Na nemoci srdce, především ischemickou chorobu srdeční, infarkt myokardu a srdeční selhání, u nás umírá nejvíc lidí – okolo 40 tisíc ročně. Hlavní příčiny vedoucí k těmto neradostným číslům jsou notoricky známé: „Česká republika je zatížena spoustou rizikových faktorů. Zhruba 60 % z nás trpí nadváhou nebo obezitou, asi 30 % z nás má vysoký krevní tlak, možná už kolem 15 % z nás má diabetes. Také se málo hýbeme, pijeme alkohol víc, než je zdrávo, příliš mnoho lidí kouří,“ konstatoval na červnovém symposiu Zdravotnického deníku internista a kardiolog prof. Aleš Linhart.

Zmínil také, že vzdělanější část české populace má lepší kardiovaskulární prognózu a že srdeční onemocnění souvisí s příjmy a socioekonomickým statusem. Pohled z vnějšku potvrzuje, že lidé s vyšším vzděláním obecně méně kouří, více se hýbou a zdravěji jedí. Je to však pouze otázka vzdělání a informovanosti? Pohled zevnitř, „do srdce“ každého z nás, napovídá, že na zdravějším životním stylu má lví podíl vyšší míra životní spokojenosti. A s ní také míra a povaha stresu zahnízděná v životě.

Eustres a homeostáza 

Není mnoho věcí, okolo nichž by panovalo větší nedorozumění, než je stres. Jen pro příklad: Na jedné straně jsme neustále svědky lamentací, kolik ho moderní život přináší, jak ho pořád přibývá a jak jakýkoli stres našemu zdraví škodí, přičemž veškerá moderní hejblátka si mimo jiné pořizujeme s očekáváním, že nám od něj uleví. Na straně druhé jsme dennodenně odevšad zasypáváni radami, jež údajně stačí nastudovat (jak snadné) a řídit se jimi, aby po stresu byla záhy veta. Jak nesnadné, protože zkušenost říká, že on se ne a ne jen tak ze života vypařit.

Že to s ním není jen tak, nejlépe věděl už před desítkami let první lékař a vědec, který se mu systematicky věnoval, Hans Selye: „Stres v žádném případě nemusí být pouze škodlivý; je zároveň kořením života, neboť každé hnutí mysli a každá činnost zapříčiňuje stres.“ Čili jakákoli běžná životní situace, od ranního vstávání a přípravy na den po řešení náročného pracovního úkolu, v nás spouští stresovou reakci a s ní kaskádu složitě propojených fyziologických dějů.

Na jejich počátku hypotalamus, malá oblast v mozku, pošle hormonální zprávu do blízké hypofýzy, z níž se uvolní adrenokortikotropní hormon (ACTH). Když ACTH krevním řečištěm doputuje k nadledvinkám, vyplaví se z nich kortizol, hlavní stresový hormon. S ním se zaktivuje sympatický nervový systém a dřeň nadledvinek začne produkovat katecholaminy adrenalin, noradrenalin a dopamin.

Tyto děje tělo připraví na výkon, což znamená, že se zvýší hladina cukru v krvi, dojde k potlačení trávení a zánětlivých reakcí, zvýší se krevní tlak, plicní kapacita, srdeční frekvence i výkon srdečních svalových buněk a stoupne smyslová i celková psychická bdělost. Ta je potřebná, aby hlava situaci nejen bezodkladně, ale také správně vyřešila, což se v ní projeví jako souboj dvou možných reakcí – bojuj, nebo uteč. Jde o evoluční dědictví po našich pravěkých prapředcích, jejichž život ohrožovaly divoké šelmy. Šelmy ohrožující nás, moderní lidi, už mají poněkud jiné a také jinak zabroušené tesáky, takže v našich hlavách ony reakce rezonují spíše jako bezpečně vyřeš, nebo se z toho nějak vyvlékni.

Dojde-li na úspěšné zvládnutí situace či úkolu, spustí se parasympatický nervový systém s jeho hlavním mediátorem acetylcholinem a programem odpočívej a zažívej; kortizol a katecholaminy jsou v těle degradovány a odklízeny. Návrat hlavy i těla do klidového stavu znamená návrat do stavu homeostázy. Ta zajišťuje, že základní fyziologické parametry, jako je teplota, krevní tlak, hladina cukru a rovnováha tělesných tekutin, zůstávají v optimálním rozmezí, aby organismus mohl správně a zdravě fungovat.

Zažívat stres popsaným způsobem ovšem předpokládá určité životní pozadí. Ranní vstávání může opepřit partnerská hádka, ale pokud její aktéři žijí v harmonickém funkčním vztahu bez vzájemných animozit a pokud bazální harmonie a zvládání situací vládne i v jiných oblastech jejich života včetně práce, způsobili si sporem či při řešení náročné pracovní situace tzv. eustres, který zdraví nijak neohrožuje. Jejich HPA osa, což je zastřešující název pro osu hypotalamus–hypofýza–nadledvinky, regulující reakce na stresové podněty a celkovou rovnováhu organismu, funguje, jak má.

Distres a alostáza

Příliš mnoho lidí však musí v současnosti fungovat s jiným životním pozadím. Je modelované událostmi, které člověka přivádějí do nevýhodného postavení, kladou na něj nadměrné nároky a vyvolávají vleklý stres. Do partnerství se například může začít vkrádat nesoulad, který vzbuzuje a prohlubuje vzájemnou nesnášenlivost. V práci se může objevit nový nadřízený a s ním šikana nebo úkoly, na jejichž zvládání člověk pro jejich množství a obtížnost přestává stačit. Dalších takto tlakových možností přináší život bezpočet.

Organismus na to reaguje. HPA osa upraví reakci na stres tak, aby organismus stabilizovaně fungoval. Jde o tzv. alostázu, umožňující člověku lépe se vyrovnávat s akutními stresovými situacemi, kdy se však fyziologické parametry dostávají mimo optimální rozmezí, což organismus nadměrně zatěžuje. Kdyby alostatické stavy nebyly časté nebo kdyby se člověk s vleklým stresem dokázal nakonec vyrovnat, organismus by bez následků zregeneroval.

Ovšem opakovaná a chronická aktivace alostatických reakcí způsobuje tzv. alostatické přetížení. Obrátíme-li se opět k našim ilustrativním příkladům, mohou přetížení způsobit časté partnerské spory na pozadí stálého napětí ve vztahu či trvalé nezvládání pracovní náplně a jeho pracné maskování. Odsud pak vede přímá cesta k poškození tělesných orgánů včetně srdce.

Chronická stimulace kardiovaskulárního systému aktivovaným sympatikem podporuje vznik hypertrofie myokardu, systolické hypertenze a zvyšuje riziko srdečního selhání. Dlouhodobě zvýšená hladina katecholaminů vyvolává oxidativní stres, což je přebytek volných radikálů v organismu a nedostatek látek k jejich odbourávání. Ten také vede k hypertenzi a dále k poškození srdečních buněk a narušování vnitřní cévní výstelky. Na ní se pak snadněji tvoří usazeniny (plak) a krevní sraženiny. Odsud vede cesta ke zvýšené hladině cholesterolu v krvi, ateroskleróze, ischemické chorobě srdeční, infarktu myokardu a cévní mozkové příhodě.

Je zde však ještě něco. Oxidativní stres a přehřátý sympatikus podporují zánětlivé procesy v těle a vznik chronického zánětu nízkého stupně. Jejich význam vyzdvihl na odborné akci v Česku v roce 2016 italský kardiolog prof. Massimo Fioranelli. Jako první zmínil kardiologickou studii JUPITER, která probíhala v 26 zemích a v níž měli nejlepší výsledky pacienti, u nichž se podařilo snížit nejen hladinu LDL cholesterolu, ale i úroveň zánětu.

Na druhém místě zmínil text z prestižního odborného periodika New England Journal of Medicine, kde se popisuje skupina Američanů, jež přes zdánlivě dobrý zdravotní stav postihl zvý­šený počet infarktů myokardu a u nichž byla naměřena vysoká hladina CRP proteinu. „Rizikový faktor tedy nepředstavuje jen cholesterol sám o sobě, teprve kombinace zvýšené hladiny cholestero­lu a zánětlivých procesů je nejrizikovějším faktorem rozvoje kardiovaskulárních onemocnění,“ uvedl prof. Fioranelli.

Jít až k jádru problému

K domyšlení širšího významu této skutečnosti může dobře posloužit jedno ze Selyeho zjištění: „Není to stres, co nás zabíjí, je to naše reakce na něj.“ Když se od tělesných procesů vrátíme k chování a prožívání, je nejčastější reakcí na distres rizikové chování. Je to v podstatě přirozené, protože přejídání, kouření, alkohol, návykové látky, hodiny denně u počítače či televize, to vše je zkratovité hledání něčeho pozitivního, úlevy, pohody a uklidnění.

Proto je distres cosi jako aristotelský Bůh v roli první příčiny, která teprve spouští ty další. Důkazem pro to je i rozdíl mezi fyziologickým a chronickým zánětem. Zatímco fyziologický, který trvá 72–96 hodin, spouštějí „klasické“ antigeny typu viry či bakterie, spouštěčem chronického, časově neomezeného zánětu jsou strava, závislosti a distres.   

A právě zde se táhne hranice mezi léčbou a uzdravováním, což jsou zase dvě různé věci. Lékař nezmůže víc, než že bude člověka, jehož srdce onemocnělo, léčit. Zacílí na příznaky a dopady choroby – předepíše léky na snížení krevního tlaku, LDL cholesterolu, na ředění krve, na zlepšení srdeční funkce, na rozšíření cév, na počínající diabetes 2. typu… Mezi důkazy, že ani takový arzenál nemusí vrátit zdraví, dominovaly na červnovém, v úvodu zmíněném symposiu dva: 1) většina kardiaků nedosahuje prostřednictvím léků požadovaných hodnot, především krevního tlaku a hladiny LDL cholesterolu, 2) kardiovaskulární choroby jsou již dlouho v českých zemích největším zabijákem a situace se k lepšímu nemění.

Procesu uzdravování může nejvíce pomoci pacient sám, když začne něco aktivně dělat se zdroji svého distresu a na něm „vykvetlým“ rizikovým chováním. To neznamená, že na to také sám bude, může se obrátit o pomoc k psychologovi nebo psychoterapeutovi. Ale ať už sólo, nebo s nimi, vždy bude cílem přenastavit kardiakovy vzorce chování.

Jde v podstatě o to, rozbíjet jejich „železnou logiku“, neboť za každým spouštěčem alostatického přetížení bývá nějaké „musím“. Je nutné se hádat se často s partnerem o banality a častovat ho nálepkami „jsi takový či onaký“? Není za tím hlavně moje obava o ztrátu moci? Je nutné vysedávat v práci deset hodin denně a na každém drobném detailu prezentovat svoji „nevyčerpatelnou“ výkonnost? Není za tím hlavně obava, aby můj obraz pracanta v očích kolegů nedoznal poskvrnky? Musím kouřit, po práci doma padnout na gauč, dát si kalorickou večeři, před ní panáka a po ní čtyři piva nebo lahev vína?

Zde leží základ pro hledání nějakých „mohu“ a „chci“. Mohu v něčem přestat tlačit a dát partnerovi šanci na totéž? Vždyť přece chci zažívat dorozumění i porozumění. Mohu v práci v něčem ubrat, nebo to dokonce nechat na jiných? Vždyť se přece chci zdokonalovat v něčem, kde jsem opravdu dobrý, a posouvat se tak dál. Mohu ubírat z vrcholových výkonů na poli svých zlozvyků? Vždyť se přece chci uzdravit.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna