Když se zahledíme do časů našich pra- a praprarodičů, spatříme drsný svět, v němž byla rodina zajištěním proti vnějšímu nebezpečí, nemocem, hladu a chudobě, zajištěním, které se proto neopouští za žádných okolností. Lidem těchto generací k pocitu štěstí stačilo, když se osvědčili jako živitelé, pečovatelé a budovatelé zázemí. „Ženy generace mé babičky se obvykle netrápily tím, jestli je jejich manželství osobnostně uspokojuje nebo ne,“ napsala americká publicistka Pamela Druckermanová.

Také proto najdeme v minulosti každé rodiny svazky, v nichž se partneři bytostně nesnášeli, a přesto spolu byli dál, protože rozchod by pro ně znamenal katastrofu v rozsahu od ztráty bydlení až po fyzické strádání, tedy něco „daleko horšího“, než je zbabrané soužití s absencí sexu, citu a vzájemné podpory. 

Avšak dnes žijeme v úplně jiném sociálním a civilizačním prostředí. Jeho proměna z chudého a jen bazálně vzdělaného ve spotřebně nasycené a vzdělanostní s sebou podle amerického sociálního psychologa Eliho Finkela přinesla skutečnost o síle přírodního zákona: Čím méně životních sil spotřebovává úsilí pokrýt tzv. nižší životní potřeby – abychom se dosyta najedli, měli kde bydlet, byli zdraví a měli práci –, tím více naší životní energie samovolně proudí do realizace vyšších životních potřeb, jako je přátelství, rodina, láska, uznání a seberealizace.

Co dnes pohání manželský vlak

Touhu po seberealizaci lze přirovnat k lokomotivě a celek potřeb k vagónkům, z nichž je velice dobře vidět, jak supí vláčky těch druhých, takže cestující přirozeně soutěží. Manželství proto dnes „musí“ prosperovat jak hmotně, tak být čímsi na způsob „vztahového ráje“.

Partneři automaticky očekávají, že v něm zažijí takovou úroveň citového propojení, aby „si museli dávat pozor, že ve svých dětech vyvolají pocit vyloučení“, jak píše americká socioložka Pepper Schwartzová. Zcela samozřejmě předpokládají, že budou mít až do stáří zdravý a vzrušující sexuální život.

Také se dnes neberou „ani tak kvůli sociálním benefitům, jež manželství nabízí, jako spíš pro stvrzení sociální prestiže a osobního úspěchu, jejž manželství symbolizuje“, všiml si jiný americký sociolog, Andrew Cherlin. S tím souvisí skutečnost, že vztah se bere také jako prostředek v úsilí o seberealizaci, kdy partneři jeden druhého podporují a potencují v kariérním i osobnostním růstu.

„Za fakticky supr partnera beru někoho, kdo mi pomůže udělat ze sebe toho nejlepšího člověka, jakého dokážu, tu nejlepší verzi sebe samého,“ uvedl jeden vysokoškolák v průzkumu katedry lidského rozvoje a věd o rodině Texaské univerzity. Uvedené tlaky především na vztahovou prosperitu dnešního manželského vztahu se zjevně bez přátelství mezi partnery neobejdou.

Partnerské přátelství je dřina

Jak vidno, dnešní manželé a manželky nemohou, a proto ani nechtějí vystačit s tím, že on „barák“ postaví téměř sám nebo na něj vydělá a ona je skvělá kuchařka, která dobře vychovává děti a ví, kam se jim strká teploměr. To je však zároveň staví před obrovskou a historicky bezprecedentní výzvu, již nelze beztrestně ignorovat. Nestanou se „nejlepšími kámoši“, pokud neovládnou umění vidět do druhého, do minulosti jeho i jeho rodiny, do jeho životních potencí i možností a povahového vyladění.

Bez empatie, citlivosti, obecné znalosti lidské nátury, nasazení pro druhého, ale také znalostí a zkušeností, které se na žádné škole neučí, se pak neobejdou, chtějí-li mít s partnerem dlouhodobě kvalitní sex a mají-li mu celoživotně umět pomáhat kariérně a osobnostně růst. O vztahu a všem, co k němu dnes patří, musí partneři také umět na vysoké úrovni komunikovat. Zdá se, že na to všechno aby měl jeden nadání Ježíše Krista a nějakou univerzitu přes vztahy.

Před dnešními mladými lidmi tak stojí jasné „zadání“: Jejich předkové většinou měli „holý zadek“ a někteří nebyli ani moc praktičtí; jestliže však chtěli být jako manželství a rodina úspěšní a šťastní, museli se naučit pořádně se ohánět v práci, to, na co nebyly peníze, si vypěstovat a udělat sami a nějak rozumně spolu vycházet. Chtějí-li být jako rodina úspěšní a šťastní oni jako jejich následovníci, kteří se „na gruntu“ už zdaleka tolik nenadřou, nezbývá jim než grunt udržet a zároveň tvrdě „zamakat“ na porozumění tomu druhému, jeho potřebám a touhám a s maximálním nasazením přikládat hlavu a ruce k dílu při jejich uspokojování a naplňování. Musí se zkrátka stát opravdovými přáteli. Jak říkával Jan Werich: „Přátelství je součást lidského štěstí.“

© Všeobecná zdravotní pojišťovna