„Společnost se v posledních desetiletích psychopatologizuje,“ konstatoval pět let před covidem psychiatr prof. Jiří Raboch. Epidemie situaci pochopitelně jen zhoršila. „Zaznamenali jsme trojnásobný nárůst depresí i rizika sebevražednosti a dvojnásobný nárůst úzkostí,“ uvedl letos v létě Petr Winkler, vedoucí výzkumného programu sociální psychiatrie a ředitel Národního ústavu duševního zdraví.

Blíže příčiny nárůstu charakterizoval přednosta Psychiatrické kliniky VFN v Praze doc. Martin Anders: „Situace, v níž se celá společnost nachází kvůli pandemii, klade na lidskou psychiku obrovské nároky – jednak jsou to obavy z nemoci samotné a jejích důsledků, kterými mohla být i ztráta blízkých nebo přátel. Stejně závažné jsou sociálně-ekonomické aspekty, obavy ze ztráty práce, nejistoty příjmu, velmi náročné slaďování pracovního života například se školní docházkou dětí nebo oslabené sociální vazby.“

Jasným společným jmenovatelem jak plíživé psychopatologizace, tak zvýšeného výskytu úzkostných stavů a depresí je trvalý stres, pro nějž je typické, že člověka drtí nároky, jejichž zvládání je nad jeho síly. Stejně tak je jasné, že s nadcházejícím podzimem a zimou může covid a s ním jeho sociální a psychické dopady ještě výrazně zazlobit. Připadá-li na neděli 10. října Světový den duševního zdraví, je namístě alespoň malá inventarizace toho, co má každý takříkajíc po ruce, aby trvalý stres – pokud cítí, že mu sedí za krkem – a s ním hrozbu jeho dopadů na duševní zdraví udržel na uzdě.  

Od stop techniky k akci

Hrozba psychického propadu, ať už se rodí z práce nebo vztahů, se vždycky předem ohlašuje. Trvalé psychické napětí může po čase vyústit v podrážděnost, uzavírání se do sebe, zlostné výbuchy, prudké změny nálady, přecitlivělost na kritiku, pocity viny a beznaděje, ztrátu zájmů a sebevědomí. Člověk začíná trpět nespavostí, poruchami spánku, nezřídka se dostavuje únavový syndrom, syndrom vyhoření, celkové vyčerpání organismu a úzkostné stavy.

Bezprostřední pomocí od panických a úzkostných stavů je tzv. relaxační dýchání. „Panika znervózňuje a v takovém stavu začínáme zrychleně a povrchově dýchat. Začne se točit hlava, člověk se lekne, začne se bát, protože tomu nerozumí, úzkostnost se zvýší, hrozí mdloba, začne ho napadat, že musí mít aspoň rakovinu mozku. Musíme se zemnit, dát nohy na podlahu, opřít se o stěnu, mít co nejvíc stabilních bodů a soustředit se na hluboké dýchání, aby se kyslík dostal do organismu. Soustředění na dýchání odhání úzkostnost,“ vysvětluje psycholožka Hana Taněvová.

Úzkostné pocity na člověka velice silně doléhají ráno, po probuzení, kdy na sobě doslova fyzicky cítí „hroznou deku“ a hlavou se mu dokola honí, co hrozného se zase dnes stane. Černé myšlenky se začínají honit hlavou, přeskakují od rodiny a nejbližších k práci a do světa mimo domov a zase zpět. První pomoc je pokus takové myšlenky přerámovat – intenzivní soustředění „na všechno, co se mi dnes stane pěkného“. Vypadá to lacině, není to vůbec snadné, ale myšlenky pouze na ošklivosti nevedou k žádnému řešení a člověku je hůř a hůř.

Od přerámování je to kousek k tzv. stop technice. „Když nás začnou pronásledovat černé myšlenky nehledající východisko, je důležité se na sebe nezlobit, uvědomit si, že to nikam nevede a říci si: DOST! Takhle se jen propadám hloub a hloub. Je třeba okamžitě zaměstnat hlavu něčím jiným, oběhnout dům, udělat si kávu, popovídat si s přáteli. Člověk si racionálně musí říct: tohle mi nepomůže. Může se stát, že zakrátko se duševní bahno vrátí, pak platí znovu nasadit stop techniku,“ říká Hana Taněvová.

Hlava si musí jednak aspoň chvilku odpočinout, jednak člověk se stop technikou získává jistý nadhled nad problémem, jehož hlodavé působení však ani stop technika nezastaví. Když už pak člověk mele z posledního a začíná mít i fyzické obtíže, jde o signály, že je čas zatáhnout za ruční brzdu a zkusit začít měnit věci samotné. 

Kroky vedoucí k vybalancování rozkolísané pracovní nebo vztahové situace vyžadují pochopitelně mnohem větší vůli, odvahu a zdravý rozum než přerámování či aplikace stop techniky. „Je normální, že se člověk bojí věcí, jako je pokles životní úrovně, výpověď nebo od sebe samého začínající náprava vztahových chyb, ale od určitého momentu je na jedné misce vah strach a na druhé věci jako zdravotní kolaps, rozvod apod. Je to situace buď, anebo. Když s tím, co mi trvalý stres provádí, nic neudělám a sesypu se, stejně nebudu vydělávat, natož klidně žít,“ říká psycholožka.

První na řadě je ten nejzatíženější

Početnou skupinou lidí, kteří potřebují naučit se čelit chronickému stresu, jsou ti, kdo se dlouhodobě vydávají ze všech sil pro druhé a sebe samé zanedbávají. Patří sem prací cele pohlcení živitelé a také ti, kdo se o někoho dlouhodobě starají a dostali se na hranici svých sil. Pro všechny na hranu obětavosti jdoucí otce, matky, manželky, dědečky nebo babičky se dokonale hodí metafora „dýchací masky“.  

Jejím základem je situace, kterou důvěrně každý zná z letadla. Před odletem vždy vyslechneme instrukci, že v krizové situaci je třeba nasadit kyslíkovou masku nejprve sobě a teprve potom dítěti. Mateřská logika přitom velí opak, pečovat nejdřív o dítě, pak teprve o sebe. Podstata je však v tom, že poté, co by masku nasadil dospělý, dítě už nemusí zvládnout nasadit masku jemu. Proto je první na řadě on, protože spíš krizovou situaci zvládne.

„Je to hezký a názorný obraz. Kyslík je základní potřeba, takže nejdřív já musím mít uspokojenou základní potřebu, abych se mohla starat a pečovat o ostatní. Pokud budu lapat po dechu, je jen otázka času, jak dlouho to vydržím. Paralyzovaná jsem dítěti na nic,“ vysvětluje Hana Taněvová.

Podle ní metafora dýchací masky platí do značné míry obecně. Nejčastěji hlavu okupuje tlak Musím přece vydělávat peníze a zajistit rodinu. „Pokud však člověku tělo dává varovné signály a začínají konflikty v rodině, může to dopadnout tak, že vydělávat sice bude, ale rodinu už mít nebude. Nebo jej sklátí infarkt či mrtvice a v obou situacích jeho cíl ztrácí smysl. Nejdřív si musí zaranžovat život tak, aby to vydržel, aby měl nasazenou kyslíkovou masku, pak může svůj cíl naplňovat,“ zdůrazňuje psycholožka. 

Více přístupů, jeden cíl

S vybuzením „psychických protilátek“ proti dopadům trvalého stresu samozřejmě může člověku pomoci také expert – psychiatr, psycholog, psychoterapeut. Pokud se pro odbornou pomoc rozhodne klient VZP, má možnost získat bonus až 5000 korun na pokrytí nákladů na několik sezení u vybraného terapeuta v celkové délce 10 hodin. Bonus se vztahuje jak na děti od sedmi do 18 let, tak na dospělé. Bližší informace lze najít ZDE.

Ale je třeba zopakovat a podtrhnout – expert může „jen pomoci“. To hlavní pro psychickou úzdravu musí vždy člověk vykonat sám. Při nápravě „infikované duše“ klasický mentální stereotyp pan doktor předepíše prášek, díky němuž potíže zmizí v žádném případě neplatí. A to platí i při nejtvrdší formě nápravy, jsou-li psychiatrem nasazena antidepresiva.

Mohou nalamované psychice prospět jedině „za předpokladu, že člověka nakopnou ke změně, k odhodlání něco se životem udělat. Jedinec, který jede na plný výkon, má nějaký rezervoár energie, od určité úrovně však už může čerpat pouze z rezerv. Pak jen leží a nemá energii, aby něco změnil. Antidepresiva člověka trochu postrčí nahoru, aby měl energii na onu změnu. Nemá smysl je brát, abych to takzvaně ještě déle vydržel“, upozorňuje Hana Taněvová a dodává, že je důležité vyvarovat se alkoholu a jakýchkoli drog. Ty v první fázi pomohou, ale člověk se pak propadne ještě hlouběji.   

O to více uvedené platí, když pomáhá něco tak nehmotného, jako je slovo. Psycholog je odborník, který na rozdíl od psychiatra nemůže předepisovat léky a pomáhá tak, že klientovi často už nesnesitelnou psychickou tíhu pomáhá nést. Nahlíží jeho problém z více úhlů, nachází v něm souvislosti a možnosti, o nichž klient neví. Dokáže vyjasnit, kde je problém a jaké se nabízejí cesty řešení. Psychoterapeut obvykle zachází do větší hloubky než psycholog, rozebírá s klientem jednotlivé složky jeho osobnosti, nachází jeho stará nevyřešená psychická traumata a pomáhá klientovi je tzv. odžít a zpracovat.   

Skutečnost, že slovo má při odbourávání následků trvalého stresu vskutku hlavní slovo, zajímavým způsobem nasvítil německý psychiatr Wolfgang Rutz, jenž se koncem 70. let minulého století usadil na švédském ostrově Gotland. Když přišel, vládla tam obrovská sebevražednost. Rutz zareagoval tak, že tamní rodinné lékaře proškolil o depresi, hlavně jak ji u klientů rozpoznat, na co se jich ptát, co jim vysvětlovat a dávat, k čemu je nabádat. Výsledek se záhy dostavil, sebevražednost vyvolávaná depresemi klesla na polovinu. 

Podobného školení se před několika lety dostalo také českým praktickým lékařům. Tato skutečnost mimo jiné znamená, že ať se člověk v psychické krizi obrátí na kteréhokoli z uvedených odborníků, budou se sice lišit co do metod a postupů, avšak jejich cíl bude tentýž: nasměrovat klienta, aby v sobě obnovil psychické funkce a potence, které mu umožňují flexibilně fungovat – žít, mít dobré vztahy, studovat, pracovat a vydělávat peníze. Psychopatologizace nepsychopatologizace, covid necovid.  

© Všeobecná zdravotní pojišťovna