Pokrok a výchova – ulehčení nebo komplikace?

14. 9. 2020

Ilustrační obrázek

„Mládež…!“ Každý, kdo nějakou zplodil, vyřkne tohle slovo s přídechem zkušenosti se zrádným vysokohorským výstupem, jemuž se říká výchova. A slyšíme-li navíc začasté: „Jo, tak tohle za našich mladých let nebývalo,“ máme rázem důvod se zamyslet, proč se tyto klasické povzdechy opakují v každé generaci, co jich dosud na světě žilo.

Vždy platilo a stále platí, že hlavní příčina nářků nad mládeží je jasná. Vypiplat a přitom nepoškodit malý věčně řvoucí uzlíček, pak do povyrostlého špunta nacpat něco disciplíny, vzápětí ukočírovat potomkovu pubertu, zároveň v něm po celou tu dobu „hnojit“ jeho růst v nezaměnitelnou a samostatnou osobnost – těžko v životě najít protichůdnější a riziky nabitější zadání.

Máme tu samozřejmě pedagogickou a psychologickou vědu, o jejichž moudra se s námi jejich protagonisté dnes dělí v takových kvantech a s takovou vehemencí, že si každý potenciální i aktuální rodič zdánlivě nemůže nevybrat – výchova hrou, asertivní výchova, křesťanská výchova, nevýchova, kamevéda čili jak vychovat šampiona (začínalo se s tím kdysi u psů, dnes už přeneseno na lidi), zdaleka nelze vše ani vyjmenovat.

Máme zde však také znepokojivě rostoucí statistiky dětí, které se neobejdou bez pomoci psychologa či psychiatra, sužovaných problémy, jež neumějí samy řešit, trpících depresemi, úzkostmi a pocity bezmoci. Vypadá to, jako by základní problém dneška nespočíval v odpovědi na otázku Jak vychovávat, ale spíše ve vypátrání, co se to s výchovou vlastně děje. 

Naše předky vychovávala především práce

Zmíněné výchovné přístupy jsou plody pokroku, jenž akceleroval v druhé polovině minulého století, ani dnes neztrácí na rychlosti a jehož základním rysem je přepis životního diktátu na základě proměny společnosti z většinově plebejské, chudé a jen málo vzdělané ve většinově středostavovskou, konzumně nasycenou a vzdělanostní. V rodině se pokrok projevil mimo jiné tak, že definitivně pohřbil poslední zbytky života v rámci po staletí fungujících širších rodinných klanů, udržovaných nezbytností všestranné vzájemné podpory, a nastolil z vnějšku neomezované panství tzv. nukleární rodiny, která se skládá ze dvou rodičů a jejich dětí.   

Výchovu v klasické rozšířené rodině poodhaluje otázka „Máš všecko hotový?“ Při kladné odpovědi měli rodiče jistotu, že syn ani dcera během dne neunikli náročné fyzické práci, bez níž se neobešel chod domácího hospodářství – zemědělské usedlosti, chalupy, řemeslnické dílny, koloniálu – a kterou často otec a syn dělali spolu nebo s dalšími chlapy, matka a dcera s dalšími ženami. Děti tudíž odmala bezprostředně nasávaly, co je pouhá dětská hra, co obnáší dospělost a co je opravdu důležité. Permanentně usazeny v dospělé společnosti do dospělosti doslova vrůstaly.

Na vrůstání se navíc podílela celá širší rodina. „Zemře-li matka, jsou zde sourozenci, tetičky a prarodiče, aby vstoupili do hry. Pokud se přetrhne vazba mezi otcem a dítětem, ostatní příbuzní mohou onu trhlinu vyplnit. V rozšířených rodinách se neočekávané břímě rozloží na více lidí – například, když dítě náhle onemocní nebo když někdo z dospělých přijde o práci,“ píše i u nás známý americký esejista a sociální vědec David Brooks. Zdůrazňuje, že tito dospělí plnili nejen ochrannou roli, ale svou permanentní přítomností v rodině rozšiřovali dětem spektrum přístupů ke světu a vzorců chování: „Velké množství v ní fungujících dospělých učí děti rozeznat dobro od zla, jak se chovat k druhým lidem, co je zdvořilost.“

Třebaže prvním i posledním přikázáním byla v rozšířené rodině práce, měla v ní nezastupitelné místo i výchova hrou. Jak vypadala, nastínil ve vzpomínkách na vlastní dětství ve 30. a 40. letech minulého století sociolog rodiny Ivo Možný: „Moje generace měla ohromné množství vrstevníků a sítí už z příbuzenských vztahů. V partě bratranců a sestřenic, respektive děcek ze sousedství, šlo o hierarchizované společenství. Za prvé, nebyli jsme stejně staří, pořád dorůstali nejmladší aspiranti, kteří pod palbou příkazů starších: ,Sem nelez!´, ,Tohle nedělej!´ nasávali respekt k přirozeným autoritám, za druhé se v takové skupině vynořovali vůdci, kteří určovali, co se bude dělat, například: ,Jde se na Hloučelu!´ Šlo o socializaci jiného druhu než dnes, kdy je vše homogenizováno a formalizováno.“

Odejít od partnera lze dnes snadno, od dítěte nikoli

Na širší rodinu, která stála na udržování majetku a budování bezpečí, cenily zuby hrozby jako válka, zchudnutí na hranici fyzického přežití, smrtící epidemie a v minulosti nevyléčitelné nemoci, proti nimž je covid-19 jen banální „rýmička“. Nedalo se jim čelit jinak než vzájemnou pomocí členů rodiny, kterou tudíž nešlo jen tak opustit, v níž proto vládla tuhá disciplína, a tudíž, pokud jde o výchovu, o facky často nebyla nouze.

Nukleární rodinu především ekonomický pokrok, který umožnil, aby stála na svobodném výběru partnera na základě citu, od zmíněných výzev do značné míry osvobodil a svobodou včetně vyvanutí disciplíny ji doslova promořil, včetně vychovávání dětí. Přesto David Brooks charakterizuje přechod od vnitřně propojených a širokých rodin k nukleárním takto: „Udělali jsme život svobodnější pro jednotlivce, ale mnohem nestabilnější pro rodiny. Udělali jsme život lepší pro dospělé, ale horší pro děti.“ Co jej k takovému hodnocení vede? Nejstručněji řečeno jsou to se svobodou spojené ztráty.

Tou nejviditelnější a mohutně propíranou je dnes odchod jednoho z rodičů od rodiny, nejčastěji otce. Ovšem v rodinném torzu, byť bývá brzy doplněno o nového partnera, je mnohem těžší působit na děti tak, aby „nasávaly“ pro jejich budoucí rodičovství nezbytný mateřský a otcovský princip, láskyplnou a ochranitelskou mateřskou náruč a pevné, laskavé a k výkonům motivující otcovství. Zjevně zde působí škody další ztráta, smrt širší rodiny, která byla v nahrazování partnerů mnohem funkčnější než její nukleární následovnice.

Jak píší rodinní terapeuti Vladislav Chvála a Ludmila Trapková, ženy se pak „samy musí ujímat mužského jazyka a berou na sebe mužské úkoly, organizaci, rozhodování a ochranu intimního prostoru forum internum proti útokům zvenčí. A tak se v konečném důsledku ztrácí z rodiny mateřský jazyk v autentické podobě matky i mužský jazyk nesený otcem“.  Stejně tak se oba jazyky nerozlišitelně míchají či mizí pod tíhou řešení každodenních starostí, supluje-li rodinu otec samoživitel.

U synů to zakládá na krizi mužnosti: „Pokud chlapec vyrůstá v prostředí, kde má mnoho svobod, ale žádnou odpovědnost, nikdy se z něj nestane chlap. Protože naše odpovědnosti jsou to, na co jsme nejvíce hrdí. Ženy pak takového jedince vnímají jako břemeno – samy zvládnou všechno lépe,“ vysvětluje Ivo Možný. Ohroženy však podle něj bývají i dcery, kdy se častý scénář odvíjí od nevydařeného vztahu s mužem-břemenem, jejž žena opustí a vyhledá oporu své matky: „Pokud jim to spolu funguje a dítě je holčička, jde to skvěle. Ale ta holčička netuší, k čemu mužský v rodině je.“

Uvedené příklady potvrzují závěr Chvály a Trapkové, že „rodičovství je nerozveditelné, rozvod se psychologicky týká jen partnerství“. Nepřijetím této pravdy rodič opouštějící nukleární rodinu nevědomě líčí na dítě past. Nebezpečně mu strká nohy do „želez“, už když si ze svobody opustit rodinu vyzobne pouze prvek úlevy od nepříjemností nefunkčního vztahu a dohadování s expartnerem o další výchově, takže vyklidí pole a začne ztrácet s dítětem kontakt.

„Co se stane s dítětem, když jeden nebo oba vlastní rodiče nenaplňují dostatečně své rodičovské funkce, nebo dokonce úplně chybějí?“ ptají se Chvála s Trapkovou a odpovídají: „Organismus dítěte obvykle pátrá ve svém okolí, rodičovské postavy nutkavě hledá a opatřuje si je i za cenu psychických a somatických příznaků. Nelze-li celou váhu vývojových potřeb přenést na nějakého nevlastního rodiče, zdatnější děti si začnou opatřovat druhého do vztahu rodič–dítě u více lidí, které potkávají, a z nich si rodičovské postavy obrazně řečeno skládají.“    

Dětí, jejichž mentálními rodiči je leckdo, jen ne jejich rodiče biologičtí, chodí dnes po světě víc, než bychom čekali. Lze je poznat i podle toho, že naprosto přesně vědí, jak v dospělosti žít nechtějí, a pro to, jak žít chtějí, jsou minimálně psychicky vybaveny. A i ony jsou na tom pořád lépe než děti, jejichž rodiče inklinují ke vnímání svobody především jako šance prosazovat svoji moc. Tam, kde se svoboda na rodinném poli zvrhává ve svou karikaturu, když se dítě stává například prostředkem nelítostného boje s expartnerem, neroste obilí, ale zuří permanentní výchovný a vztahový požár.  

O vztahu nukleární rodiny a volnosti proto beze zbytku platí, že pokud svoboda nefunkční rodině rozchodem ulevuje, tak proto, abychom skrze úlevu mohli účinněji naplnit svoji rodičovskou odpovědnost a roli. Když opouštím partnera, nesmím ustat, dokud se s ex nedohodneme, abych mohl fungovat jako rodič i dál.

Nukleární rodina je makačka na bednu       

Neméně závažnou, avšak daleko méně reflektovanou ztrátou je vyvanutí práce jako bezprostředního výchovného prvku. Tu zesilují další, přídavné ztráty: absence dětských part a ztráta bezprostředního styku s přirozenými autoritami z širší rodiny. Jestliže dnešní rodiče už nemají jak děti zapojit do bezprostředního boje o život ani je nemohou vyhnat na dvorek, za humna či na periferii, kde by řádily a otrkávaly se, jestliže už je nemohou nechat dennodenně zalévat zkušenostmi, dovednostmi, přístupy a vzory strýčků a tetiček, musí jim veškerou takto ztracenou životní výchovnou polévku vařit sami. Otázka je najít dobré suroviny a správný recept, což není žádná samozřejmost, neboť – zopakujme to – veškerá tíha výchovy je dnes jen a jen na rodičích a jejich „výchovně-manažerských schopnostech“.  

Je úsměvné, že to začíná angličtinou už od školky, že pokud to ve školce drhne vztahově, nejeden rodič začne pracně hledat věkově smíšenou komunitu předškoláků, aby dítě vůbec mohlo získat první zkušenosti se strategiemi a dovednostmi důležitými pro život: jak se zařadit do širšího kolektivu a učit se od starších a zkušenějších. Ovšem když pak přijde do školy, snadněji si díky této rané zkušenosti osvojí, jak vyhledávat a vytvářet si dobré spojence, jak udržet koalici s nimi, jak se zbavovat nepohodlných parazitů, jak budovat vztahově příjemné a zároveň funkční skupiny a kolektivy, jak se v nich prosadit, jak ty dobré udržovat a vadné rozpouštět, jak optimálně vynakládat úsilí, jak zbytečně neplýtvat silami… Snadněji pak také odolá šikaně. Ke škole pak není od věci připojit sportovní oddíl, aby z dítěte nebylo pohybové kopyto, případně zájmový kroužek.

Avšak krom samotného rozstrkání dětí po specializovaných výchovně vzdělávacích institucích dnešní životní realita žádá přidat něco navíc, co širší rodina nemusela: rozeznat talent svých dětí. Rozvíjení v něčem, v čem je dítě dobré, je dnes pro ně nejdůležitější předpoklad šťastného života a celoživotního sklízení plodů smysluplné práce. Zároveň je to nejlepší prevence sklouznutí k parazitismu a závislostem.

Jak dítě vychovávat, aby svůj talent nezmarnilo, třeba právě upadnutím do nějaké závislosti? Křik a neúprosný tlak na výkon za každou cenu ani bezbřehá benevolence spojovaná s přepálenými odměnami budou úspěšnější než vlastní příklad a výchovná kombinace zásadovosti a poskytování volnosti k vlastnímu rozhodování jen čirou náhodou. Nemá-li pro onu kombinaci talent a cit rodič nebo si ji neosvojí v průběhu výchovy samotné, bůh s jeho dětmi. 

Jak vidno s pokrokem výchovné námahy neubývá, představuje dnes naopak těžší oříšek než kdy dříve. Nutnost osvojit si výchovný fištrón a s jeho pomocí zvládnout veškerá skrytá úskalí, to všechno je pro dnešní rodiče jakási osudová platba. Jde o daň za historicky nebývalou svobodu vybrat si styl života, partnera, povolání i místo k životu. Past se totiž skrývá v tom, že žádná z oněch kýžených svobod sama o sobě nikomu děti nevychová.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna