Dokazovat, že rodina je v krizi a bezmála na umření, patří dnes mezi oblíbené mediální disciplíny. Král filosofů Platón ji sice pěstoval už před nějakými 2500 lety, její dnešní věrozvěsti se však na rozdíl od něj mohou ohánět statistikami. A ty uvádějí, že manželský pár s dětmi, který platí za tradiční typ rodiny, tvoří dnes v Evropě pouhou čtvrtinu domácností. Dá se z nich také spolehlivě vyčíst, jaké že druhy rodiny vytváří valná část zbývajících tří čtvrtin domácností – najdeme mezi nimi lesbické páry a rodiny gayů s adoptovaným dítětem nebo bez, samoživitele a samoživitelky hledající nové partnery, sezdané páry žijící programově bez dětí a také tradiční velkorodiny přistěhovalců z jiných civilizačních okruhů.

Nedá však přílišnou myšlenkovou námahu, aby člověka napadlo, že druhová pestrost dnešní rodiny nemusí být ani tak příznakem krize jako spíše obliby historicky nejstarší lidské instituce. Načež se v hlavě začnou líhnout otázky: Co vlastně k rodinnému družení láká i ty, kdo jsou na hony vzdáleni z hlediska budoucnosti nezrušitelné definici rodiny jako svazku dvou jedinců nepřehlédnutelně odlišného pohlaví plodících děti? Neposkytuje náhodou rodina nějakou opravdovou vzácnost? A co jí tak může být?

Těsto, z něhož se hněte současná rodina

„Úspěšná rodina dává totiž egu šanci překročit v kolonizaci budoucnosti hranici osobního osudu. Pro muže i pro ženu tu platí: má dobrodružná výprava za úspěchem může mít pokračování v úspěchu mých dětí. Nebude-li, je to jen pomíjivý příběh.“ Ve slovech, jejichž autorem je sociolog rodiny Ivo Možný, se skrývají zárodky všeho, co současnou rodinu formuje a vyživuje, co jí dává sílu a co ji oslabuje.

Pokud jde o její formování, tvoří dobrodružná výprava za úspěchem středobod, od něhož se dnes v rodině všechno odvíjí a jehož dotek všemu vtiskuje svůj charakter. Jestliže ji pokrok plně zdemokratizoval, posunul ji tak nepozorovaně do pozice normy, čímž jí otevřeně a čitelně vtiskl charakter povinnosti, kterou je třeba splnit ještě před založením rodiny. Její předpoklady a symboly odsouvají založení rodiny až na dobu, kdy její adept vyzraje ve stupni, aby svůj osobní mix škol, talentů, zálib a představ o seberealizaci a sebeprezentaci zvládal natolik, že dosáhne osobnostní nezávislosti a vytvoří si předpoklady té hmotné.

Na onu hranici dnes dospěje zhruba okolo třicítky, kdy zakončuje pomyslné první kolo výpravy za úspěchem.  O tom, jaké za jeho zvládnutí dostane známky na své první neškolní vysvědčení, především rozhoduje, nakolik zvládl povinnost vůči sobě na sobě pracovat. Další dostane za to, nakolik více či méně naplnil ambice rodičů, které dnes v hierarchii rodinných hodnot nahrazují předávání majetků a gruntů.

Založí-li po oné sólo jízdě rodinu s úmyslem vychovat v ní děti, je takový krok jedním z indikátorů jeho vyzrálosti, protože mít rodinu s dětmi dnes na rozdíl od výpravy za úspěchem nenese punc povinnosti, ale jde jen a jen o osobní volbu. Musí se však při tom protnout s partnerem, který je protagonistou právě takové sólo jízdy, jakou prosvištěl sám.

Vrcholy a propasti rodiny

Takto vyfutrovaní partneři jsou dnes navíc obdařeni maximální mírou svobody, s níž si mohou protějšky svobodně vybírat, testovat je v soužití nanečisto a nahrazovat novými. Vše dohromady pak jejich hlavy ve vztahu automaticky programuje na nebývale vysoké nároky. „Pořád chceme vše, co měla poskytovat tradiční rodina – bezpečí, děti, majetek a váženost –, ale teď nádavkem ještě to, aby nás partner miloval, toužil po nás, zajímal se o nás,“ píše americká psychoterapeutka Esther Perelová. A podle psychologa Billa Dohertyho „mocné hlasy uvnitř i vně nám říkají, že jsme troubové, když se spokojíme s něčím míň než s tím, co v manželství podle svého mínění potřebujeme a co si zasloužíme“.

A protože v daném ohledu svobodnými a co do splnění oněch nároků oprávněnými se dnes cítí všichni bez ohledu na věk, zdravotní stav či pohlaví a protože nejlépe lze ony nároky uspokojit pouze s těmi, s nimiž lze sdílet intimní a citová pouta, je rodina i ve vypjatě individualistické současnosti v kurzu. Je dokonce v takovém kurzu, že je čím dál více těch, kdo ji zakládají několikrát za život.  

Žádné jiné společenství totiž neumožňuje to co ona. Jedině v ní může být každý naplno sám sebou a maximálně se otevřít vůči nejbližším, což mu nabízí možnost sebepoznání, „načtení“ svých možností i limitů. Jedině rodina může poskytovat na lásce a nezištnosti zbudovanou jistotu a zázemí, z nichž slabí mohou čerpat sílu a silní schopnost se zjemnit, tolik potřebné i mimo ni. Žádný jiný lidský kolektiv nedokáže své členy formovat tak, aby v sobě tříbili zároveň cit i rozumový náhled, tolerantnost i rozhodnost, vyrovnávání se s chybami i pochopení, vhled do druhého i sebereflexi, stejně tak potřebné ve velkém světě.

To vše se v rodině děje mnohem intenzivněji než třeba v práci či kamarádských partách, i když mají její členové daleko k dokonalosti. Právě nedokonalost může být produktivní, protože nutí poohlížet se mimo vlastní rodinu, jak to dělají jinde a tak se obohacovat. Samozřejmě nedokonalost nezřídka dosáhne takového stupně, že některý z členů rodinu svým chováním devastuje natolik, že to nejpozitivnější, čeho se v ní ostatním členům dostává, je utkvělá myšlenka na útěk.

Děti na plný plyn

Míra svobody, která se dnes se zakládáním a životem rodiny pojí, nemá v historii obdoby. Jenže každá svoboda plodí z její povahy odvozené hranice – partnerská o to více, že klade tak vysoké nároky. Nejpalčivěji je pociťují vzdělané a schopné ženy, které touží po rodině a dětech. „Čtyřicet procent třicátnic, má-li odpovědět, zda je těžké najít odpovědného partnera, otce, odpovídá: Ano, je to těžké,“ komentuje prof. Možný výzkum, jejž před lety vedl. Nelze však tvrdit, že by docela početná skupina mužů, kteří před založením rodiny prchají, protože na ni dnes nedosáhnou finančně, mentálně ani zralostí, na tom byla výrazně lépe. 

Také svoboda moci a pomoci vybrat dítěti povolání, v němž se v dospělosti najde a dosáhne úspěchu, rozhodně není zadarmo. Cenou za ni je trend, jejž americký psycholog Joshua Coleman popisuje takto: „V průběhu posledních padesáti let lidé ze všech společenských vrstev čím dál tvrději pracují na tom, aby byli dobrými rodiči. Rezignují na své koníčky, ukrajují si ze spánku i času vyhrazeného pro přátele, to vše v naději, že se jim tak podaří katapultovat potomstvo do úspěšné dospělosti.“    

Snaha je to chvályhodná, ale také zrádná. Například známý francouzský filosof Paul Ricoeur „dokázal vychovat“ ze svého syna pastevce ovcí a koz. Stačilo, aby duchovnímu ovzduší v rodině permanentně vévodila tatínkova společenská prestiž a profesionální dokonalost, k níž se přidala necitlivost rodičů vůči povaze nadání dítěte, kdy je prostředky přímými i nevyslovenými cpali někam, kde nebylo doma a kde se nemohlo samostatně rozvíjet a prosperovat. Pořídili tak francouzskému zemědělství zdatnou posilu a sobě naprosto zbytečné psychické trápení, pocit, že si tím slovy prof. Možného z úvodu textu tak trochu jako rodina zadělali na „pomíjivý příběh“.

U těch na výchově tvrdě pracujících rodičů, jejichž snahy nesou dobré ovoce, lze pozorovat něco jiného. Nejenže se dokážou vystříhat zmíněných chyb, ale navíc jim došlo, že v posledních desetiletích výrazně narostl jak tlak na školní výkon, tak na izolaci nukleární rodiny od zbytku příbuzenstva. Pochopili, že svým dětem musí nahradit, co bylo leckdy i pro ně v minulosti samozřejmostí a co je kladně formovalo. Jde především o podněty, dovednosti, zkušenosti a znalosti získávané dováděním a otřískáváním v dětských partách a v bezprostředním styku s přirozenými autoritami z širší rodiny, prarodiči, tetičkami a strýčky. A takové náhradní aktivity jsou na rodičovský čas a kreativitu hodně náročné.

S prarodiči je to dřina

A pak je zde ještě jeden nechtěný dopad na rodinu navázané svobody. Je za ním právě ona izolace od širší rodiny, což znamená především od prarodičů. Vztah s nimi ovládají tytéž silokřivky, které dnes vymezují terén manželského vztahu. Jestliže v něm platí, že spokojený život nelze budovat jen na tvrdých datech kariéry a konzumu, ale jeho dominantou jsou měkké vztahové dovednosti, zahrnující i řešení konfliktů, stejně tak dle Joshuy Colemana platí, že mezigenerační rodinné rozepře mají dnes „často mnohem více povahu psychologickou než materiální – a proto jsou mnohem náročnější na řešení“. Notuje si s ním jeho krajanka historička rodiny Stephanie Coontzová, když zdůrazňuje, že zatímco v minulosti se „rodinné vztahy opíraly o vzájemné závazky, dnes se zakládají na vzájemném porozumění“.

Ovšem dovést rodinné generace ke vzájemnému porozumění bývá pěkná fuška. „Budí dojem, že minulost a přítomnost nahlížejí naprosto odlišnýma očima. Odcizení rodiče mi často říkají, že jejich dospělé děti přepisují historii svého dětství a obviňují je z prohřešků, jež nespáchali, či z impotence projevů, jimiž chtěli demonstrovat svoji lásku a odpovědnost. Dospělé děti zase často říkají, že rodiče je vytáčejí odmítáním připustit si poškození, jichž se na nich dopustili nebo stále dopouštějí, a nepřiměřeným zasahováním do života, kdy nejsou ochotni akceptovat požadavky, jimiž jejich děti vymezují zdravé vztahy,“ sděluje svou terapeutickou zkušenost Coleman.

Jenže jak přivést ke vzájemnému porozumění někoho, kdo je v plném životním ajfru a přifoukává si ho nacházením chyb mimo sebe, a někoho, kdo spěje ke konci a nejvíc ho tlačí potřeba dát své minulosti smysl a patinu? Jak navíc někoho, v jehož časech se mohla láska odívat nejvýš do hmotné starostlivosti, a někoho, kdo už hmotné starosti nemusel řešit, a tak potřeboval bezpodmínečné city?

Bohatě stačí přestat s ohříváním výčitek a začít se bavit hlavně o bezpečných tématech. Ale jsou borci, kteří dokážou překročit své vlastní mentální stereotypy a pochopit „logiku minulosti“ toho druhého. „Já vím, táto, jak sis přál, abych šel na stejnou školu jako ty a převzal žezlo. Ale i když jsi to naplno nikdy neřekl, po čase jsi mou volbu respektoval.“ „Já vím, synku, že jsem tě nikdy pořádně nepohladil a nepochválil ti vysvědčení.  Ale uvnitř jsem na tebe byl pyšný.“

Nějak takhle se zakládá na „kolonizaci budoucnosti“.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna