Život, geny, viry a duševní onemocnění

9. 10. 2020

Ilustrační obrázek

Jak před časem konstatoval psychiatr prof. Jiří Raboch, „vyspělá společnost se v posledních desetiletích psychopatologizuje“. Zároveň však pro ono období platí, že psychiatrické pacienty se daří vracet do života lépe než kdy dříve.

Nárůst duševních poruch se týká především neuróz, jejichž výskyt se v posledních desetiletích zhruba zdvojnásobil a které dle hrubých odhadů sužují 35–40 % české populace. Nejvíce je mezi nimi úzkostných poruch, lehčích depresí a poruch chování. Jde o obtíže, jež sice mají určitý dopad na vnímání reality, ale postižený je schopen takové změny do značné míry reflektovat a zpochybňovat, může tedy nadále žít běžný život a fungovat v něm, byť leckdy omezeně. Také proto se s nimi léčí jen menší část postižených a těm, kdo odbornou pomoc vyhledávají, stačí ambulantní péče.  

U psychóz, tedy závažných duševních poruch, jako je schizofrenie a závažné formy maniodepresivního a depresivního onemocnění, dochází k narušení kontaktu s realitou, kdy nemocný nedokáže jasně rozlišovat, co je a co není skutečné. Velice často vyžadují hospitalizaci a nezřídka vedou k trvalému vyřazení z běžného života. Absolutní čísla ani nárůst nejsou u psychóz takové jako u neuróz, přesto i jich přibývá. Například počet schizofreniků stoupl mezi lety 1994 až 2012 o 39 %. V roce 2017 se u nás s touto psychózou léčilo 51 tisíc lidí, avšak skutečný výskyt se dle odborníků pohybuje okolo stovky tisíc osob. Sečteme-li vše dohromady, s nějakou duševní poruchou se v současnosti potýká zhruba 20 % Čechů, a co je nejsmutnější, narůstá počet dětských pacientů, u nichž nejvíce přibývá vývojových poruch učení, řeči a chování.

Odborníci se již delší dobu přou, zda jsme svědky skutečného nárůstu psychopatologií nebo jde přírůstek postižených spíše na vrub zlepšení diagnostických metod, odhalujících psychickou poruchu u jedinců, u kterých by staré vyšetřovací metody ukázaly výsledek „v normě“. Čím dál více expertů se však kloní k názoru, že v tom spíše má prsty současná životní realita.

Jeden mrtvičku, jiný cukrovku, další deprese

Naznačuje to i prof. Raboch, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, když zdůrazňuje, že „výrazný nárůst výskytu duševních onemocnění jde ruku v ruce s epidemickým nárůstem civilizačních chorob“, pro něž se také vžil ekvivalent nemoci z blahobytu, tedy naší žhavé současnosti. Jestliže běžný život v ní tvoří s civilizačními zdravotními patáliemi neoddělitelný mix, pak je na místě ujasnit si, co do jinak sladké kaše pokroku přisypává hořký pelyněk.

„Život komplikují především události, které člověka přivedou do vlekle nevýhodného postavení, kladou na něj nadměrné nároky a vyvolávají vleklý stres, s nímž se nemůže vyrovnat,“ vysvětluje psychiatr prof. Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví, a dodává: „Největší klientelu závodního lékaře v mladoboleslavské Škodovce netvoří nejvyšší manažeři, ty závodní doktorka vidí nanejvýš při recepci na radnici, dělníci zase většinou přijdou, jen když potřebují neschopenku nebo si něco udělají. Všechny ty hypertenze, arytmie, žaludeční vředy a diabety má zejména střední management, mistři, kteří mají obrovskou odpovědnost a minimální možnost něco ovlivnit, což je právě patogenní.“

Právě tento typ stresu, tzv. distres, není, jak vidno, jeden faktor z mnoha, ale cosi jako aristotelský Bůh v roli první příčiny, která teprve spouští ty další. Velmi zjednodušeně řečeno, distres, do něhož může člověka uvrhnout také traumatizující událost nebo série neštěstí, nejprve pozvolna připraví život o jeho radostnou tvář, čímž začne umetat cestičku vedoucí k nezdravému životnímu stylu, načež biochemicky spustí nahlodávání funkčnosti jednotlivých tělesných orgánů, aby ve finále „našel“ v těle ten, který je nejslabší, a do něj „se zakousne“. Proto někdo dostane infarkt, jiný mrtvici, další diabetes druhého typu či dyspeptický syndrom a u někoho naplno propuknou deprese, ač je prapůvodní spouštěč u všech v podstatě tentýž.

Jsou samozřejmě i tací, co toho posbírají víc. Jak zjistila nedávná studie Národního ústavu duševního zdraví, až polovina lidí s duševní poruchou se potýká s další psychickou či tělesnou chorobou. Další ze závěrů studie konstatuje, že pacienty s duševním onemocněním častěji postihuje vysoký tlak, obezita a poruchy štítné žlázy.

Co víme o vztahu genů a prostředí

Zůstaneme-li u depresí, které jsou dnes opravdu masovou záležitostí, je důležité posvítit si na problém významně související s většinou psychických poruch: Jak je možné, že u jednoho se deprese rozvinou, zatímco u jiného ne, ač se oba topí v distresu či traumatech až po uši? Odpověď na tuto otázku velmi často hledají rodinní příslušníci depresivních pacientů, neboť chtějí vědět, jaká je pravděpodobnost, že onemocní oni. Běžná pacientská příručka, v níž se dočtou, že deprese, schizofrenie nebo bipolární porucha je způsobena souhrou genů a prostředí, jim uspokojivou odpověď rozhodně nedá.

Zmíněný vztah detailněji poodhalil americký psycholog a neurovědec Avshalom Caspi na přelomu tisíciletí. „U lidí, které vyšetřoval, jednak zjišťoval polymorfismy genu pro serotoninový transportér, říkejme jim dlouhá a krátká verze, jednak sledoval lidi, co prodělali mezi jedenadvacátým a šestadvacátým rokem věku nějakou významnou traumatizující událost. … Objevil, že nositelé dlouhé verze rozvinuli po čtyřech neblahých událostech depresi asi v 17 procentech, zatímco nositelé krátké verze asi v 37 procentech. Čili pro propuknutí choroby je zčásti nutné, aby se vám něco stalo v životě, ale pak ještě záleží na tom, jakou máte výbavu, a při jedné z nich je dvojnásobná pravděpodobnost rozvinutí deprese než při druhé,“ vysvětluje prof. Höschl.

Důležitou roli sehrávají i další genetické změny týkající se jiných neuropřenašečů a šíření signálu v mozku. Genetické aberace dohromady s biologickými faktory, jako je užívání rizikových látek, pak dle prof. Höschla vytvářejí „set jakési zranitelnosti vůči tomu, jak nám jde život. Ten se tedy někdy může ubírat velmi nepříznivým směrem a deprese se nerozvine, protože ho dotyčný zvládá, a u jiného naopak stačí málo, neboť má značné dispozice, a to málo jej zničí“.

Jestliže deprese plnou silou dolehne, způsobí pocity zoufalství, zmaru, pesimismu, nedostačivosti, nízkého sebevědomí. Zhoubný proces se tak zpětnovazebně posiluje a nemoc sebe samu jakoby podporuje a udržuje. Navíc každá prodělaná fáze hluboké deprese vyrývá cosi jako brázdu do zranitelnosti postiženého a připravuje půdu pro další rozvoj deprese, k němuž pak dojde mnohem snadněji než předtím.

Infekce a duševní poruchy si jdou na ruku

Matka příroda však hraje s geny, prostředím a naším duševním zdravím další hry. Americký psychopatolog Sarnoff Mednick již v 50. letech minulého století prokázal, že zhruba patnáct až dvacet let po velkých virových chřipkových epidemiích, kdy byly v těhotenství zasaženy celé populace budoucích matek, vzedme se v generaci jejich dětí vlna vyššího výskytu schizofrenie.

Z toho lze vyvodit, že nesprávné propojování neuronálních sítí v mozku vzniká při interakci mezi nějakou infekcí a určitou genetickou zranitelností v kritické periodě vývoje. „Když infekce udeří před touto periodou, nic se nestane, když potom, tak také ne. Dalšími podpůrnými důkazy jsou nálezy vyšších protilátek proti například borrelióze v populaci psychiatrických pacientů v porovnání s odpovídající kontrolní populací,“ říká prof. Höschl.

Ten do třetice uvádí ještě jeden důkaz, když uvádí, že existuje „vztah mezi určitou zranitelností pacientů trpících schizofrenií vůči toxoplazmóze, kdy u nich dochází k daleko výraznějšímu morfologickému nálezu na zobrazovacích metodách než u lidí, kteří schizofrenii nemají a naopak, čili jako kdyby tito pacienti infekčnímu agens ,víc chutnali´“.

Vědění je síla

Padla zde zmínka, že ty odolnější z nás ani drsný život na duši nepoznamená, což rozvedeno dál znamená, že zvládání životních traumat udržuje psychickou odolnost na výši. Lze však říci, že tato souvislost do značné míry osvědčuje své fungování i u duševně nemocných. A platí to i pro něco tak nehmotného, jako je slovo.  

V krystalické podobě onu souvislost prokázal německý psychiatr Wolfgang Rutz, který se koncem 70. let minulého století usadil na švédském ostrově Gotland. Když přišel, vládla zde obrovská sebevražednost. Rutz zareagoval tak, že zdejší rodinné lékaře proškolil o depresi, hlavně jak ji u klientů rozpoznat, na co se jich ptát, co jim vysvětlovat a dávat, k čemu je nabádat. Výsledek se záhy dostavil, ovšem sestával z pomyslných dvou polovin. Tou první byl pokles sebevražednosti vyvolávané depresemi na polovinu. Druhou tvořilo zjištění, že když se edukace každé tři čtyři roky nezopakuje, vše se vrátí do původního stavu.

Důkazem, že edukace není jen plané tlachání, je už jen skutečnost, že účinně pomáhá rozpouštět pocity stigmatu, dané především informačním vakuem a předsudky. Ty nejčastější dávají schizofrenikům nálepku agresivity a každý jedinec s depresí „si za ni jednoznačně může sám“. „Nejsem přece magor,“ je proto obvyklá reakce člověka, u něhož okolí pozoruje psychické změny a nabádá jej, aby vyhledal odbornou pomoc. Avšak když ji skutečně vyhledá a dozví se, co se s ním a v něm děje, je pro něj mnohem snazší připustit možnost, že „zlomená“ psychika je stokrát horší než zlomená noha a vyžaduje nápravu.

Dnes je edukace o povaze duševní poruchy samozřejmou součástí psychiatrické a psychologické praxe. V rámci edukačních programů se vytvářejí tzv. terapeutické aliance, většinou trojúhelník lékař-pacient-rodina. Nezřídka obsahují populárně zaměřený výklad o biologických příčinách onemocnění. Zpřístupňují nejnovější poznatky o příčinách onemocnění i s pomocí komiksových obrázků a snadno pochopitelných metafor. To vše proto, aby pacient přesně věděl, co se odehrává v jeho mozku. V dalších krocích ukazují, jak fungují léky, jak změnit životní styl, jak se chránit před časnými varovnými příznaky.

Soudobá péče o pacienty s vážnou duševní poruchou neatakuje jen bludy a halucinace, ty tvoří jakousi pomyslnou špičku ledovce. Hlavní část terapeutického úsilí u psychóz míří na poruchy kognitivních funkcí, které umožňují flexibilně fungovat v tomhle světě, žít, studovat a vydělávat peníze.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna