Nechráněný sex, experimentování s drogami, divoké flámy, nebezpečné sporty, řízení v opilosti, zběsilost za volantem. Přehled toho, co dnes nejčastěji ohrožuje zdraví i životy teenagerů a mladých lidí, evokuje dojem, že žijí s pocity nesmrtelnosti a nezranitelnosti, že si skrytá rizika vůbec neuvědomují a je nutné jim je neustále otloukat o hlavu. Objevy posledních desetiletí však líčí poněkud jiný obraz.    

Adolescenti si nejen uvědomují svoji křehkost a zranitelnost, dokonce nadhodnocují samotná rizika. „Zjistili jsme, že ve vypjatých situacích teenageři docela racionálně zvažují přínosy a rizika. Avšak zároveň se jim v téže situaci neodbytně dere do hlavy myšlenka na dotažení akce do konce, protože přínosy u nich nad riziky vítězí,“ uvádí americká psycholožka Valerie Reynová. Stejně jako jiní výzkumníci i ona dospěla k závěru, že tradiční informační programy apelující na rozum mladých „jsou ve své podstatě chybné“. Záplava čistě faktických, emočně nijak nepodbarvených informací v nich zanechává dojem, že zážitky spjaté s hazardováním jsou méně nebezpečné, než si původně mysleli.

Adolescentovo „okno zranitelnosti“

Spjatost mladých lidí s rizikovým chováním není nic nepřirozeného. Po dětství s jeho bezpečím přichází puberta, kdy člověk poprvé v životě začne být naplno lisován tlaky reálného světa – nutnostmi mít slušné známky a dostat se na dobrou školu, uspět ve sportu či v práci, nabrnknout si prvního partnera. Neúspěchy, zvláště když se opakují, přinášejí pocity kruté prohry, začasté i výsměch vrstevníků. Žádný div, že když první životní nárazy puberťákovi přerostou přes hlavu, začne trojčit a k bláznivinám pak nemá daleko. Stejně tak je pěstuje, když mu naopak pomáhají udržet si mezi vrstevníky prestižní postavení.     

„Zvýšené rizikové chování v adolescenci je normální, biologicky ovlivněné a do určité míry i nevyhnutelné. Je to vývojový posun, který má evoluční význam,“ píše významný americký psycholog Laurence Steinberg. Biologický vliv podle něj spočívá ve změnách, jimiž v pubertě prochází fungování dvou mozkových systémů – socioemoční sítě a kognitivně-kontrolní sítě neboli rozumu. Obě procházejí procesem zrání, avšak každá jinak, „podle různých jízdních řádů“.

Socioemoční síť rychle a mohutně posiluje a stává se velmi aktivní, což způsobuje, že se adolescent mění v emoční nášlapnou minu, která velmi citlivě až přecitlivěle reaguje na sociální popudy a vlivy. Rozumová část, regulátor chování a zdroj optimálních rozhodnutí, zraje pomalu a dotváří se až v plné dospělosti, zhruba uprostřed mezi dvacítkou a třicítkou.

O této vývojové dvojkolejnosti svědčí fakt, že pokud je adolescent tzv. v klidu, je s to mít nad svou impulzivitou plnou kontrolu a chovat se rozumně. Ovšem „v přítomnosti vrstevníků rizkového chování teenagerů podstatně přibývá“, píše Steinberg. Podle něj „existuje mezi pubertou a mladou dospělostí něco jako okno zranitelnosti, v němž mladí zakoušejí snadná opakovaná vzplanutí plně rozvinutého socioemočního systému, ale ještě u nich není rozvinut kognitivně-kontrolní systém“. Pro jeho prozatímní slabost je „snadné jej narušit, obzvlášt v situacích, kdy jsou emoce vybuzené. A vybuzují je srážky s jinými lidmi“.    

Sklon riskovat nelze ze života vymazat

Bylo by však chybou mladické předbíhání emocí před rozumem pouze shazovat, jak to dělají klasická dospělácká moudra „ještě nepobral rozum“, „nemá z věci pojem“. Je to právě emoční munice, co mladého člověka pohání, aby se hledal a pálil na nějaké cíle. Bez tohoto hnacího motoru neuspěje nejen při rizikovém chování, ale ani ve zmíněných prvních životních bitvách.  

Potvrzuje to nepřímo i výzkum amerického týmu vedeného neurologem Gregorym Bernsem. Ověřoval do té doby převládající mínění odborníků, že riskantní chování je produktem vývojové nezralosti mozku teeangerů. Hodnocení procesu vyzrávání šedé a bílé hmoty mozkové však ukázalo, že pokušení jednat riskantně nejvíc podléhají mladí lidé, u nichž je nejpokročileji vyvinuta bílá hmota, což není projevem nezralého mládí, ale naopak nástupu dospělosti.

Berns si výsledek vyložil tak, že jde o práci evoluce, neboť po celé dějiny a ještě před pár desítkami let museli naši předkové vstupovat do reálného života a ustát jeho nárazy mnohem dříve než dnes. Bez ochoty a schopnosti podstoupit značná rizika by v oněch tvrdých dobách mnozí z nich neuspěli. Dnes, když se samostatný, tedy i rizikový život zahajuje před třicítkou a nezřídka později, přichází na mladé lidi odhodlání riskovat vlastně předčasně a ti je pak musí vybíjet v nějakých náhradních aktivitách.

Flámy, adrenalinové sporty či silniční kaskadérství v podání mladých tak dostávají svou „vybíjecí“ logiku, kdy u nich vystřídaly dřívější nevyhnutelnosti, jako byla tvrdá práce na budování rodinného zázemí a starost o rodinu. „Je překvapivé, kolik lidí dnes jedná způsobem, jako by si o něco koledovali. … Zdá se, že svět motorismu je v současnosti hlavním refugiem pro svobodné počiny i riziko, a proto tak láká: téměř jedno procento Čechů dnes končí svůj život násilnou smrtí na silnicích a bere se to jako samozřejmost. Co by se asi dělo, kdyby je třeba sežrali vlci?“

Bonmot biologa a filosofa Stanislava Komárka zařazuje celý fenomén do širšího kontextu. Ten napovídá, že jestliže pokrok po druhé světové válce vymazal ze světa klasické osudové hrozby, jako jsou šelmy, nepřátelé, hlad, chudoba a nemoci, sklon riskovat a čelit hrozbám, evolucí lidem vrozený a vyostřený dnešním individualismem, se nutně přesunul tam, kde nachází prostor. Což, jak vidno, neplatí jen pro mladé lidi.    

Chce to trénink

Odtud je také patrné, proč prosté apely na rozum teenagerů a mladých dospělců, aby zbytečně nehazardovali se zdravím a životem, nezabírají. Nezasahují jejich socioemoční systém a je minimální šance, že se protnou s jejich zkušenostmi. Jednak nějakou životní empirii teprve nabírají, jednak ta začíná spoluformovat životní rozhodnutí s přijetím zodpovědnosti za sebe i druhé. Něco takového se dostavuje nejdříve až ve středním věku, kdy se v člověku formuje jádro jeho osobnosti, stává se intuitivnější a získává jakýs takýs nadhled nad světem i sebou.

Proto mladí potřebují „trénink, jak rozeznávat provokace okolí signalizující možné nebezpečí dříve, než bude pozdě něco podniknout“, píše Valerie Reynová. Například mladé dívky se vystavují rizikům při nechráněném pohlavním styku. Pomoc pro ně představuje sugestivní procvičování způsobů, jak říci „ne“, a nedělat si přitom starosti, že tím přítele ztratí.

Reynová onu pomoc vtělila do „intuitivního, jádro posilujícího intervenčního programu“. Jeho účinky okomentovala jedna patnáctiletá, už jednou nechtěně těhotná dívka: „... cítím se mnohem uvolněnější a sebejistá. Nepřipadám si hloupě, když říkám ne. ... i když si lidé myslí, že hloupá jsem, je to jejich problém.“

Bez vzpoury proti sobě samému to nejde

V Česku podmínku dotknout se emocí teenagerů a posílit jejich psychické obranné mechanismy s nemalými úspěchy naplňuje projekt Všeobecné zdravotní pojišťovny VZPoura úrazům. Jeho protagonisty jsou tzv. ambasadoři –  mladí lidé po těžkém úraze s doživotními následky, ve dvojicích navštěvující základní a střední školy.

„Začínáme našimi příběhy, kdy vylíčíme, jak k našemu zranění došlo, aby bylo odkud si vzít nějaké ponaučení. Potom je na řadě edukace. Všichni ambasadoři jsme po úrazech páteře s poškozením míchy, takže vyjasníme, co páteř a mícha pro člověka znamenají a jak může takové poranění změnit život, aby si děti naplno uvědomily, že ne každé zranění vyřeší sádra nebo šití a že k tomu, aby úraz nešlo plně napravit, je – někdy doslova – jen krůček. Ukazujeme také, jak úrazy nejsnadněji vznikají a jaké jsou nejčastější,“ popisuje náplň zhruba dvouhodinového programu její spoluautor a jeden z ambasadorů Pavel Bambousek. 

Reakce učitelů bývají nefalšovaně nadšené. Říkají, že přesně tohle děti potřebují vidět a slyšet, a dodávají, že nadšené bývají i děti. Nemalou zásluhu na tom má kombinace emoční nálože a informační vyváženosti, důležitá především u dětí ve věku 12–19 let. „Svoji nehodu jim popíšu v duchu ,méně obalu a víc syrovosti´, aby si opravdu uvědomily, co jim hrozí, budou-li zbytečně riskovat. Zároveň projevím pochopení, že v jejich věku se ramena trošku dělat musí. Jde o to, že váha mezi klady a zápory rizika u nich není správně rozložená. Když to vezmu u sebe, před úrazem jsem provozoval spoustu ne úplně bezpečných aktivit, kdy s každým zraněním, které se zahojilo, jsem ztrácel obavy, že se může stát něco ošklivého, a nabýval pocit, že se nic neděje,“ říká Pavel Bambousek.

Ten se i po úraze věnuje vrcholovému sportu, pravidelně se umísťuje na předních místech Evropského poháru v lyžování na monoski, v létě se též s výraznými úspěchy věnuje golfu. A jak říká, také proto, „aby setkání s dětmi nebylo jen o nehezkých věcech, opět na vlastním příkladu ukazujeme, že i po těžkém zranění lze dělat nějaké sporty, že když už se něco s vážnými následky stane, nemusí to znamenat konec všeho“.

Ani u toho však nezapomíná na imperativ vyváženosti. Protože mladé ponouká k riziku vzrušení a možnost „vytáhnout se“, a protože dnes mají YouTube a internet, na nichž se to hemží „vzory“, nejeden teenager snadno podlehne dojmu, že něco v reálu obtížně proveditelného se koukáním naučil a hned to jde zkusit. Aby mu docvaklo, že nežije v matrixu, že něco se naučit chvilku trvá a často to bolí, „snažíme se je spíš navést na cestu, že dovednostem vždy předchází náležitý trénink, že cesta ,zkouknout a bez přípravy zkusit´ není to pravé“, říká Pavel a dodává: „Znám to z vyprávění tělocvikářek o přestávkách našich akcí – v hodině nedonutí dítě ke kotrmelci, načež je po škole vidí skákat po úzkých zídkách.“

Lze konstatovat, že program VZPoura úrazům, „okno zranitelnosti“ teenagerů úspěšně přivírá. Otázkou však zůstává, co dělat s tím, že na paraplegický vozík či do krematoria se s touž vehemencí jako jeho děti dnes žene nejeden rodič.   

© Všeobecná zdravotní pojišťovna