Tupozrakost, odborně nazývaná amblyopie, je oční vada, při které na jednom oku (vzácně na obou očích) nedojde k vývoji plné zrakové ostrosti. Tento stav vzniká v důsledku poruchy v propojení oka a mozku v období vývoje zraku, které probíhá od narození až přibližně do 8 let věku dítěte. Mozek upřednostňuje signály ze zdravého oka, zraková centra v mozku se kvůli horšímu oku nevyvíjejí správně a oko se stává tupozrakým. Bez včasné léčby může dojít k až trvalé ztrátě zrakové ostrosti postiženého oka.

Jak vzniká tupozrakost?

Příčinou vzniku tupozrakosti u dětí může být šilhání, vysoká refrakční vada obou očí nebo výrazný rozdíl v dioptriích mezi očima, ale také např. vrozený i získaný šedý zákal a stavy po úrazu oka. Aby mozek zabránil dlouhodobému dvojitému vidění nebo vjemu dvou rozdílných obrazů, přestane informaci ze šilhajícího či hůře vidícího oka zpracovávat. V důsledku tohoto procesu se dítě prakticky dívá jen jedním okem a vývoj zraku a zrakové ostrosti slabšího oka neprobíhá správně, často aniž by to bylo na první pohled patrné.

Co pomůže tupozrakost u dětí odhalit?

Pokud dítě viditelně nešilhá, mohou rodiče na riziko vzniku tupozrakosti upozornit některé příznaky, například natáčení hlavy na jednu stranu, mhouření a přivírání jednoho oka, časté mrkání nebo problémy s koordinací a orientací v prostoru. Dítě může mít potíže s rozlišováním detailů, drží si knížku nebo předměty velmi blízko obličeje nebo se jeví jako méně zručné v činnostech vyžadujících přesné zaměření. Mnoho dětí s tupozrakostí však nemá žádné zjevné příznaky. Proto jsou důležité preventivní prohlídky u praktických lékařů pro děti a dorost. Jejich součástí je totiž, mimo jiné, vyšetření zraku v 6 až 12 měsících věku dítěte v rámci screeningového programu včasného záchytu závažných očních vad a jeho zopakování po 6 měsících ode dne prvního vyšetření, maximálně však do 18 měsíců věku dítěte.  Při pozitivní rodinné anamnéze se toto vyšetření opakuje také ve 2 a ve 3 letech věku dítěte. Cílem je odhalit skryté oční vady v období, jež je pro vývoj zraku nejkritičtější, a předejít tak poruchám jeho vývoje.

Jak probíhá vyšetření?

Dítě, u kterého vznikne podezření na možnou oční vadu, ať už na základě absolvované preventivní prohlídky u dětského lékaře nebo podezření rodiče, má být vyšetřeno oftalmologem (nejlépe dětským očním lékařem). Vyšetření specialistou je bezbolestné a neinvazivní. K diagnostice tupozrakosti a jejích příčin se využívají speciální přístroje a metody, které umožňují odhalit vadu i u malých dětí. Vyšetření hodnotí zrakovou ostrost každého oka zvlášť, postavení očí a přítomnost šilhání, refrakční vady (dalekozrakost, krátkozrakost, astigmatismus) a zdravotní stav oka.

K tomu, aby bylo vyšetření dítěte provedeno správně, mohou být použity oční kapky, které dočasně rozšíří zornice. Ty na krátkou dobu oslabí funkci svalů, jež umožňují oku zaostřovat na různé vzdálenosti (proces akomodace). Vyšetření také slouží k nastavení dalšího postupu a léčby i sledování jejího výsledku.

Jak se tupozrakost léčí?

Léčba by měla být zahájena ještě před ukončením vývoje zraku dítěte. Nejlepších výsledků dosahuje léčba zahájená v období největší plasticity mozku, tj. do čtvrtého roku věku dítěte. Čím dříve se zahájí, tím větší je šance na dosažení normálního vidění. Obvyklým léčebným postupem je korekce refrakční vady pomocí brýlí a zakrytí zdravého oka tzv. okluzorem (speciální náplastí), čímž se mozek stimuluje k používání slabšího oka. V některých případech se používají atropinové kapky do lépe vidícího oka. Může být také potřebné chirurgické řešení příčiny tupozrakosti. V léčbě se využívají i různá speciální cvičení, která se provádějí pod dohledem ortoptisty, ale i formou následného domácího cvičení. Dítě může například skládat puzzle, kreslit detaily nebo hrát hry, které podporují zaměření obou očí. Okluzor na zdravém oku je během těchto aktivit nezbytný. Léčba může trvat několik měsíců až let, v závislosti na závažnosti vady a spolupráci dítěte a rodičů. 

Úhrada péče z veřejného zdravotního pojištění

Veškerá indikovaná vyšetření jsou hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Všechna musí proběhnout ve smluvních zdravotnických zařízeních (tedy u poskytovatele zdravotních služeb, který má smlouvu se zdravotní pojišťovnou pacienta).