Nejostřejší prověrka platnosti babičkovského zákona přichází rok co rok o Vánocích. Ta začíná už s bojovou přípravou na ně, při gruntování, pečení cukroví a nakupování dárků. Doprovází-li ji těšení na tři sváteční dny, protože je to hlavně babička, kdo vždy vykouzlí takovou atmosféru nenahraditelnosti rodinné pospolitosti, že se v ní tetelí i koule na vánočním stromečku, máme babičku s velkým „B“. S takovou strážkyní vztahové prosperity rodu je radost trávit čas nejen o Vánocích, ale kdykoli, a nejlépe co nejčastěji.

Vzájemně se vyladit a respektovat hranice

My, Češi, pro něco takového disponujeme kulturními geny. Máme k dispozici vzorový mustr babičkovství, „nástin tento, perem kreslený“, od Boženy Němcové. Geny v něm uložené bohužel málo zapínáme, vždyť přece život strávila babička Boženy Němcové na přelomu 18. a 19. století.

Jistě, k základní orientaci nepoužívala chytrý telefon, ale růženec, leč to jsou pouhé kulisy. Na Staré bělidlo přijíždí babička, prostá venkovská žena, za dcerou, kterou naposled viděla „co veselé selské děvče, a tu shledala se s paní málomluvnou, více vážné povahy, v panských šatech, panského mravu! … viděla také hned, že ta domácnost dceřina jest zcela jinaká než ta, na kterou ona byla dosud zvyklá … poznenáhlu začalo jí být nevolno, nepohodlno v novém domovu, a kdyby těch vnoučátek nebylo, ona by záhy zase do své chaloupky se byla vrátila“.

Srážka dvou světů, které si nerozumějí, se mezi prarodiči a jejich dospělými dětmi odehrává v každé generaci a nikdy tomu nebude jinak. A ani nebylo, jak vidno, vždyť setkání vesmírů babičky a její dcery – prostá venkovanka versus žena „panského mravu“ – hrozilo výbuchem. Kdyby to na Starém bělidle opravdu řachlo, mohlo jít o explozi síly, že by Sultán s Tyrlem nevystrčili čumák z boudy.

Jenže dcera, paní Prošková, „když zpozorovala, že se babičce jaksi stýská … uhodla též, co babičce chybí“. A tak jednoho dne přišla s nabídkou: „Nejmilejší by mi ale bylo, kdybyste si neobtěžovala přihlédnout trochu k hospodářství. … Prosím vás tedy, buďte mi k ruce a poroučejte se vším, jak se vám líbí.“ Na to babička, „všecka potěšena“: „To já ti s radostí udělám, jen když ti přijdu vhod.“   

Co se na těch pár řádcích stalo? Paní Prošková si pro práci, kterou jako šéfka domácnosti o většinou nepřítomném manželovi a čtyřech malých dětech nemohla sama zastat, mohla vybrat mezi služkou a matkou. Jako žena rozšafná ji svěřila té, o níž měla nejvíce informací, která měla skvělou ověřenou kvalifikaci a autentickou motivaci. Tu u „podřízené“ podpořila ponecháním naprosté volnosti a širokými kompetencemi. Sama si ponechala jen roli šéfa nesoucího odpovědnost nikoli za jednotlivé práce, ale fungování celku, tudíž jen lehce korigujícího případné provozní výkyvy.

A dávala si velký pozor, aby do šlapajícího soukolí spolupráce nesypala stavovsko-světonázorový písek. A že mohla! Jednou, když nebyla doma, za ní přišla „paní správcová se dvěma ještě paničkami na vizitu“. Babička jim nabídla na uvítanou chléb a sůl, „vzácné paní se ale s pohrdlivým vyhrnutím nosíčků děkovaly, že nebudou jíst“. Paní Prošková maminku nesjela na tři doby, že se neumí v lepší společnosti chovat. Tenhle pro ni trapas jako Brno dokázala překousnout a čistě věcně odbýt „aby takovým paním chléb nepředkládala“. Babička její radu a zároveň přání plně respektovala, třebaže si dál podržela své: „Kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, bych mu židli podala.“ Je zřejmé, že obě aktérky potenciálního rodinného střetu na Starém bělidle dokonale ovládaly principy považované dnes za poslední výkřik vědy o vztazích a manažerském umění.

Když se vyladíme, můžeme se skvěle doplňovat

Takové vykolíkování hranic a vyladění rodinných kompetencí nevylučovalo vzájemné pochopení a lásku. Díky tomu se pak babička mohla bez obav a naplno položit do své „druhé hlavní“ role – poskytovat vnoučatům takové ochutnávky života, jaké jim rodiče jen těžko mohli dát.

Pan Prošek s chotí byli totiž už docela moderní manželé, kteří za prací museli mimo domov. Jejich výchova k disciplinovanosti, skromnosti, šetrnosti, poctivosti a pracovitosti proto nemohla pro děti být jiná než převážně deklarativní, z nemalé části „jedním uchem tam a druhým ven“. Kdežto babička byla autentická a názorně návodná, protože byla chodící disciplinovanost, skromnost, šetrnost a pracovitost.    

Zdaleka nešlo jen o klasiku: „Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit.“ Babiččin majstrštyk bylo pečení chleba: „Nemohla snést, že služka s božím darem tak beze vší úcty zachází … jako by cihly v ruce měla. Babička, než kvas zadělávala, kopistem díž požehnala a to žehnání opakovalo se, kdykoli těsto do ruky se vzalo, až byl chléb na stole.“ Když rituální tance okolo pece ještě pentlila moudrostmi jako „Kdo se nerovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi“, vtékala do dětí úcta k poctivé práci a hodnotám, jež se na ni nabalují, proudem. S těmito hodnotami v nich pak rostlo poznání, že co je zdánlivě jen běžné, každodenní a podružné, může být naprosto zásadní, a že co je zdánlivě absolutně zásadní, může být ve skutečnosti naprosto podružné.

Ovšem takové poznání jim zprostředkovávala i bez velkých gest a velmi konkrétně. Během volna je brávala na dlouhé návštěvy, na jaké by rodiče nikdy neměli tolik času, a i kdyby, šlo by hlavně o to, aby návštěvu vyplnilo povrchně rituální tlachání lidí, „co to někam dotáhli“. S babičkou se šlo do mlýna na celé odpoledne a „na volno“, bez rodičovského vodítka.

Během odpůldne pak leccos zaslechly: „I panímámo, to nebyl zajíček, to byl kousek kočky. … A veverky jsou ještě lepší. Také přinese někdy tatík vrány, ale na těch si nepochutnáme.“ Že do mlýna dorazivší kamarádi „z pazderny nad hospodou“ si bůhvíjak nežijí a jedí, co dům dá, Barunka, Vilém a Jeník věděli. Avšak jen volný výběh bez rodičů jim dopřál naprosto protichůdné, leč hodnotově stejné odpovědi: „Mančo, ty bezbožná holka, jestli mi budeš ještě jednou jíst zajíčky u Kudrnů! Hned se jdi umýt, ať mně nic do ruky nebereš,“ lála paní mlynářka, když se dozvěděla, že její dcera si na „zvěřině“ v pazderně také pošmákla. „Co se durdíte, panímámo, kdoví po čem bude děvče tlusté! Proti gustu žádný dišputát,“ ubíral na váze manželčiným nářkům její rozšafný choť a venkovský podnikatel číslo jedna, „pan otec“.

Když pak Proškovic děti během naprosto svobodného hraní ve mlejně bezděčně vstřebávaly z úst dospělých ještě spoustu historek a historií, o té francouzské vojně, kterak Rus mrazem vyzrál na Bonaparta, o tom, co přinášejí povodně, bouřky a krupobití, o zlodějích a kriminálu, jak babička dostala od Josefa císaře tolar, měly nezkreslených a rodičovskými tlaky nezatížených námětů k přemýšlení a domýšlení, jak se svět rýmuje a jak to v něm chodí, nepočítaně. Ty jsou pro zdárný dětský vývoj stejně důležité jako rodičovský soulad a vitaminy C a D.

Dnešní babičky pírka ležící na vesnické cestě už tolik nevzrušují, domácí chleba většinou nepečou, také mlýn na dojezd svého auta každá nemá. Ovšem zadání vnoučkovské rovnice mají naprosto stejné – poskytovat vnoučatům takové ochutnávky života, jaké jim rodiče jen těžko mohou dát. Vhodně rodiče doplňovat a vyvažovat jejich excesy.

Zavalují rodiče dítě hračkami? U babičky jich bude mít minimum, zato bude soustavně ponoukáno, aby hry vymýšlelo. Utíkají před dítětem k mobilům, tabletům, počítačům? A jako alibi jim podstrkují totéž? „U mě si, milánku, nezapaříš, zato mi hezky pomůžeš na zahrádce. Kde je motyka a co s ní budeš dělat, ti ukážu, neboj.“ „Nedostaneš se do přírody, jak je rok dlouhý? Tak já ti ji ukážu, i když u toho nebudu sbírat bylinky jako babička na Starém bělidle.“ „Rodiče jsou čistí tlačiči na vrcholové školní výkony a ty se po dvojce z matiky bojíš přijít domů? Tak babička ti něco poví. Taky jsem nosila špatné známky, ale jen do té doby, než jsem našla, k čemu se hodím, pro co mám nadání. Pojďme si popovídat, co tě baví, co ti opravdu jde. A já ti porozprávím, co všechno zajímavého jsem objevila, když jsem se zavrtala do něčeho, co slibovalo, že se v tom najdu.“ Zkrátka a dobře, prostor k podněcování dětského rozvoje je dnes také sdostatek bohatý, byť se zdá, že za časů našich babiček byl tak nějak větší. Stačí se zamyslet a začít hledat.

Naše babička hlavně vyrývá

Nejedna dnešní babička se však nezaměřuje ani tak na to, aby u vnoučat zalátala výchovné díry, ale aby to jejich rodičům, synům a dcerám, snachám a zeťům, „ukázala“. Na vytvoření jedovaté atmosféry stačí pár dobře mířených slov: „Božínku, ty ale vypadáš unaveně, drahoušku, nechceš pomoct s tím žehlením?“ Skryté, ovšem skutečné sdělení snaše, jež má oproti synovi trojnásobný plat, zní: „Jen proto, že se celý den potloukáš po těch svých poradách a pracovních obědech, ještě nebude můj hoch chodit v nevyžehlených košilích!“ Nebo sdělí-li synovi: „Není divu, že už jsi zase nastydlý, když nenosíš teplý svetr,“ chce vysoce postavenému potomkovi a zkušenému otci rodiny říci: „Máma ví, co je pro tebe nejlepší, chlapče.“

Když to dojde kupříkladu tak daleko, že babička pravidelně a bez ohlášení vtrhává do domácnosti svého dospělého ženatého syna s tím, že má nakoupeno a ví, co se bude vařit, je opravdu zle. Synovi pak nezbývá než jí to zakázat, jinak se manželka – pokaždé oprávněně rozzlobená, že si tchýně takto počíná na jejím výsostném území – neuklidní. Výčitky babičku neodradí, většinou zkusí něco silnějšího, například „onemocní“. Takže ještě jednou: zakázat neohlášený vstup s nepovoleným programem. Však se babi nakonec uzdraví, když jí nic jiného nezbude.   

Ostré vytyčování hranic ale zároveň skrývá nové nebezpečí. Může snadno přerůst v holý boj a v dlouhotrvající zákopovou válku. Uzavření příměří a poté trvalého míru se neobejde bez porozumění motivům invaze, jež konflikt vyvolala. Nebývá jich málo, protože dnešní babičky nemají životní roli jednoduše nalajnovanou. Na rozdíl od předchůdkyně ze Starého bělidla musí zvládnout jí zcela neznámá zadání plná rizik: vzdělání, práci, seberealizaci, odpovídající životní úroveň, partnerské štěstí, společenský respekt.

Všechno na sto procent zvládají pouze ženy z lifestylových magazínů, ty reálné až tak skvělé skóre nemívají. V jejich duších tak mohou „pracovat“ například ne zcela naplněné vzdělávací či pracovní ambice, nebo naopak naplněné až příliš, takže ony ženy velí všude, kam vkročí, ztráta moci, jež byla před důchodem podepřená kariérou a mateřskou rolí, neschopnost najít v životě novou, autenticky babičkovskou životní náplň, snaha ukázat svou nepostradatelnost, to všechno a mnoho dalšího vstupuje do hry. 

S porozuměním babičkovským motivům se otevírá možnost, jež vymezené hranice nestírá, zato obrušuje hrany sporu. Rodič vnoučat, jemuž docvakly motivy občasné babiččiny menší snesitelnosti, tak má jedinečnou šanci ji tlumit. Jako tlumič poslouží dlouhé klidné hovory, v nichž ožívá rodinná historie, vzpomíná se na hezké společné chvíle a zážitky, kdy jsou připomínány babiččiny životní úspěchy, její dobré vlastnosti a zásluhy a také, čím mladým pomohly v jejich životní orientaci. Aby se všichni – vnoučata, rodiče i prarodiče – vzájemně ujistili, že i když se v životě leccos nepodaří, o tom, jaký byl a je, rozhoduje to, co se v něm podařilo. Jako v Babičce Boženy Němcové.

Že jste někde četli, že na Starém bělidle bylo všechno jinak? Že tam babička zajížděla jen na krátké návštěvy nebo že zde pobyla jen krátce a pak se odstěhovala ke druhé dceři do Vídně, takže je nabíledni, že si s paní Proškovou nejspíš pěkně vjely do vlasů? A překáží takové vědátorské dohady tomu, abyste se během Vánoc do Babičky začetli pro trochu inspirace? Nebo ji zkoukli v televizi?

© Všeobecná zdravotní pojišťovna