a mládeže se obrážejí v krocích Všeobecné zdravotní pojišťovny. VZP, jež většinu oněch alarmujících údajů z posledního období poskytla, zareagovala tak, že prodloužila poskytování pětitisícikorunového příspěvku na psychosociální podporu. Tento klientský servis, zavedený brzy po vypuknutí epidemie covidu, dospělým i malým pojištěncům od sedmi let věku umožňuje absolvovat až deset sezení u vybraného odborníka.

Intencí počinu VZP tedy nebyla a není jen pomoc s látáním největších děr v systému. Svým nastavením naznačuje, že má širší ambice. Takové aranžmá totiž poskytuje čas nejen k řešení obtíží, ale také na vyjasnění zásad prevence a jejich nácvik.

A prevence jako cesta ke zlepšování a udržování zdraví je trend, jehož pilíře VZP systematicky buduje a posiluje. V případě duševních obtíží jde především o způsob, jak zabránit jejich návratu nebo prohlubování. Tak jako tělo má svého preventistu proti fyzickým chorobám v imunitním systému, má jej každý z nás jako sociální bytost – své nejbližší. Je nabíledni, že těžiště změn, které vedou k větší odolnosti dětí a mladistvých vůči stresorům, ať už přicházejí odkudkoliv, spočívá v rodině.

Na šikanu je zdravý rozum krátký

Jedním z častých zdrojů úzkostných stavů a depresí je šikana, u níž odborníci zaznamenali, že v covidovém období nepolevila. Čemu zabránily lockdowny ve školách, to významně zesílilo v kyberprostoru. Ať však šikana na dítě či mladistvého dopadá z kterékoli strany, nelze ji potírat zásahy na bázi laických představ a „zdravého rozumu“.

Omezí-li se máma u dcery, kterou „kamarádky“ s úsměvem ničí zásahy do nejcitlivějších míst, na rady „Nevšímej si jich“, míří zcela mimo terč. Stejně tak otec vyzývající syna, který začal chodit se svěšenými ramínky, aby se „těm volům“ chlapsky postavil. Vůbec nejhorší pro dítě je, když oba celí rozpálení vtrhnou do školy a kategoricky se dožadují nápravy od vedení a kantorů, kteří „přece svým laxním přístupem všechno zavinili“.   

Pomůže jedině kvalifikovaný přístup, v němž rodiče sehrávají významnou roli. Skrývá četné obtíže od samého počátku. Jestliže je dříve normální dítě dlouhodobě zaražené, posmutnělé a depresivní, většinou zároveň o šikaně na něm páchané dlouho mlčí, protože nechce „bonzovat“. První úlohou rodiče tedy je si problému co nejdříve všimnout.

Co pak? Snažit se dezorientovanému dítěti co nejvíce přiblížit, získat jeho důvěru, tišit jeho strach a povzbuzovat, aby se svěřilo. Když se to podaří, je namístě, aby se rodič přesvědčil, že opravdu jde o šikanu, že ve zlém chování, jehož se spolužáci nebo kamarádi na dítěti dopouštějí, je záměrnost, opakování, samoúčelnost agrese a nepoměr sil.

Pak jsou na řadě praktické kroky. Pokud jde o školu, je úlohou rodiče ujistit se, že učitelé a školní psycholog kauzu od sebe neodstrkují, ale počínají si odborně. Dále věcně se školou spolupracovat. Když to nejde jinak, je dobré převést dítě na jinou školu. A po celou dobu ujišťovat dítě láskou a dávat mu najevo, že starost o jeho bezpečí je pro rodiče hlavní starostí. Opravdu to potřebuje.

Žiletko, má lásko

Šikana je zlo vtrhávající do rodiny zvnějšku, spousta psychických patogenů se však rodí nebo transformuje na její půdě. Dobře to ilustruje fenomén sebepoškozování u adolescentů, který v posledních třech letech také řádně zmohutněl. A také na jeho pozadí se objevují úzkostné a depresivní stavy.

Jak se sebepoškozovač rodí, lze vyčíst z úryvku modelového příběhu na webových stránkách Linky bezpečí: „Je toho na mě hrozně moc. … Mám strašnou chuť se pořezat. Jednou už jsem se poškrábala kružítkem, na chvíli to pomohlo. Vím, že to není dobrý, ale nevím, co mám dělat.“ V komentáři k příběhu linka uvádí: „Dítě pociťuje obrovské napětí, které neumí uvolnit jinak. Nebo necítí vůbec nic a potřebuje cítit aspoň něco.“

V co může uvolňování psychického napětí sebepoškozováním vyústit, vykresluje publicistka Lenka Krbcová v sugestivně laděném textu Žiletko, má lásko, jenž před lety vzbudil velkou pozornost: „Super Platinum, made in UK – moje dokonalá, krásná a ostrá krvavá milenka. … Je pro mě symbolem lásky a dokonalosti, obětování.“  

Sebepoškozování jako by nemělo jasnou příčinu, i odborníci, mají-li odpovědět, odkud se bere, bývají zdrženliví. Někteří je spojují s hraniční poruchou osobnosti.

Typický „hraničář“, jak se těmto lidem v odborných kruzích přezdívá, je nejčastěji jedinec, v jehož dětství to hapruje. Buď v něm chybějí, nebo jsou slabé otcovské momenty: vymezování hranic „odkud kam“ a podněcování k rozvoji všeho, k čemu má dítě specifické nadání. Mateřský princip může sklouzávat k opičí lásce prokládané chladem nerealistických nároků a očekávání. A jestliže „hraničáři“ bývají od přírody velmi citliví až přecitlivělí, není divu, že ani v dospělém životě nejsou schopni stanovovat si a udržovat distance vůči vnějšímu světu. Typ, který v každém běžném požadavku vidí útok na svou osobu, nebo naopak neustálými a přeshraničními požadavky zatěžuje okolí, znají na každém větším pracovišti.

Kudy ven

Sebepoškozovač pochopitelně ještě nemusí být „hraničář“. Avšak nějakou variaci zmíněných výchovných deficitů lze najít u většiny sebepoškozovačů. Lenka Krbcová píše, že „se v sobě nevyznají, mají pocity prázdnoty, deprese, okolí vnímají jako nepřátelské“. Rodičům se nesvěřují, „myslí si, že by to nepochopili, protože o sebepoškozování nic netuší“.

Dnešní hyperindividualistická atmosféra je navíc tlačí, aby v něčem výrazně vynikli a světu se prezentovali jasně vyprofilovanou identitou. Od zvnitřnění postřehu filosofa Byung-Chul Hana, že „dnešní svět je tržištěm, na kterém se vystavuje, prodává a spotřebovává intimita“, pak není k žiletkám a jejich kolování po sociálních sítích zase tak daleko. Daleko nebývá ani od žiletky k myšlenkám na sebevraždu, někdy bohužel ani k její realizaci.     

Jak se z takového psychosociálního marasmu vyhrabávat a vracet do „ohraničeného“ života? Zvolna, kdy první krok je důležitý. Jedné z dívek, o nichž psala Lenka Krbcová, „pomohl nový vztah“. Jiné dialog s internetovou linkou bezpečí. Dalším fakt, že publicistka jejich příběhy zveřejnila. Obzvlášť chlapcům pomáhá, když v sobě s pomocí přátel, učitelů, širší rodiny nebo terapeuta objeví vlohy, o které budou moci opřít svou budoucí profesionální dráhu.

Po takových a mnoha dalších stupíncích musí mladý životem skřípnutý člověk stoupat, aby se v něm začalo formovat a rýsovat pevné osobnostní jádro: „naučit se neutíkat před vlastními problémy a přijmout svoji nedokonalost.“ A se svými nedokonalostmi pak něco dělat. 

Vztahy, vztahy a zase vztahy

Trnitá cesta k pevnému vnitřnímu jádru čeká každého mladého člověka. Jde o to, aby cesta byla zvladatelná a škrábance od trnů zhojitelné. A jsou to zase a především rodiče, kdo adolescentovi může nejlépe pomoci se sebou samým a se zdoláváním vnějších překážek.

Vidí na potomkovi, že si připadá obyčejný a nezajímavý a je z toho nesvůj? Je na rodičích, aby mu nejlépe sami na sobě ukazovali, že být v lecčem i podprůměrný, v jiných věcech průměr a vynikající jen v něčem je normální; že řešení je přirozenou touhu po uznání naplňovat zdokonalováním v oblasti, kde vyniká. Bije do očí, že dítě plnění svých přání a potřeb bere jako samozřejmost, ale vycházení vstříc přání rodičů mu nic neříká? Je na nich, aby dokázali vybalancovat pochvaly a motivace se zatěžováním smysluplnými povinnostmi. Kroutí se potomek při jakékoli zmínce o školách a výběru povolání? Rodiče si musí dát velký pozor, aby jeho touhy, ambice a talenty nedusili vlastními představami o jeho jedině možné životní dráze. Rozčiluje rodiče, že sourozenci se věčně hádají? Měli by si ujasnit, zda svými představami o jejich budoucnosti nehloubí mezi nimi příkop, kdy „plniče“ pasují do role favorita a „neplniče“ černé ovce. Hroutí se dítě ze špatných známek? Rodiče by se měli ptát sebe samých, zda výchovné poslání nezredukovali na pouhý tlak na školní výkon.  

Sečteno podtrženo, ve výchově jde o to, aby adolescentovi symbolika „lásky a dokonalosti, obětování“ doma nechyběla, aby ji nemusel hledat jinde a nedostával se do stavu, kdy „pociťuje obrovské napětí, které neumí uvolnit“. Protože stoupání mladého člověka k sobě samému a k poznání vlastních možností se vždycky může zadrhnout. Něco takového je běžné a tím pravděpodobnější, čím méně kultivované pozornosti se v rodině věnuje vztahům a s čím větší intenzitou na rodinu doléhá současná situace. I „normální rodina“ se tak dnes snadno octne v péči psychologa či psychoterapeuta.

Proto je nanejvýš žádoucí o možnostech využít této péče vědět. Stejně tak o jejích základních parametrech. Jako mnohým z nás nepečováním o vlastní zdraví hapruje fyzická imunita, tak v mnohých rodinách skřípe ta sociální. Domyslet tuto analogii znamená uvědomit si, že jako je oslabené a nemocem podléhající tělo namístě posílit životosprávou, je třeba vyztužovat i rodinný organismus.

Jinými slovy, odborník na psychiku není od toho, aby na duševní újmu podal „zázračnou“ uzdravující pilulku. Při sezeních jen vynáší na světlo, kde jsou v rodině i u jejích členů skrytá slabá místa, a snaží se podnítit je k aktivnímu jednání, které doplní a napraví to, co se v minulosti zanedbalo.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna