Manželských párů s dětmi je v současnosti v Evropě chabá čtvrtina domácností. Přitom „ještě před pár desetiletími se ženil a vdával každý, koho nohy donesly na radnici“. Tímhle bonmotem sociolog rodiny Ivo Možný s oblibou provokoval k zamyšlení, proč už se nic takového neděje.

Změnu zdůvodňoval koncem tzv. katolické rodiny. Ta stála na vzájemné mužsko-ženské podpoře v boji o slušný život. S drobnými inovacemi fungovala dlouhá staletí, nicméně skončila – na Západě v éře květinových dětí, u nás po Listopadu.

Její poslední relikty zakoušeli ještě dnešní skorošedesátníci, kteří rodinu masově zakládali v raném věku a s motivací Chceme se osamostatnit. A táž motivace Chceme se osamostatnit vede masově dnešní mladé lidi k opaku: aby – i když spolu žijí – založení rodiny odkládali, eventuálně do chomoutu vůbec hlavu nestrkali. Jsou-li pohnutky stejné, v čem je rozdíl?

Když se tak rodina sejde

Na povrch nesměle vyplouvá v určitých situacích. Třeba při nedělních obědech nebo společných oslavách, kde se mladí se starými setkávají. „Tak co, kdy?“ vypálí těsně po polévce do poklidného cinkání příborů na důchod pomýšlející rodinný patriarcha. „Dítě? No tak teď určitě ne! Na to se absolutně necítím,“ kontruje bez rozmyšlení potomek, jehož partner nesměle přitakává. Věkem se oba pomalu blíží třicítce, jsou ještě svobodní nebo už svoji, leč stále bezdětní. Říkejme jim Adam a Eva, protože jejich model soužití nemá masový historický precedens.

Aby neztratili tvář, spustí kanonádu racionálních důvodů: „Možná za čas, ale až budeme po profesní stránce hotoví, až si taky ještě něco užijeme, až si budeme jakžtakž jistí, že rodina pro nás není totální hazard, protože bez slušného postavení a zázemí se ani jeden z nás usadit nemíní …“

Po argumentační přestřelce mají prarodiče lační vnoučat jasno. Stý padesátý osmý marný dialog na dané téma bude mít sto padesáté deváté pokračování. Káva v závěru setkání pro ně bude zase tak hořká a ani mladým nebude chutnat zrovna sladce.

Řeči – emoce – pocity – identita aneb Hledači versus Budovatelé

Rozhodující v těchto dialozích ovšem nebývá to, co v nich zazní, ale všechno, co zůstává skryté, nevyřčené a nepochopené. A toho je vždy pohříchu mnohem víc. Přejděme proto od vět, jež našim protagonistům padají z úst, k myšlenkám proudícím v jejich hlavách.    

Adam

Při řečech o dítěti a myšlenkách na ně se v něm perou naděje a obavy. Jasně, nebyl problém dostat se na školu, po ní do oboru, kde by mě to mohlo celý život bavit. Jenomže abych doopravdy uspěl, musím na sobě permanentně makat a ani to není žádná záruka, že dostanu flek nebo zvládnu živnost, kde si vydělám na všechno, co potřebuju a co bych chtěl. A do toho děcko? Proboha!

Bohatě se větvící vnitřní monolog, který mu běhá hlavou často, nejen při rodinných summitech, doprovázejí libé i nelibé pocity. Když to s Evou dáme navážno dohromady, hypotéka na slušné bydlení nebude problém, to nějak dám. Eva je supr holka, umí se i o leccos postarat. Jenomže taky zbožňuje komfort, pořád dokola rozebírá kariéru a příjmy, a ještě chce, abych s ní sdílel její svět a pomáhal jí v rozvoji. Já, který má plnou hlavu starostí se sebou samým… Možná jsem se neměl rozcházet s bejvalkou, ta tolik netlačila. A vůbec, ono by stálo za to okoštovat ještě jiný holky. Teď mít děcko? Proboha!    

Nad propastí emocí a pocitů se v Adamově hlavě střídají obrazy toho, jaký být chce a jaký se v dané životní fázi vidí. Spoustu věcí dávám – jsem slušný profesionál, u kolegů i jinde mezi lidmi se umím prosadit. Jenže když zmáknu jednu věc, hned vyskočí jiná, která mi ke spokojenosti chybí. Hlavně po grilovačkách se známými a při věšení fotek na fejs mi naskakuje v hlavě, jestli po letní dovolené bude i na zimní, a když pak mrknu na konto, říkám si, že možná až takový profík nejsem, že by možná bylo lepší vykašlat se na seberealizaci a najít si něco, kde jsou lepší peníze. A tak Adamův pohled do vlastního nitra, kde bublá směs vlastních i vyslechnutých řečí, emocí a pocitů, nakonec vždycky vykreslí jeho identitu jako směs toho, co je v ní opravdová tvář a co jen maska. Vše však pokaždé ústí ve stejný závěr: Dítě? Teď? Proboha ne!

Patriarcha rodu

Při marných disputacích s dětmi o vnoučeti se v něm perou vzpomínky a naděje. My to přeci měli daleko těžší, copak jsem si já mohl vybírat? Na vysněnou vejšku brali pár lidí a já neměl bůhvíjaký známky. Po matuře jsem začínal na fleku, kde byly houby peníze, na druhé straně postup ve fabrice od mašiny přes parťáka k mistrovi byl v podstatě jistota. Jenomže ještě během vojny jsem se musel ženit. Naštěstí nám děcko na cestě setsakra zkrátilo čekání na byt od zaměstnavatele, a když jsme pak chtěli větší, šli jsme do družstva. Já se musel ohánět, leta jsem sekal přesčasy, aby bylo i na zařízení, pak na auto a ve finále i na chatu. Máma mi kryla záda, starala se o domácnost a na nějaký ty vztahový problémy, jak tomu dneska říkají, nebyl čas. I když jsme se občas rafli, měli jsme se rádi, protože nám to spolu odsýpalo, jak jsme se postupně zmáhali. Ti naši mladí přece nemusejí na všechno čekat tak dlouho jako my, školy mají dávno hotový, tak proč se proboha děcku tak brání?

Eva

Při myšlenkách na budoucnost se v ní sváří představy a realita. Jasně že jsem nechtěla houpat kočárek ve dvaceti jako máma, ale teď už bych si dala říct. Jenže největší brzda je Adam. Má sice plnou pusu svých úspěchů, ale já na něm pozoruju, že pořád není sám se sebou spokojený. Asi si na dítě nevěří, má pocit, že by ho brzdilo. Jenže když se o tom chci bavit, tak uteče k počítači. A že mě nepustí k vodě, protože ho nějaká přesvědčí, že s ní mu všechno půjde líp, si taky nejsem zrovna jistá. Takže i když jsem docela dlouho po škole a mám dobré místo, budu nejspíš dál poslouchat kamarádky a kolegyně, jak ti jejich malí géniové ve všem vynikají, jak s manželem nevědí, na jaký kroužek nebo sport je ještě dát. Už mi ten stav-nestav pěkně leze krkem.

Matka rodu

Při rodinných sedánkách jí jede hlavou: Co jim chybí? Všechno, co my jsme neměli, oni mají – svobodu dosáhnout vzdělání a dělat kariéru, svobodu vybrat si partnera, se kterým si sednou, můžou si pořizovat věci, o kterých se nám ani nesnilo…  Dokdy chtějí čekat, copak rodit po třicítce je pro ženskou nějaká výhra?

Něco se stalo

Takhle nějak vypadá typický dnešní dialog hluchých, protože život zkrátka dostal v posledním půlstoletí jiný grunt. Skončil svět, v němž platilo, že má-li se mladý člověk někým stát a něco mít, musí nejdříve do manželského chomoutu. Dnes platí, že chce-li vstoupit do manželství, musí se nejprve někým stát a něco mít.

To však pro Adama s Evou znamená nejen svobodu využívat dříve nebývalých možností. Z jejich rubové strany na ně doléhá nutnost odpovědně a znale volit ty, které jsou v souladu s jejich talenty a mentálními předpoklady. A někde na dně oněch možností se to hemží mnoha novými nástrahami, jimi živenými obavami a možnými neúspěchy.  

Tento obrat zapříčinily změny na poli vzdělání, práce a konzumu, jinými slovy ve všem, co tvoří základní podmínky osamostatňování a s nimi spojené jistoty. Proto skončil svět, v němž se lidé nejdřív brali, aby se teprve poté učili spolu žít, a začal takový, ve kterém život mladé lidi nutí, aby nejprve vylaďovali jak sebe samé, tak vztah s druhým a teprve poté zakládali rodinu a měli děti. O tom však příště.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna