„Kdybych tak žil(a) s někým jiným, byl by to mnohem klidnější život, bez těch našich hádek.“ „Jak by se nám hezky spolu žilo, kdybychom se nehádali.“ „Proč s ní(m) často není rozumná řeč, je tak nášlapná(ý) a jde hned do sporu?“ „Ti odvedle vypadají tak spokojeně, copak se vůbec nehádají?“

Když takové myšlenky začnou v hlavách manželů či partnerů vířit příliš často, těžko je někdo přesvědčí, že kýžený klid nemusí být ještě uspokojivé řešení. Zvlášť když i poté, co je doženou až k partnerskému terapeutovi, se odborník zaměří čistě na komunikační dovednosti. „Přimějeme-li partnery být na sebe ,hodnějšíʻ, možná tím zmírníme stres, který prožívají při hádkách. Většinou to ale neznamená, že bychom tím do jejich manželství znovu napumpovali život,“ konstatuje americký psychoterapeut John Gottman. V podstatě říká, že absence disputací, při nichž praskají skleničky v kredenci, ještě není záruka štěstí.  

Jeden hot a druhý čehý

Že partner schopný řešit veškeré vztahové nástrahy a zádrhele v klidu, racionálně a se smyslem pro vyhovující kompromis se kryje s ideálem, ale ne až tak se skutečností, není těžké ilustrovat. Dejme tomu, že Zdeněk si po dvou nevydařených manželstvích vzal Alenu. A Alena na posezeních s přáteli občas trousí nelichotivé poznámky o jeho výdělečných schopnostech; Zdeněk je trochu zakřiknutý pracant v průměrně placeném zaměstnání a nemá takové narážky rád, ale nereaguje na ně. Přesto se po takové „opoznámkované“ grilovačce obvykle pohádají. Nejčastějším spouštěčem jsou Aleniny sarkastické komentáře Zdeňkova údajně pomalého tempa při pracích na zvelebení jejich bydlení.

Jak by to vypadalo, kdyby si Zdeněk vzal za ženu Aleninu předchůdkyni Martu? Bývalo mezi nimi dusno i bez grilovaček. Zdeněk si totiž občas po šichtě dá o něco více než „jedno“ a Marta nenávidí smysl pro kamarády a zbytečné utrácení. Bere dochvilnost a smysl pro domov jako samozřejmosti a je na oboje velice háklivá. Zdeněk ovšem její výtky a poznámky vnímal jako snahu o dominanci, na což je zase velice háklivý on. A tak se hádali. Marta obvykle Zdeňka osočovala, že se z něj stává nespolehlivý alkoholik, Zdeněk křičel, že Martě jde jenom o peníze, a že když on se snaží přes kamarády sehnat nějaký přivýdělek, ještě mu to vlastně vyčítá.   

A kdyby se Zdeněk býval oženil s Martinou předchůdkyní Radkou? Také mívali tichou domácnost. Třeba kvůli tomu, že on rok co rok odmítal zahraniční dovolenou a navrhoval obligátní chalupu. Jenže když Zdeněk nevycházel vstříc jejím plánům a touze prezentovat se životní úrovní, cítila se Radka ponižovaná, na což je háklivá. Zdeněk zase vnímal její vyžadování peněz na udržování „lesku“ jako úmyslné dupání po všem, co je mu drahé a co je přece tak rozumné – a to opravdu nemá rád. A tak se kvůli tomu často pořádně zhádali.

Kdy je hádka ničivá   

„On je zkrátka takový (neprůbojný moula, bezohledný salámista, příšerný sysel).“ „Ona je prostě taková (generál, co jenom buzeruje, věčně nervózní stíhačka, lehkomyslná barbína).“ Když Zdeněk s kamarády u půllitru a „ty jeho“ s přítelkyněmi u dvojky rozebírají, kam se jejich vztah dostal, mají o příčinách a vinících jasno. Jsou to jen a jen partnerovy špatné povahové vlastnosti, kterých si, ke své smůle, v začátečních fázích vztahu nějak nestačili všimnout a zařídit se podle toho. 

Podle Johna Gottmana se věci mají trochu jinak. Naše modelové páry nechaly soužití dospět do stavu, kdy ve vztahu trvale převládla neúcta k druhému a negativní pocity při pouhém pomyšlení na něj. „Smýšlejí o druhém negativně do takové míry, že se postupně dostávají do stavu pohlcení negativismem, kterému říkám Švábí motel pro milence. Toto hrozné místo je prosyceno neustálými konflikty a špatnými pocity. Páry se tu ubytují a záhy zjistí, že nemohou ven.“ Nabyté přesvědčení „je to k…a“, „je to v…l“ je pramenem živícím v každém z partnerů pocit, že s tím druhým už se vůbec nedá rozumně mluvit.

Jaké rysy hádek bezpečně svědčí o přestěhování do Švábího motelu? V první skupině se na začátku vyskytuje HRUBÝ NÁSTUP. Je plný sarkasmu, zášti a obviňování: „Ahoj, chvilku počkej, musím to dodělat.“ „Ty to ještě nemáš hotové? Co se tak od milostpaní, kterou zajímá jenom ona sama, dalo čekat!“ Na něj plynule navazuje KRITIKA, tedy zmíněná tvrzení, že nějaký prohřešek nezpůsobilo partnerovo obyčejné opomenutí, ale jeho bytostné vlastnosti – „jsi líná, jsi naprostý sobec.“ Přidává se POHRDÁNÍ, forma neúcty živená pocitem převahy nad partnerem: „Já nevím, ale myslet si, že s penězma, jaký bereš ty a jaký nosím domů já, máš stejné právo rozhodovat, může jenom někdo, kdo je absolutně mimo realitu.“

Druhou skupinu zahajuje DEFENZIVNOST, která je stylizací obviňovaného do role nevinné oběti: „Já přece dělám, co můžu, jenomže tobě se člověk nikdy nezavděčí.“ Tohle hádku jen rozdmýchá. Při ZAZDÍVÁNÍ obviňovaný vypíná a sveřepě mlčí. Nejčastěji proto, že jej ovládlo ZAPLAVENÍ, tedy stav, kdy je „zloba vašeho partnera tak ničivá a náhlá, že vás doslova paralyzuje“.

Fyzickým následkem zaplavení je ŘEČ TĚLA – tep se dává do trysku, po těle vyráží pot, uvnitř se vyplavuje adrenalin. Jde o evolučně vzniklou stresovou reakci na ohrožení. Odpovědí je buď útok, logicky hlasitý, nebo úprk: „Ať už tedy čelíte šavlozubému tygrovi, nebo nahněvané manželce, která z vás páčí, proč vždycky zapomenete sklopit záchodové prkénko, vaše tělo reaguje v obou případech stejně,“ uzavírá Gottman.    

S takto vyprofilovanými hádkami se pár dostává do patové situace. Partneři mluví o problémech stejným způsobem pořád dokola a nikdy nic nevyřeší. Každý chce v boji za každou cenu zvítězit, snaží se druhému dokázat, že pravdu má on, nechávají se pohltit pocitem ublíženosti. Nikdy nedosáhnou pokroku, a cítí se proto stále více ublížení a frustrovaní. Stále více se zakopávají ve svých pozicích. Žijí-li nadále společně, není to už spolu, ale jen vedle sebe. Hádky časem ztrácejí na prudkosti, až téměř ustanou. Místo nich však komunikaci prostoupí sarkasmy mířící na slabá místa toho druhého s cílem jej zranit a ponížit. Pár tedy konečně žije bez větších hádek. Na povrchu jistě…

Momentálně mě štveš, ale jsem s tebou

Genetiku partnerské přetlačované pregnantně shrnul americký psycholog Dan Wile: „Když si vybíráte partnera na dlouhodobý vztah … vyberete si zcela nevyhnutelně také určitou množinu neřešitelných problémů, se kterými budete bojovat dalších deset, dvacet, padesát let.“ Řešit partnerské sumo v rámci dilematu „buď se budeme hádat, nebo bude doma klid“ je tak podle něj marný podnik.

Pak ovšem zbývá jediné: vystavovat „povahové geny“ jinému prostředí, tedy soužití, v němž i takové dva „neřešitelné problémy“ spolu mohou být šťastní. Gottmana o tom přesvědčila skutečnost, o níž dlouho neměl tušení – že hádky jsou běžné i u partnerů, kteří se nikdy nerozejdou a svůj vztah prožívají jako šťastný. Též se hádají o penězích, práci, dětech, domácích pracích a otravných příbuzných. V jejich sporech je však něco jinak než v těch, o nichž dosud byla řeč. Jako třeba v následujícím dialogu manželů s malými dětmi.

„Proč chceš mermomocí do práce, když tě děti potřebují doma, já nás v pohodě uživím a nic nám nechybí?“ „O tomhle jsme se dohadovali už tolikrát. Já prostě nemůžu strávit celý den jenom utíráním prdelek a šišláním říkánek, dokážeš to pochopit?“ „Prosím tě, vždyť jste denně spolu maminy ze sousedství, tak si snad pokecáte a orazíte, ne?“ „Myslíš, že s rozklady o kašičkách a receptech na vitaminové bomby musím vystačit? Zkus si je představit.“ „Ty si myslíš, že porady v práci, kde jenom házíme průšvihy jeden na druhého, nejsou depka a pruda? V tomhle ohledu si prací zas tak nepomůžeš, o co ti vlastně jde?“

„Pořád o totéž – o možnost se aspoň na pár hodin slušně oblíknout, promluvit si o čemkoli, co nesouvisí s plínkami a uklízením hraček, a dělat taky chvilku něco náročnějšího na bednu, co druzí ocení.“ „Takže už je to tu zase – já tě zkrátka neoceňuju, kolikrát to ještě budu poslouchat?“ „Jasně že makáš, abychom neměli starosti, ale taky si orazíš s kamarády; jasně že mi občas pochválíš jídlo nebo úklid, ale moje mozkové závity to nerozžhaví.“ „No tak dobrá, ale stačí snad poloviční úvazek, ne?“ „Bojíš se, že budeš muset doma dělat něco navíc?“ „Nerad bych pobíhal po bytě s prachovkou.“ „Jo, ta půlka stačí, a neboj, nebudeš kvůli mně muset předčasně utíkat z práce.“    

Kouzlo takovýchto kompromisem ukončených dialogů není jen v něm samotném, ale hlavně ve snaze vyhnout se klinči, který by hrozil nástupem rysů, jimiž si partneři ustýlají ve Švábím motelu. Každá druhá z vět, jimiž tlačí jeden na druhého, může takový klinč vyvolat. Spolehlivě mu zabraňuje něco, co Gottman nazývá „pokus o nápravu“ nebo také „tajná zbraň spokojeného páru“. Jde o jakékoli gesto či větu, jež uvolní hromadící se napětí, hrozící výbuchem. Například když na sebe těsně před explozí partneři vypláznou jazyk nebo udělají něco jiného směšného. Mohou třeba použít filmovou hlášku, výzva „Nebudem se pouštět do žádnejch větších akcí“ či povzdech „Jak by tady mohlo být krásně“ poslouží spolehlivě. Dalších možností je bezpočet.     

Proč tě miluji, i když…

Avšak co bazálního je za tím, že dialogy šťastných párů nevyúsťují v otevřené války? „Jádro … tvoří jednoduchá pravda, že šťastná manželství jsou založena na hlubokém přátelství. Mám tím na mysli vzájemný respekt a potěšení ze společnosti partnera. Takoví manželé si bývají velmi blízcí – vědí, co ten druhý má a nemá rád, znají vzájemně své slabé stránky, touhy a sny. Chovají jeden druhého v trvalé úctě…,“ píše Gottman v knize Sedm principů spokojeného manželství.

Proto v hádce o pár řádků výše jemu konečně něco došlo, pochopil a na ni pouze „nevyjel“. Proto ona byla trpělivá, netlačila tolik a ani ona na něj „nevyjela“. On i ona znají povahu druhého a respektují ji. Dobře vědí, že hlavně z ní pramení některé slabé stránky, z nichž si lze v dobrém občas vystřelit, ale ze kterých nemá valného smyslu vyrábět munici k urážení a ponižování. Také vědí, že je namístě podporovat a chválit partnerovy přednosti. V nejednom vztahu vysychá pramen živé vody jen proto, že partnerovy silné stránky se začnou jevit a brát jako samozřejmost, za kterou „se přece nechválí“. 

K párům, které nedostatkem živé vody netrpí, Gottman přidává poznámku: „Spokojení manželé si patrně neuvědomují, že se řídí jistými principy, ale je tomu tak.“ Má na mysli, že bez silného citového, vztahového a intimního propojení dnes páry spolu nevydrží. A protože jde o křehkou záležitost, kdy je třeba dávat si dobrý pozor, aby se nerozbila, neobejde se bez úsilí, práce a … zdravých hádek.  

Co přinášejí? Jsou něčím na způsob úklidu. Partneři se tak zbavují v dlouhodobém vztahu nevyhnutelných vzájemných výčitek. A když po dusnu přicházejí bouřky, po nichž se vyjasní, vyjasní se také čas od času leccos, co je dobré v soužití změnit.

Partneři však hádkami uklízejí též sami v sobě. Vzájemným otrkáváním zjišťují, že „o smyslu svých činů nerozhodujeme my, ale svědci jejich důsledků … musíme přijmout soud druhých nad námi jako svůj příběh, místo abychom si vyprávěli dětinskou pohádku o vlastní nevinnosti“, jak píše filosof Václav Bělohradský. Jinými slovy zjišťují, že k pilířům spokojenosti života v páru patří neotročení horším stránkám vlastní povahy.      

To všechno má jeden veledůležitý efekt. Jak zdůrazňoval nejznámější opravář poruch párového soužití u nás dr. Miroslav Plzák, každý dlouhodobý vztah projde ztrátou zamilovanosti. A na tom, jak se naučí vést spory, záleží, dokáže-li tuto ztrátu nahradit přechodem k opravdové lásce. Partneři pak mají nejen v úctě sebe i jeden druhého, ale jejich vzájemnou náklonnost čím dál více živí vřelý vztah k tomu, co spolu během života vytvořili, hmotně, vztahově, ideově. Což pokud jde o partnerskou přetahovanou znamená, že skutečné řešení sporů leží mimo všechno, o co se partneři přetahují v hádkách samotných.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna