„Spáváte pět hodin denně, vám to stačí, v tom se podobáte hazardnímu hráči.“ Dvojverší z Edisona, úchvatné básně Vítězslava Nezvala, je dokonalou zkratkou dopadů, které má moderní doba na lidský spánek. O tom, že kvalitní noční odpočinek není žádná banalita ani samozřejmost, nejlépe vypovídá fakt, že nespavostí v současnosti trpí zhruba přes 40 % populace.

Proč spíme, pořád není úplně jasné

Jednou z dominantních vlastností doby, ve které žijeme, je, že život usnadňující změny, jichž neustále přibývá, poutají plnou pozornost k nim samotným a zastírají tak nepředvídatelné dopady, které se s nimi pojí. Mají tak nepřímý dopad také na spánek, kdy čím více se noříme do pokroku, tím méně se nám chce chodit včas do postele, abychom se v ní dosyta vyspali.

Jestliže všechno, co nám umožňuje lepší a plnější život, je výsledkem denních aktivit, nejenže se nad odbýváním spánku a kvalitního odpočinku nezamýšlíme, ale spánek je pro nás cosi pouze epizodního, jen přerušujícího plný život, něco, o co není třeba se starat a s čím je možné bez následků po libosti manipulovat. A nejspíš právě z těchto důvodů spánek dlouho nelákal ani vědce k soustavnějšímu zkoumání, takže stále okolo něj zůstává mnoho nejasného.

Především pořád chybí jasná a podložená odpověď na otázku, proč vlastně spíme. Přece abychom si odpočali a ušetřili energii, což je první, co každého napadne. Leccos této představě nahrává – během spánku mozek ztrácí vědomí, jeho citlivost na vnější podněty je výrazně snížená, dochází k uvolnění svalstva, zpomaluje se dýchání, tělesná teplota a krevní tlak klesají.

Jenže zároveň zaprvé platí, že mozek nikdy nespí jako celek, spí vždy pouze jeho části a každá svým svérázným způsobem. Spánek probíhá ve dvou režimech, tzv. REM a non-REM fázi, jež se v jeho průběhu několikrát vystřídají. Prvně zmíněná se vyznačuje rychlými pohyby očí, bouřlivými, barevnými, alogickými, surrealistickými sny, které doprovázejí projevy pohlavního vzrušení, a mozkovou činností takřka na úrovni bdělého stavu, suma sumárum značnou spotřebou energie. O její úspoře lze hovořit teprve v souvislosti s non-REM fází, během níž dochází k útlumu mozkové činnosti jako celku a tělesnému uvolnění.

Zadruhé je spánek na první pohled něco jako evoluční nesmysl. „Proč má živočich třetinu dne proležet a být tak vystaven všem možným nebezpečím, která se v jeho životním prostředí vyskytují? Zvláště pokud jste třeba myš, je pro vás spánek velmi nebezpečný, protože jste v tu chvíli snadnou kořistí,“ píše výzkumnice Maiken Nedergaardová z Univerzity v Rochesteru.

Co ukázaly myši a opice

Neuropatolog František Koukolík Nedegaardovou poněkud mírní zmínkou, že spánek zpracovává smyslové podněty vysoce selektivně: „Stará zkušenost říká, že zkušení vojáci dobře spali za dělostřelecké palby, ale okamžitě se budili, když kolem nich něco zachrastilo.“ Přesto mají otázky, jež si Maiken Nedergaardová položila, svou váhu, takže je prověřila před devíti lety pokusem na myších. Zjistila, že během spánku se jejich mozkové buňky zmenšují, prostor mezi nimi se zvětšuje o 60 % a zároveň s tím v mozku myší výrazně stoupá průtok mozkomíšních a mezibuněčných tekutin. V průběhu tohoto mohutného průplachu dochází k očistě mozku od beta-amyloidů, což jsou neurotoxiny, kumulující se v mozku během dne následkem jeho bdělého provozu. Myšlenku, že právě zde spočívá smysl spánku, podporuje skutečnost, že mozek na rozdíl od zbytku lidského organismu nemá vlastní lymfatický systém, jehož podstatnou funkcí je právě odvod odpadů a zplodin z buněk a mezibuněčného prostoru.   

„Není zajímavé, že Alzheimerova choroba a další nemoci spojené s demencí se všechny pojí s nedostatkem spánku?“ upozorňuje také Nedegaardová. Spojnicí k Alzheimerovi je především jeho příčina: zmíněné beta-amyloidní plaky. Podmínkou jejich účinného odstraňování je však nejen spánek, ale také optimální fungování astrocytů.

Jde o buňky zajišťující výživu neuronů, oddělující nervovou tkáň od okolí a zprostředkovávající její látkovou výměnu s krví či mozkomíšním mokem. Jak ukázaly nedávné výzkumy, pokles funkčnosti astrocytů lze napravovat pomocí tří látek – dimethylglycinu, trimethylglycinu a inositolu. Prvně zmíněná je obsažena ve fazolích a zvířecích játrech, druhá ve špenátu, červené řepě a jehněčím mase, třetí ve zvířecích vnitřnostech – játrech, srdci a ledvinách.

Pokusy na zvířatech, mimo jiné i na šimpanzích, prokázaly ještě jednu veledůležitou funkci spánku: dochází během něj ke zpracování informací. Ukázalo se, že zatímco během dne je sbíráme, v noci – samozřejmě za předpokladu, že spíme – nastává jejich selekce. Práce, aktivita a učení vytvářejí v mozku synaptická spojení, jejichž kapacita však není nekonečná. Proto během spánku dochází k jejich třídění, uchovávají se pouze ta nejsilnější a nejperspektivnější, vytvářejíce silné a organizující vzpomínky, zatímco irelevantní zbytek spojení se uvolňuje, čímž vzniká kapacita pro další práci, aktivitu a učení.  

Avšak informační role spánku sahá mnohem hlouběji. Během něj naše DNA sebeopravuje poškození způsobená denní zátěží. Opravy jsou nezbytnou podmínkou pro syntézu základních proteinů, probíhající během non-REM fáze. Jak vidno ani během ní nepanuje v organismu úplný klid, jinými slovy, tělo i mysl odpočívají aktivní prací na své sebeobnově. Dostatečný spánek je pro DNA důležitý také proto, že udržuje optimální délku telomer, konců chromozomů, jejichž funkcí je mimo jiné zabraňovat zkracování a s ním poškozování genů.

Co ukázali červi

Spánek evidentně není jen nějaký nepodstatný a do určité míry zbytný doplněk života. Zatímco po odejmutí některých orgánů, jako je například žlučník, lze v pohodě žít dál, spánková deprivace může skončit až smrtí. K objasnění plného evolučního smyslu spánku přispěl svými nedávnými výzkumy mladý slovenský neurobiolog Tomáš Eichler.

„Nejprve se mi podařilo vyvrátit omyl, jejž vědecká obec velmi dlouho brala jako samozřejmost, že někteří živočichové včetně všech druhů červů nespí a spánek nepotřebují,“ říká. Při pozorování života a chování červa háďátka obecného si povšiml, že jeho životní prostředí se nachází v půdních vrstvách, kde probíhají hnilobné procesy a kde se sice vyskytuje také kyslík, ale pouze v mnohem menší koncentraci než v atmosféře. Tady nacházejí hojnost potravy, jíž se zvesela nacpávají, aby poté usnuli, dokud je zase nevzbudí hlad.

Ve své ekologické nice tedy háďátko střídá pouze přijímání potravy a spánek. Aby se plně vzbudilo a začalo být aktivní, potřebuje stimul v podobě atmosférické koncentrace kyslíku, jaká je na zemském povrchu. „Ta mu do slova a do písmene smrdí a vybuzuje ho k horečné činnosti, kdy se začne intenzivně pohybovat,“ popisuje Tomáš Eichler. Háďátko pohybem neméně intenzivně pátrá, kudy by se co nejrychleji dostalo do svého domovského půdně hnilobného prostředí. Jakmile se mu to podaří, usíná, respektive přepíná na základní stav svého nervového systému, jímž je spánek a žraní.

Se spánkem a bděním je to opačně, než si myslíme

Eichlerova pozorování spolu s předchozími objevy, že spánek povolává do akce mozkovou úklidovou četu a udržovatele i organizátory kognitivní výkonnosti a informačního gruntu organismu na úrovni DNA, zcela mění pohled na něj. Právě on je základním a výchozím stavem mozku a celé nervové soustavy.   

Bdění je odvozené, vyvolává je ranní nástup světla, po němž ustává v těle produkce melatoninu, hormonu, jenž se začíná vyplavovat s tmou. Bdění je výsledkem dráždivosti nervového systému včetně mozku, který je díky ní schopen uvědomělých reakcí, nutných k přežití, příjmu energie a ke zvládání úkolů, výzev a hrozeb spojených s denními aktivitami všeho živého.

Obecně lze vše vyjádřit tak, že spánek je specifickou formou zcela nutné přípravy na bdělý život. Jestliže však jeho nároky necháme, aby nás o jeho nezbytnou porci připravovaly, nezbývá než pokoušet se ubírat z oněch nároků a začít stranit spánku. Každý, kdo něco podobného prožívá, ví, kde ho nejvíc tlačí bota a odkud s nápravou začít. Podle Tomáše Eichlera by jejím výsledkem vždy měla být dobře nastavená denní rutina práce a odpočinku. K ní patří „vstávat a bdít za světla, chodit spát za tmy, když je člověk unavený. Když aktivitu přetahujeme, je namístě dohnat deficit až následující noc. Vstávat je nejlepší vždy ve stejném čase, takže při spánkovém deficitu je třeba jít následující den do postele dřív. Na plné probuzení je pak dobré vystavení prudkému světlu“.

Tak ať je každá naše noc osvěžující a plná sladkých snů.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna