Léto, dovolená, kniha, odpojení od práce a běžných starostí – na tomhle spojení zdánlivě nejde změnit ani písmenko. Jde. Je k tomu ovšem zapotřebí zmíněná kvalitní a s létem sladěná beletrie. Jinými slovy, aby to nebyla nějaká přeslazená červená knihovna, ale ani zakyslá, nudná a rozvleklá intelektuálština; aby se člověku dobře četlo i na pláži, kde se to hemží silně rušivými momenty, lišícími se pochopitelně v závislosti na pohlaví.      

V čem ona změna tradičního spojení spočívá? V takovém čtení, jež bude doprovázet tzv. aha efekt. O tom, jakou má sílu, nejlépe vypovídá příběh prvního, u koho je historicky doložen, starověkého fyzika Archiméda. Když mu při koupeli docvaklo, jak se to má s tělesem ponořeným do kapaliny, vyskočil z vany jako srnec a notnou dobu pobíhal po ulicích města Syrakusy nahý s výkřiky „Heuréka“, tedy „Našel jsem to“.

Jde tedy o takové dosažení vhledu, kdy dojde k bleskovému pochopení něčeho dosud neznámého, neobjeveného nebo dlouho nesrozumitelného. Ovšemže po četbou inspirovaném pochopení, jak lépe čelit šéfově manipulativnosti, partnerově svéhlavosti nebo vlastní „schopnosti“ brát si všechno moc k srdci, netřeba pobíhat po pláži, natož přímořském městském korzu jako šílený, s křikem a bez kouska látky na sobě. I bez toho může být poznávací zisk ekvivalentní Archimédovu.

Takže zadání, co by měla splňovat optimální letní četba, je dáno, zbývá nabídnout literární tip co důkaz dosavadních tvrzení. Při volbě české super klasiky, jíž jsou Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, může padnout námitka, že jde o pánské, tedy genderově nevyvážené čtení. Odrazit ji může jiný klasik české literatury, Vladislav Vančura: „Humor není smáti se, ale lépe věděti.“ Méně vznešeně řečeno, aha efekt má skvělého pomocníka v ha-ha efektu.

Kdo vlastně byl ten obchodník se psy?

Švejk se „jeví jako dobrák a chytrák, blázen a blb, státem uznaný idiot a státem podezíraný rebelant, simulant a vypočítavec, špión a loajální poddaný“. Charakteristika z pera filosofa Karla Kosíka podporuje zažitou představu o dobrém vojákovi. Dle ní je to čistokrevný plebejec, plácající se na sociálním dně, prosťáček bez ambicí, ovládající pouze nekonečné mimózní tlachání, kdy si s jeho pomocí nasazuje některou z oněch masek, aby se tak vysmeknul i z té nejhorší šlamastyky.

Filosof ovšem zároveň ponechává ve hře, zda dobrý voják není právě proto přece jen něčím víc, ještě někým úplně jiným. Vidí jej jako „tvář ideální lidské přirozenosti“, tedy něčeho naprosto nedobového. Není důvod tuto směrovku minout a nepodívat se na slavného literárního antihrdinu dnešníma očima. Tedy zda mu jeho chameleonství neumožňovalo hladce zvládat právě ty problémové situace, s nimiž se i dnes dennodenně pereme v práci i doma.

Pátrání začněme z gruntu, u Švejkovy „volby povolání“. V mládí se učil drogistou „u nějakýho pana Kokošky na Perštýně v Praze“, k čemuž dodává, že „když jsem mu jednou vomylem ve sklepě zapálil sud benzínu a von vyhořel, tak mne vyhnal … takže jsem se kvůli pitomýmu sudu benzínu nemoh doučit“. Svou situaci vyřešil krokem popsaným již v první větě románu: „… živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.“

Je těchto pár úryvků těhotných nějakým aha efektem s možností rozvinutí? „Vomyl“, že člověk studuje nebo praktikuje obor, pro který se nehodí, takže v něm soustavně páchá „vomyly“, zažívá dnes tím více lidí, čím širší kariérní možnosti se jim nabízejí. Tlaky rodičů na zopakování jejich „hóch“ nebo nějaké jiné „nóbl“ profesní dráhy, sny živené mediálními Sirénami pějícími luzné zpěvy o tom, kdože je ten správný kariérní hrdina doby, to jsou nejčastější svůdci na profesní scestí.

Přehlížejí se stopy z románu, že něco takového znal i Švejk. Byl dítě z „lepší famílie“, s otcem panským správcem a – jak se ukáže dále – zjevně nadanějším bratrem. Okusil tak pozici toho, jemuž jeho malou vzdělatelnost a nutnost dát ho „jen na řemeslo“ dává jeho nejbližší okolí „sežrat“. Taková rodinná konfigurace obvykle plodí z otloukánků „vyhraněné typy“, dnes nejčastěji dva. Prvním je pracant, který nenaplnění rodičovských očekávání „vyrovnává“ snahou udřít se k smrti a okázalým konzumem, aby celému světu ukázal, že školy nejsou všechno. Druhý se profesních výzev bojí, práci dává jen to, co musí, a život hledá jinde – v partnerství, vyhraněné partě, užívání od koníčků po alkohol… Dalších variant a podvariant se vyskytuje bezpočet.

Švejk si však žádný mindrák nevypěstoval, což ukázkově dokládá jedna ze scén s poručíkem Dubem, v civilu gymnaziálním profesorem. „To také bude ten váš bratr takové hovado, jako jste vy. Čímpak byl?“ útočí na Švejka „dokazuje“ mu tím „já jsem zlý, nemyslete si, já každého přinutím až k pláči“. „Profesorem, pane lajtnant. Taky byl na vojně a složil oficírskou zkoušku,“ usadí ho Švejk.

Dub, blb non plus ultra, který je vždy spolehlivě mimo a chce válečným běsněním vystresované vojáky ovládat metodami, jež si osvojil při řešení půtek mezi studenty a kantory ve škole, se zprvu domnívá, že je obětí švejkoviny. Nadporučík Lukáš mu však existenci bratra profesora potvrdí. Odkud se asi u dobrého vojáka vzala taková nulová zatíženost ne zrovna lehkou minulostí? Že by si on, který zdánlivě nic neřeší, něco vyřešil? A jak?

Najít svůj obchod se psy

Opravdový hrdina bývá ten, kdo svůj „vomyl“ dokáže napravit. Švejk, který poté, co ustál rodinnou zátěž, ani po krachu na dráze materialisty nezahořkne. Když nadporučíku Lukášovi říká: „Do lidí se, pane obrlajtnant, musí mluvit, tak dlouho mluvit, až je kupec z toho úplně tumpachovej,“ je v jeho slovech víc než jen plebejská vyčůranost. Lze z nich vydestilovat fakt, že nepřehlédl, pro co má talent, a spojil jej s adekvátním povoláním. Pak také, že na sobě zapracoval a své nadání vědomě rozvinul. Prostě našel svou vlastní, na jeho povahu ušitou cestu.

Není náhoda, že jeho sebeedukace nápadně koresponduje s jednou z hlavních zásad moderního marketingu. Ani jeho slova „…než ho vedete prodat nějakýmu kupci, tak mu do držky nalejete slivovici, aby se ten pes trochu vožral, a on je hned čilej, veselej, štěká radostně a kamarádí se s každým jako vopilej radní“ není s onou zásadou v nějak dramatickém rozporu. Navíc z ní vane smysl pro profesní seberozvoj, který – zopakujme – slaví největší úspěchy tam, kde se potká s talentem, a jenž – též nutno zopakovat – tolik lidí trápí proto, že dělají něco, k čemu se nehodí.

A ve Švejkových profesních peripetiích se lze vrtat dál. Proč si vybral zrovna prodej psů, proč nekšeftoval třeba s alkoholem, k němuž měl tak pozitivní vztah? „Já mám nejradši psy,“ říká nadporučíku Lukášovi s jasným vysvětlením, „poněvadž je to výnosnej obchod pro toho, kdo je umí prodávat.“ A protože to vskutku uměl, hravě udělal „z nějakýho košířskýho voříška, kerej se narodil v cihelně, nejčistokrevnějšího šlechtice z bavorskýho psince Armin von Barheim, což „se tak dělá … to byste, pane obrlajtnant, teprve koukal na podvody s těmi rodokmeny, jaký se dělají ve velkých psincích“.

Na Švejkovu adresu je možno směle říci „dobrá práce, hochu“. Vždyť ani při dnešní přepestré kariérní nabídce není vůbec snadné propojit konkurence znalou profesionalitu nejen s nadáním, ale i něčím, k čemu má člověk sám od sebe, díky své nátuře láskyplný vztah, s artikly a činnostmi, které mají smysl nejen pro nás, ale i pro druhé. To je totiž ideální pojistka, aby to, co milujeme a co nám „drbe libido“, bylo také k uživení. Abychom se neutopili v profesi, jejíž plody oceňuje a „konzumuje“ pár zanícenců, což sice zavání ušlechtilým idealismem, ale ne prosperitou. Je zkrátka věcí sebepoznání, štěstí, námahy, vytrvalosti a zdravého úsudku, aby člověk našel svůj „obchod se psy“. 

Švejk asi nebyl jen prostoduchý plebejec a tlachal. V době, jež neznala slova jako „výzva“ a „seberealizace“, a tudíž na ně neměla tisícero návodů, se „vyhrabal z hnoje“ a dostal se při minimálním vzdělání na mentálně komfortní životně pracovní level, kam na rozdíl od jeho doby jsou dnes sice všichni „zváni“, ale jen nemnozí na něj dokážou vystoupat. Pomohla mu další dovednost, již v sobě objevil – umět správně číst, co měl před očima den co den, co tudíž člověk nevnímá jako něco, na co musí nějak významně reagovat. Bylo mu totiž naprosto jasné, že jedna z nejsilnějších lidských tužeb je vyšvihnout se společensky co nejvýše, být uznáván druhými a vypadat dobře v jejich očích.

Byl to další důvod, proč se živit prodejem psů, kdy těm, co se cítili „býti nahoře“, v nich dodával jeden ze znaků jejich postavení. Statusový symbol, řekli bychom dnes o jeho většinou bizarních křížencích, u nichž se „zapomněla máma s nějakou vobludou“. Zrádnost znaků důstojnosti a postavení není v jejich pořizování a pulírování, snaha odlišit se je přirozená. Spočívá v něčem, co Švejk ustál –, že se při tom zapomene na vlastní podstatu a její potřeby.

Vidět druhým až do žaludku

Po liniích mentálního gruntu Švejkovy živnosti lze přejet na jeho hlavní životní kolej – střet s úředními autoritami. Zde u dobrého vojáka do sebe jako na dobře promazané výhybce zaklapávají dvě vlastnosti: výše naznačené skvělé čtení druhých a sebereflexe. Na jedné straně – viz zapálený sud s benzínem – nebyl manuálně ani organizačně nejšikovnější. Leč přiznával si to, a hlavně pracoval s tím. Poté, co jeho snaha spřátelit kanára s kočkou skočila opeřencovým bleskovým přesunem do kočičího žaludku, na otázku nadporučíka Lukáše: „Poslyšte, Švejku, jste opravdu takové boží hovado?“ odpovídá: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, … jsem! – Vodmalička mám takovou smůlu. Vždycky chci něco vopravit, udělat dobře, a nikdy nic z toho nevyjde než nějaká nepříjemnost pro mne i pro vokolí.“

Tahle historka nepopisuje jen malér, je také příkladem dokonalého odvětrání vzteku poškozeného. V daném případě nadporučíka Lukáše, jemuž Švejk navrch nabídne, že mu sežene, co jiného než psa, čímž si jen zadělá na další průšvih. Rozhodující však je, jak a s jakým „mentálním nářadím“ ve svých věčných průšvizích dobrý voják obstojí a vítězí.

Nezískal ho automaticky. Jednou takhle ještě za zeleného mlada v hospodě Kuklík „při své smůle řekl komisaři Drašnerovi, když ho vyzval, aby se legitimoval: ,Mají na to povolení od policejního ředitelství?ʻ“ Asi nejen díky zkušenosti, jak si ho pak Drašner vychutnal, časem zjistil, že svou výřečnost může proměnit v „metodu“, jíž dokáže upouštět páru z nebezpečí, která by mu hrozila, kdyby se pokoušel konfrontovat „své pravdy“ s úředně posvěcenými pravdami těch, kdo ho s jejich pomocí mohli zamáčknout jako veš.

Jak? Putimského četnického strážmistra Flanderku, zajatce vlhkých snů, kterak chytí ruského špióna a bude za to nahoře vyznamenán, nechá blábolit, dopřávaje mu pocit, že je špiónem. Ve spárech sadistického dr. Grünsteina, jenž u Švejka výhrůžku adresovanou pacientům „Ještě za dvacet let budete křičet ze spaní, když se vám bude zdát, jak jste u mne simulovali“ promění v klystýr, vykonavatele povzbuzuje: „Nešetři mne … Mysli si, že na takových klystýrech stojí Rakousko, a vítězství je naše.“ 

To, čemu Švejka naučila jeho vnímavost a život, by dnešní odborník na psychoterapii, koučink, mentoring a komunikační dovednosti nazval „umění otevřít dveře“. Je totiž propastný rozdíl, jestli se člověk v diskusi zabarikáduje na svých pozicích nebo ne. V prvním případě, kdy jako by dveře prudce zabouchl, oponent, je-li silnější, po prolomení bariéry dobyté území s chutí slovně zničí a vyplení. V druhém je s úsměvem pozván, takže je oním gestem tlačen, aby slušně, rozumně a pro obě strany přijatelně svá stanoviska zdůvodnil.

Švejk jen dělá to, co zmínění experti své klienty pracně učí. Jestliže partner nebo dítě podléhá svým snům jako Flanderka, je pro jejich „uzemnění“ mnohem účinnější citlivě je v diskusi konfrontovat se skutečností, než je tzv. na sílu vyvracet nebo rovnou shazovat. Dojde-li na „klystýr“, že například šéfové člověka zavalí nerealistickými plány, je produktivnější začít pokusem o jejich plnění s tím, že se tak časem ukáže jejich absurdnost, než se o ně nejprve krvavě pohádat.

No řekněte, máte to, co zvládal Josef Švejk, pod kůží? Ne tak docela? Tak máte možnost si na dovolenou Haškův román vzít. Každý si prostřednictvím jeho ha-ha efektů může navozovat další aha efekty po libosti a dle vlastních zkušeností. Třeba tak nasajete i pár kapek Švejkovy bazální esence, která je základní substancí všech jeho předností – jeho nepředpojatosti. On totiž postrádá všechna „mentální brnění“, jimiž běžně chráníme své životní role.

Ta mají tisícero forem a variant – má ho podřízeným nerozumějící šéf zaklínající se manažerskými floskulemi, podřízený, jenž směrem nahoru neustále vysílá strachem vypěstované signály o své loajalitě, pracovitosti a nepostradatelnosti, manžel, který falešnou chlapáckostí nebo workoholismem od sebe odstrkuje neřešené partnerské a další problémy, manželka uzavírající se do své mateřské role, aby nemusela řešit svou mizérii v roli pracovní a partnerské, má ho každý, kdo se papouškováním kolektivních manter snaží udržet ve skupině těch, co mají ty „správné názory“…. Po Švejkovi tohle všechno stéká jako voda po naimpregnovaném povrchu. A to je ona ideální tvář lidské přirozenosti, jak ji vypichuje filosof Karel Kosík.    

© Všeobecná zdravotní pojišťovna