Nevidět by to mohl jen slepý. Po tisíciletí byl muž na světě od toho, aby plnil roli, na kterou je evolučně nastaven: chránit, zajišťovat a rozvíjet svoji rodinu. Po tisíciletí to od něj vyžadovalo statečnost a umět zacházet se zbraní, stejně jako pracovitost a schopnost ženu i děti uživit. Žádaná byla také moudrost, aby se během života zformoval v autoritu rozumějící běhu světa a vychovatele, tedy někoho, kdo je hoden respektu a následování.

Muži i dnes prokazují odvahu, ovšem čím dál více z nich nejraději tu adrenalinovou, s níž se nepojí žádná významná životní odpovědnost. I dnes dokážou tvrdě pracovat, ovšem když přijde na to, aby se vyznavači workoholismu, sportů včetně bojových, plazení po osmitisícovkách či motoristického hazardu smysluplně uplatnili v rodině, často se mění v sociální invalidy.

Na druhé straně rapidně přibývá mužů, kteří si dávají opravdu záležet nejen na pracovním či sportovním vyniknutí, ale i na tom, aby byli dobrými rodiči. Mnozí dokonce tak tlačí na pilu, že se jejich úsilí zvrací v opak. Takže znovu: Co se děje?    

Sám sebou osedlaný muž

Zádrhel je v tom, že v prastaré hře jménem Rodina a její členové se v posledních zhruba sto letech začaly dramaticky měnit kulisy. Pokyny režiséra jménem Pokrok už neoperují se slovy-pouty, jako je nutnost, povinnost nebo závazná tradice, a nevyžadují po hercích striktní podřízení se mužským a ženským rolím. Nové pojetí prastaré a ničím nahraditelné rodinné inscenace se odehrává na půdorysu vytyčeném rovností příležitostí, svobodou volby a vzdělanostní společnosti. Je proto plné svobody, rovnosti a seberealizace.

Muž-otec, jedna z hlavních rolí, už proto nemusí být ženatý, aby měl děti, nemusí je chránit před hrozbami typu zabití, nemoci, nevzdělanost, neodsoudí je k živoření, když se o ně hmotně ani výchovně nepostará, nemusí si je pořizovat, aby se o něj postaraly ony, až bude starý a nemohoucí. V sociální realitě je dnes plno pojistek, které ho v uvedených činnostech zastoupí. Když je ještě v Bohem posvěceném svazku se ženou zajišťovat musel, připravovalo ho to o většinu životních sil.

Jenže přestane-li člověka svírat vnějšek, okamžitě si ho začne osedlávat jeho vnitřek, neboť ušetřená vitalita začne v duši pracovat. Živočišný podklad bojovnosti, odhodlání, vytrvalosti a odvahy s pokrokem nemizí, ale napojuje se na nové životní dominanty. Mužská identita si dnes proto v šatně životních kostýmů vybírá samé ryze individualistické modely, např. osamělého běžce, podnikatele, dobrodruha, cestovatele, sportovce či workoholika, kteří neustále čelí „velkým výzvám“ a „jedou na plný plyn“. Střih oněch kostýmů jim tlačí do hlavy, aby tak činili v duchu absolutní svobody, bez jakéhokoli nasazení pro druhé, tak „aby všichni viděli“, a s tím, že když to dotyčného přestane bavit, může toho nechat a jít hrát nějakou jinou hru.

Avšak rodina je přes všechny historické změny kulis něco diametrálně odlišného. Po smrti dalších klasických nadosobních odběratelů mužských vlastností a ctností, jako je národ či civilizace, je dnes nejspíš už posledním životním prostorem, kde stále nekompromisně platí, že dva jsou víc než jeden plus jeden a kde ještě doopravdy o něco nadosobně jde.

Manželství z lásky je těžká dřina

Proto také rodinný život dnes nejvíce přitahuje takový typ muže, jemuž bezbřehý individualismus, poskytující pouze chvilkové a přechodné adrenalinové zážitky, nestačí. Ač je také vyhledává, bere je pouze jako příjemný doplněk života, ne však jeho hlavní náplň. Jde mu v životě především o to, aby jeho cesta za úspěchem a sebeprosazením pokračovala v úspěchu jeho dětí. Cítí, že „nebude-li, je to jen pomíjivý příběh,“ jak píše sociolog Ivo Možný. Když po dosažení životních výher a jistot typu dobrá škola, solidní místo a dobře zvolená partnerka, zakládá z vlastního rozhodnutí a bez vnějšího nátlaku rodinu, vnímá svůj krok jako jejich vyvrcholení, zabezpečující jim vyšší smysl.

Velmi brzy však zjišťuje, že právě svoboda, s níž onen krok učinil, se na půdě manželství a rodiny mění v prostor plný nejistot. Primárním rizikem je skutečnost, že manželství, které je dnes díky svobodě a rovnosti pohlaví založené na lásce a úctě, začne těžce strádat, pokud se oba jeho hlavní zdroje permanentně neudržují a vztah dostatečně nesytí. A skončí-li vztahová podvýživa rozvodem, je po snu a plánu na zářivý a nepomíjivý rodinný příběh, byť opravné pokusy v podobě nových vztahů a rodin jsou možné a časté.      

Udržet v každodenní životní rutině funkční rodinný celek s vysokou mírou citu, úcty a smyslu pro potřeby jak rodiny, tak ženy, s níž má děti, je nejspíš vůbec největší výzva, před níž dnešní muž stojí. Vyžaduje po něm zase především odvahu, výkonnost a rozum. Jen s nimi odolá svodům individualistických kostýmů.

Kupříkladu takový workoholismus je sice pro rodinu ekonomicky užitečný, ale i ten produkuje nepřítomného, do sebe zavinutého jedince. A převedení části workoholikovy výkonnosti na sycení potřeb rodiny od něj vyžaduje velkou odvahu. Za prvé je provázeno úšklebky stejně postižených kamarádů, za druhé plodí strach z pracovního selhání, za třetí vyžaduje výkonnost a zdokonalení v takových disciplínách, jako je naslouchání druhým a komunikace, v čemž workoholik většinou příliš nevyniká. Takže má-li být jeho vystupování z komfortní zóny úspěšné, potřebuje krom odvahy ještě sebrat a potrápit rozum, aby získal náhled i nadhled, a nasadit vůli, což se leckdy neobejde bez pomoci rodinného poradce či psychologa.

Vše je pro něj o to těžší, že si zároveň musí ohlídat, aby při práci na zlepšování rodinného výkonu nepřišlo zkrátka sycení jeho vlastních potřeb a nedoznala úhony jeho životní integrita. Žena, jak každý zkušený muž ví, si o mužský podíl na práci pro rodinu umí říct o to razantněji, oč byl z jeho strany na začátku menší. A žena je také tvor chybující, takže za vítězství i prohry v rodinném klání vždycky mohou oba.   

Předpoklady, ústup a pasti otcovské lásky

Právě jen takový otec, který zvládá dobře žít se svou ženou, může žít s dětmi tak, aby po všech stránkách prosperovaly. Potomek si totiž zvnitřňuje a odnáší do dospělosti nikoli to, co se mu říká, ale co doma vidí, vnímá a podvědomě nasává. A jak konstatuje nejen tzv. Grantova studie, která v USA započala již v roce 1938 a běží v podstatě dodnes, co potřebuje po celé dětství nasávat ze všeho nejvíce, je pocit důvěry, klidu a bezpečí.

Z Grantovy studie cituje také americký psycholog Philip Zimbardo. V knize Odpojený muž konstatuje, že „děti, které nepoznaly lásku a důvěru v prostředí domova, nebyly v pozdějším životě asertivní, iniciativní a samostatné“. Uvádí také, že „nejnezávislejší muži … pocházeli z rodin plných lásky a důvěry, kde se naučili, že mohou v život věřit, což jim dodávalo odvahu pustit se do něj a postavit se mu čelem, zatímco nedostatek naděje a důvěry v ostatní utvářel člověka náchylného k samotářskému způsobu života“.

Jak vidno, nezbytnou ingrediencí zdravé rodiny je také otcovská láska, rodinotvorný prvek, jehož v posledních sto letech díky válkám a rozvodům výrazně ubylo. Otcovská láska je na rozdíl od bezpodmínečné lásky mateřské založena na výkonu, kdy otec je k dětem takový, jaký je sám k sobě. Bere je, jaké jsou, neláme jejich povahy přes koleno, ale povzbuzuje je, varuje, chválí za úspěchy a vyžaduje po nich, aby si zodpovídaly za svoje činy.

Není to vůbec nic snadného a vždy hrozí sklouznutí k extrému.  Workoholik a jemu podobní velice rádi výchovu redukují jen na tvrdé výkonové požadavky a po čase se diví, že je z potomka uzlíček nervů. Psychologové většiny českých gymnázií o tom vědí své. Téhož výsledku lze ovšem docílit i bez přímého tvrdého tlaku. Stačí, že rodič nebo oba jsou profesně úspěšní, a dítě si samozřejmost, s jakou svůj úspěch vnímají, zvnitřní, přičemž na to, aby dosáhlo na kariérní výšiny svých zploditelů, nemá až takové buňky. Opačný extrém je otcovské zakuklení se v některém z individualistických kostýmů a delegování výchovné role čistě na matku. Častý výskyt konstatování „To je tvoje výchova“ napovídá, že výsledky nejsou o mnoho lepší než v prvním případě.       

Muž se rodí třikrát

Prevencí takovýchto hořkých konců je zase jen důvěra a láska. Pro otce se zde skrývá zádrhel, jejž zformuloval americký manželský poradce Gary Chapman: „Většina rodičů své děti miluje, ale ne všechny děti jejich lásku cítí. Nestačí být upřímný; musíme se postarat o to, abychom s dítětem na emocionální rovině navázali spojení.“ Tahle vysílačka má dle Chapmana pět základních vlnových frekvencí, které jejich autor nazval „pět jazyků lásky“. 

SLOVA UJIŠTĚNÍ míří především na povzbuzování a oceňování úspěchů dětí, jak v činnostech, které jim jdou a baví je, tak v těch, které jim nevoní, ale jsou nutné pro chod rodiny i budoucí život. ČAS A POZORNOST jsou svázány s hrami, později společnou prací a s chápavým povídáním o potomkových výhrách i neúspěších. Otec do rozhovorů postupně vkládá i svoje pojetí světa, v čem je skvělý a skýtá příležitosti, v čem je naopak zrádný a ohlupující. Dokáže-li dnešní táta ubránit dítě před všudypřítomnou stupiditou reklamy a sociálních sítí, tak aby jim nepodléhalo, měl by obdržet státní vyznamenání. DÁRKY vysílají jasný a pro duši tak potřebný vzkaz: „Myslel jsem na tebe. Mám tě rád.“ SKUTKY SLUŽBY – táta učí děti sportovním a pracovním dovednostem, vede je k samostatnosti, přičemž je bedlivě pozoruje, aby zjistil, kde jsou dobří, k čemu se hodí a k čemu ne, a aby je na základě toho mohl do života co nejlépe vybavit. Dává najevo, že mu na tom záleží. FYZICKÝ KONTAKT sahá od mazlení s batoletem k ujišťujícím láskyplným dotekům.

A co se děje, když se táta na tyto frekvence nevyladí, nebo když dokonce v rodině úplně chybí? „Organismus dítěte obvykle pátrá ve svém okolí, rodičovské postavy nutkavě hledá a opatřuje si je i za cenu psychických a somatických příznaků. Nelze-li celou váhu vývojových potřeb přenést na nějakého nevlastního rodiče, zdatnější děti si začnou opatřovat druhého do vztahu rodič–dítě u více lidí, které potkávají, a z nich si rodičovské postavy obrazně řečeno skládají,“ píší rodinní terapeuti Vladislav Chvála a Ludmila Trapková. A méně zdatné děti? Mnohé „řeší“ chybějícího otce únikem do virtuálního světa počítačových her, pornografie a sociálních sítí.    

Suma sumárum současnost vyžaduje po chlapovi totéž co dříve – odvahu, výkonnost a rozum, avšak zabalené do způsobů odpovídajících novým kulisám a nadosobním rodinným výzvám. To všechno je pro něj o to těžší, že muž se rodí třikrát. Napoprvé to jde hladce, byť s trochou krve a křikem. Napodruhé se rodí partner pro rodinný život a teprve napotřetí je svět bohatší o dalšího tátu.

Tři porody proto, že „žena prostě ženou je, kdežto muž se mužem musí stát“, jak píše americká feministka Camille Pagliaová. A také proto, že „když z klacků nenaděláme muže, udělají nám ze vsi třísky“, jak napovídá hluboká zkušenost, shrnutá v africkém přísloví.  

© Všeobecná zdravotní pojišťovna