Svět nikdy nebyl ani nebude ideálním místem a příroda o tom něco ví. Vybavila nás smysly a nervy, abychom to zaznamenávali, myšlením, abychom to vyhodnocovali, a stresovou reakcí, abychom se při akutních i potenciálních hrozbách vždy dokázali tělesně i psychicky zmátořit k akci. K tomu přidala schopnost vytvářet prostředky a instituce, které dokážou hrozby eliminovat nebo alespoň zmírňovat.

Na něco nás však vybavit nedokázala a ani nemohla. Jde o to, že jen se zmíněnou holou přírodní výbavou nedokážeme reagovat na dnešní rychlé změny jak v povaze hrozeb, tak v pevnosti mechanismů a postupů, jimiž ohrožením čelíme. Něco takového si musí během života pěstovat a osvojovat každý sám.

Během života nabytá psychická odolnost má své viditelné projevy, jako je odvaha či schopnost v krizích zachovávat klid. Daleko méně rozeznatelné jsou tři pilíře, o které se duševní resilience opírá. Právě jejich vratkost se významně podepisuje na rostoucím výskytu duševních poruch a také sebevražd.   

Změny a jejich čtení

Prvním pilířem je podle prof. Jiřího Horáčka, ředitele Národního ústavu duševního zdraví, „afiliace na druhé lidi, tedy vazba na kolektiv, na skupinu“. „Naši předci žili ve skupinkách a přežili jen tehdy, když drželi pospolu a synchronizovali své chování,“ zdůrazňuje známý psychiatr.

Vazba na druhé prošla největší změnou, nejviditelněji v rodině. Původní nevyhnutelný kolektivismus s vymezením vzájemně se doplňujících rolí otec-živitel a vládce, matka-pečovatelka, děti-pomocníci dnešek rozpustil a uvolnil pro kariéru, seberealizaci a sebeprezentaci. Tyhle lákavé statky ovšem tlačí k individualismu a co největší volnosti kvůli napojení na kariérní a seberealizační zdroje mimo rodinu.

Změna budí dojem jednoznačnosti a mnozí rodiče ji tak také čtou. Po dětech doma nic nechtějí, zároveň však na ně obrovsky tlačí v duchu: Jsme výkonní, ty také musíš podat výkon – ve škole, v kroužcích, ve sportovním oddíle. Neúspěch bývá v takto mentálně designované rodině zdrojem silných a dlouhotrvajících frustrací. A ty – byť mohou mít jistý motivační potenciál – psychickou odolnost neposilují.

Dnešní tlak na individuální výkonnost lze číst i jinak. Jsou-li vysoké nároky normou, mnozí partneři pak od rodiny automaticky očekávají, že budou prosperovat nejen kariérně a seberealizačně, ale také vztahově. Rodinný život se tudíž snaží budovat v duchu odpovědí na otázky jako: Nebude rozvoj můj i rodiny hladší, přínosnější a radostnější, když mi s tím mí nejbližší pomohou a já pomohu jim? Nezištně a jak každý nejlépe dovede? Když dám principu kolektivismu, který z rodiny nikdy zmizet nemůže, jeho novou, současnou tvář?

Čím je pro rodinu přátelství rodičů

Americký psycholog John Gottman vypozoroval, že nejsoudržnější, nejodolnější a pohodou nejnaplněnější rodiny jsou ty, kde jsou partneři zároveň intimními přáteli. Kde se každý z partnerů zajímá, co druhý potřebuje, takže může hladce obhájit vlastní potřeby a zájmy; kde jeden druhého podporují a potencují v kariérním i osobnostním růstu, takže roste i jejich citové propojení a budují společný smysl manželství.

Takoví rodiče mnohem lépe rozumí potřebám svých dětí. Dovedou ohlídat, aby potomci měli na jedné straně vlastní aktivity a kamarádské vztahy, do kterých jim nemluví, na druhé straně zvládají vytvářet doma řád, v němž se optimálně mísí povinnosti a relaxace. Mají také hlubší vhled do schopností svých ratolestí, takže jim díky tomu snadněji předávají cenné znalosti a zkušenosti.

V dokumentu o Jaromíru Nohavicovi, který právě běží v kinech, slezský bard zmiňuje, jak to dělával jeho otec. Když se malý Jarek dostal do nějaké jasně profilované krize, nic neříkal, jen vždycky položil na stůl knihu. Syn nikdy nevydržel, aby ji nepřečetl, takže nenásilně vstřebával kvanta informací, jejichž platnost si posléze v životě ověřoval.   

Rodina, jejímž tmelem je láska a vzájemná důvěra, je psychicky mnohem odolnější. Rány, jež na ni dopadají z vnějšku, ji jen tak snadno nepoloží. Platí to pro ni jako celek i pro každého z jejích členů.

Řešit a rozumět

„Druhým pilířem je flexibilita myšlení,“ říká prof. Horáček. Jde o nacházení řešení v nových či krizových situacích. Na první pohled je flexibilita daná schopností „vstřebávat nové“. Stejně podstatná je však pro ni schopnost oprostit se od dříve naučených reakcí. Osvojování těchto schopností souvisí se třetím pilířem psychické odolnosti, jímž je „schopnost situaci rozumět, zasadit ji do kontextu, dát jí smysl. Situace, která je pro nás nesrozumitelná, se snáší mnohem hůř než ta, kterou nějak pochopíme“.  

Pro porozumění jakožto doplněk flexibility „nestačí číst titulky médií nebo rolovat na sociální platformě“, zdůrazňuje prof. Horáček. Při tomto a podobných způsobech pouhé konzumace informací člověk nemusí zapojovat myšlení, přičemž nabývá přesvědčení, že všechno ví.

„Vědění je však něco jiného než hromadění informací. Vědění je schopnost informace řadit, třídit, vyhodnocovat, umísťovat na správná ,políčkaʻ. Řečeno v šachové terminologii, člověk musí vědět, patří-li ta či ona informace na A6, nebo na D7. Bez tohoto vědění informace sama o sobě nemá smysl,“ podělil se před časem o svou zkušenost exprezident Václav Klaus. Podle něj se lišíme „nikoli objemem vstřebávaných informací. Lišíme se teoriemi, které informace zařazují a vyhodnocují. To není otázka rychločtení, je to otázka myšlení“.

Pro vědění je zapotřebí kutat v hloubce, kam vedou dvě cesty, které se vzájemně prolínají. První je poctivé vzdělání, jeho prohlubování a používání, optimálně ad hoc: co jsem se naučil ve školách i sám a v životě už nějak ověřil, si v situacích, které to vyžadují, reviduji a prohlubuji.

Když kupříkladu manažer zaznamená, že podřízení na jeho stylu vedení vnímají především vyzdvihování vlastních schopností i zásluh, podceňování jejich práce a přemíru dohledu, může se tzv. vrátit ke zdrojům, když studiem a praktickým ověřováním nabytých poznatků do sebe „nasaje“ nové relevantní informace. Třeba že jeho prestiž nebuduje pouze vysoké IQ a přísnost, ale také emoční inteligence, s níž získá schopnost rozeznat, v čem je největší potenciál jeho lidí. Když jej bude „zalévat, aby kvetl“, uklidní a „rozproudí“ nejen je, ale i sám sebe.        

A druhá cesta? Každý z nás čas od času zažije, že v něčem spatří odlišný smysl než druzí, přestože „nález“ nesouzní s puzením zařadit se do své sociální bubliny, což máme od přírody. Když člověk „ten svůj smysl“ zkusí hledat záměrně a opakovaně, začnou se dít velké věci. Uvidí u druhých, odkud pramení jejich motivace, předsudky i klady. Přestanou jej časem popuzovat jejich názory, zmizí potřeba se vůči druhým a světu vymezovat. Začne si uvědomovat svoji identitu, která ho zklidňuje a s níž mizí pocity ohrožení. A s tím vším se stáváme psychicky odolnějšími.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna