Správná rozhodnutí nepadají z nebe

29. 1. 2021

Ilustrační obrázek

Kams dal rozum? Nejvlastnějším smyslem otázky, jíž v životě neunikne nikdo, je, aby se neopakovala příliš často a nebyly za ní na dohled fatální konce. Leccos se pro to dá udělat.

Prvořadé je obhlédnout mentální terén, jejž ona otázka pokrývá, a obeznámit se s jeho výpovědní hodnotou. Kroucení hlavou nad tím, jak někdo může být takový trouba a nabrat si statisícové spotřební půjčky, když bere patnáct tisíc a permanentně mu hrozí vyhazov z práce, jak může důchodce vyrazit poněkolikáté na akci šmejdů, když ho pokaždé nestydatě oškubali, jak si jinak rozumná a dvěma rozvody poučená ženská mohla i napotřetí vzít tak nemožného chlapa (a naopak), je sice přirozené, ale k pochopení fenoménu „ztráty rozumu“ nepřivádí ani o milimetr. V jistém smyslu jej dokonce zatemňuje, neboť lamentujícímu přináší hřejivé a zrádné ujištění o snadnosti, s jakou lze dospívat k optimálním rozhodnutím, a o železné logice jeho vlastních životních kroků.   

Mnohem blíže pochopení byl už ve starověku básník Homér, když líčí, jak si král Odysseus poradil se Sirénami. Kouzelné pěvkyně jej luzným zpěvem, jemuž žádný smrtelník nedokázal odolat, lákaly, aby se svou lodí zamířil k jejich ostrovu, na jehož útesech nešlo neztroskotat. O obou rizicích král od kouzelnice Kirké věděl, a tak svým námořníkům nařídil, aby si uši zalili voskem, a on sám se nechal připoutat ke stěžni, aby mohl zpěvu naslouchat, ale zároveň se nemohl ani hnout.

Nerozhodujeme se jen rozumem

„Jak primitivní,“ okomentoval by Odysseovo řešení největší pátrač americký Nick Carter. „Ale jak účinné,“ ozval by se vzápětí bez jakéhokoli stínu osobního zájmu baron Rupert von Kratzmar alias repetent Matěj Kráčmera. A jak znalé, je třeba okamžitě dodat, neboť Homér zjevně o nástrahách rozhodování věděl svoje.

Na co jemu stačil básnický jazyk, máme dnes vědu a teorie. Ponechme stranou otázku, co má na lidi v dané době větší vliv, a zaměřme se na přínos dvou velikánů, Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga. Ti zhruba praví, že lidský rozum a celé bdělé vědomí je tenká slupička na povrchu psychiky. Pod ní se rozprostírají hlubiny nevědomí – pudy, instinkty, rozmanité pocity, afekty, přání, fantazie, denní i noční sny, jež si jejich nositelé neuvědomují, které se však leckdy prospěšně, jindy neutrálně, ale někdy také katastroficky vtírají do každé vědomé psychické aktivity a s ní pak do reálného jednání.

Nevědomí má takovou moc, že při přemýšlení, jak dosáhnout nějakého cíle, právě ono dává cíli jeho konkrétní podobu, „vybírá a nabízí“ ze škály prostředků a alternativ ty „vhodné“ a všemu dává přesvědčovací sílu. Je tak mohutným inspiračním zdrojem, že když se v jeho spárech octnou takové talenty, jako byl Beethoven nebo Smetana, je z toho Devátá a Má vlast, zkomponované, když byli oba géniové zcela zbaveni sluchu. Vědomý rozum zastává úlohu konečného dolaďovače třídění informačních zdrojů.

Na začátku zmíněný lidský prototyp nerozumnosti, co si vypůjčuje horentní sumy zdánlivě bez přemýšlení o budoucnosti, samozřejmě ví, že jeho akce může skončit exekucí. Jenže touha zařadit se mezi „úspěšné“ ho tlačí ve dne v noci a tak silně, že jak cíl, tak veškeré prostředky vedoucí k jeho dosažení nedokáže vidět jinak než jako svrchovaně rozumné. Naopak Homérův hrdina je dokladem, že silný, nervozitu a strach vzbuzující tlak může generovat rozhodnutí, která mají šťastné vyústění.

Homér versus Homer

Dokonalým ztělesněním stavu, kdy nevědomí zasazuje reflexivnímu systému, tedy rozumu, drtivé KO, je dnes nejslavnější jmenovec starověkého barda Homer Simpson. Ten, „jak se zdá, zapomněl, kam si reflexivní systém založil“, charakterizují jej v publikaci Šťouch dva jeho američtí krajané, ekonom Richard Thaler a právník Cass Sunstein. V knize, která měla slušný celosvětový ohlas, také naznačují, jak se negativní práce nevědomí konkrétně projevuje v běžných životních situacích.

Nevědomí popisují zkratkou „automatický systém“, čímž myslí instinktivní pocity a reakce. Ty sice bývají celkem přesné – když nás chce někdo udeřit, automaticky a správně uhneme –, „ale často děláme chyby, protože se na svůj automatický systém příliš spoléháme“.

Například závažná rizika hodnotíme „by oko“ na základě jejich „dostupnosti“, takže v období dlouhého sucha asi jen tak neuzavřeme pojistku proti velké vodě. Při zmínce o zvýšeném výskytu nějaké nemoci v okolí nám automaticky naskočí „reprezentativnost“, kdy si okamžitě pomyslíme, že nemůže jít o náhodu. Další je „averze ke ztrátě“, která škodí především našim financím, neboť „nás nutí nedělat změny, i kdyby byly výrazně k lepšímu“. Závažné chyby děláme také kvůli „rámování“, jehož vzorovou ukázkou je rozhodování se pro závažný operační zákrok. Popíše-li nám lékař jeho statistickou úspěšnost na počtu mrtvých, má s námi co klientem utrum. Učiní-li tak na počtu přeživších, radostně se hrneme na operační sál rozhlížejíce se po spásném skalpelu, ač obě statistiky vyjádřily totéž.

Homerovskou klasikou je ovšem odolávání pokušení. Autoři Šťouchu začínají popisem modelové situace, v níž však nefigurují simpsonovské koblihy, ale obyčejné kešu oříšky. Richard Thaler jednou pořádal večeři a hostům z ekonomické fakulty, kde učil, jich k první lahvi vína nabídl celou mísu, aby bylo co zobat, než se bude servírovat hlavní chod. Mizely však tak rychle a s takovým apetitem, že vzniklo reálné nebezpečí, že si kvůli zakešuovanému žaludku už nikdo na hlavním chodu nepochutná. Thaler jim proto mísu raději zavčas sebral, za což od nich kupodivu nesklidil nadávky, ale pochvalu. Na večírku ekonomů tak ovšem došla vážné úhony jedna z „neotřesitelných“ ekonomických pravd, „že na tom nemůžete být hůř kvůli tomu, že máte více možností, protože ty můžete vždycky odmítnout“.

Nositeli této a podobných pravd jsou dle autorů Šťouchu tzv. ekoni. Jde až na velmi řídké výjimky o neexistující bytosti, jež miluje klasická ekonomická teorie a neustále s nimi operuje. Klasický ekon „umí myslet jako Albert Einstein, má kapacitu paměti jako IBM Big Blue a sílu vůle jako Mahátma Gándhí“. Jeho dominantním rysem je, že nikdy nedělá nesprávná, neracionální a neekonomická rozhodnutí.    

Uplést si na sebe správný bič

Problémy se sebekontrolou a bezmyšlenkovitým výběrem jsou však v reálném životě víc než běžné. Třeba když člověk sáhne po tom prvním, co mu reklama, obchodník, banka či lékař nabízejí, a nezbavuje se toho, i když je mu jasné, že si tak pořídil naprostý šunt. Thaler a Sunstein něco takového nemohli ponechat bez vysvětlení a naznačení východisek. Vědomě se však distancovali od klasických schémat typu, že špatné rozhodování je výsledkem sváru rozumu a emocí či dokonce teologicky fundovaného boje dobra se zlem, a opřeli se o výzkumy kanadsko-amerického psychologa Paula Blooma.

Píší, že každý z nás „má v sobě dvě polosamostatná já, dalekozrakého ‚plánovače‘ a krátkozrakého ‚muže činu‘“. Plánovač kope za reflexivní systém, muž činu je „Homer Simpson v každém z nás“: „Plánovač se snaží podpořit váš dlouhodobý prospěch, ale musí se potýkat s pocity, zlomyslností a silnou vůlí muže činu, který je vystaven pokušení, jež přichází se vzrušením.“ Problém je v tom, že mezi nimi logicky velice často vzplane bitva, „kterou jedna strana musí prohrát“.

Aby plánovač nedostával na frak a aby došlo k posunu od Homera k Homérovi ve smyslu pozitivního vyústění drobné či větší životní kolize, lze se uchýlit k různým strategiím, z nichž nejznámější je tzv. sebepodmiňování. V bloomovské optice „znamená, že aktivní osobnost chystá opatření proti osobnosti, kterou se časem mohla stát“.

Vzorem sebepodmiňování je na začátku zmíněný střet Odyssea se Sirénami, ovšem v našich časech nás ohrožují poněkud jiná rizika. „Lidé držící dietu si kupují malá balení jídla, aby se později nemohli přecpat. Kuřáci, kteří se snaží přestat, požádají své přátele, aby jim nikdy nedali cigaretu … ženy volají do hotelů a požadují, aby v jejich pokoji byl prázdný minibar,“ píše Paul Bloom.

Ten zmiňuje další strategii: „Vyhrát nad svým budoucím já lze i tak, že mu podstrkujeme kusé nebo nesprávné informace. Máte-li obavy, že v některých situacích zpanikaříte, můžete si zkusit odepřít některé informace – nebudete sledovat akciové trhy, když se bojíte, že při první známce poklesu byste své akcie prodali. Máte sklony k žárlivosti? Nebavte se s partnerem o tom, kdo je ve vašem okolí nejpřitažlivější.“

Hlavní je výsledek

S posledním příkladem je nutno se vrátit k Thalerovi a Sunsteinovi, kteří jsou autory „principu šťouchu“. Ten představuje jakési shrnutí, rozvinutí a univerzalizaci všech uvedených strategií, jak může člověk zlepšit své rozhodování a s ním i život. Cokoli, co k takovému cíli poslouží, je pošťouchnutím plánovače, aby zesílil a získal převahu nad mužem činu.

Oběma autorům principu šlo hlavně o to, aby jej vláda jejich země učinila vodítkem své sociální politiky. Třeba tak, že školní jídelny budou vystavovat nabízená jídla způsobem, kdy dětem padnou do oka jako první ta, v nichž jsou zdravé ingredience, čímž se zvýší jejich spotřeba oproti pokrmům nezdravým, které však z nabídky nezmizí. Nebo tak, že za přispění šťouchu budou lidé s to vybrat si optimální pojistný plán či dlouhodobou terapii některého civilizačního onemocnění, třeba obezity či diabetu.

Svůj přístup Thaler se Sunsteinem nazvali libertariánský paternalismus. Snoubí se v něm zachování výběru z maximálně možného spektra možností s jemným tlakem, aby si lidé vybírali to, co jejich život prodlouží, ozdraví a zlepší. Toho, kdo onen tlak aranžuje, nazvali architektem výběru. Zjevně je však vcelku jedno, je-li jím stát, instituce nebo my sami. Hlavní je výsledek.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna