Proč nás emocionální reakce zachraňují? Rozum nemá na něco takového čas. Například když jedeme autem, ze zatáčky se náhle vyřítí vozidlo jedoucí v našem pruhu a my v zajetí strachu ze srážky reflexním pohybem strhneme vůz na stranu. V čem pak spočívá jejich ničivý potenciál? Americký psycholog Paul Ekman, jenž se výzkumu emocí věnuje desítky let, emočně podloženou destruktivitu demonstruje na tzv. Othellově omylu.

Slavný Shakespearův žárlivec obviňuje svoji ženu z nevěry a dává nepokrytě najevo, že ji chce zabít. Ona zoufale prosí, ať domnělého milence zavolá, aby dosvědčil její nevinu. Manžel jí odpovídá, že ho právě zabil, čímž se její zjevné utrpení a strach ještě prohloubí. Othello má pro její reakci jediný výklad – ta ženská trpí kvůli ztrátě milence a strach v ní probouzí postavení přistižené nevěrnice. Skutečným zdrojem Desdemoniných pocitů je však něco úplně jiného – vědomí, že ve chvíli, kdy na ni cení zuby smrt, nemá po ruce jediný důkaz, jímž by prokázala svoji nevinu. 

Jeden výraz mívá mnoho příčin

Othellův omyl lépe než co jiného zachycuje informační a ničivý potenciál emocí. Na jedné straně každý z nás snadno rozeznává, co druzí právě prožívají, zda radost, smutek, hněv, vztek, strach, překvapení či znechucení a odpor. Tyto základní emoce vyjadřují lidské tváře na celém světě stejně.

Na druhou stranu je velice obtížné interpretovat, proč se dotyčný tváří zrovna takhle, protože emoční signály nevypovídají vůbec nic o tom, co je vyvolalo. Navíc mají emoce svoji individuální rovinu, neboť jejich prožívání ovlivňuje kultura, osobnostní nastavení i zkušenosti. Nevyvolávají je pouze vnější podněty, ale i vzpomínky, představy a úvahy.        

Potenciální ničivost emocí vysvětluje Paul Ekman takto: „Po určitou dobu se nacházíme v tzv. refrakterním stavu, kdy naše myšlení nedokáže začlenit informace, jež nezapadají do aktuálně prožívaných emocí.“ Takový stav nastává, pokud jsme takzvaně vzteky bez sebe. Zhoubná bývá refrakterní fáze, zvláště trvá-li déle. K tomu opět Ekman: „Vezměme si například obavy člověka, že pociťovaná bolest v zádech je příznakem rakoviny jater. Během refrakterní fáze bude odmítat informace svědčící o něčem jiném, vytěsní fakt, že předchozího dne pomáhal kamarádovi stěhovat nábytek, což by mohla být také příčina bolesti.“    

Přilévání oleje do ohně k ničemu dobrému vést nemůže

Je vůbec možné číst emoce druhých tak, aby si lidé vzájemně lépe rozuměli a lépe chápali, co se mezi nimi děje? Přímo archetypálním vzorem náročné situace je dialog v práci, kdy nadřízený podřízenému sděluje, že nebude povýšen, což vepíše do výrazu níže postaveného jasné znaky hněvu. Co může nadřízený v takové situaci udělat vůbec nejhoršího, je dotčená reakce typu „Proč se na mě zlobíte?“. Odtud vede cesta jen k vyostřené a zcela nevěcné slovní přestřelce.

Daleko lepší odpověď může znít například takto: „Chápu, že vás to asi rozzlobilo, což mě mrzí. Mohu-li pro vás něco udělat, řekněte.“ Taková slova jasně naznačují, že výraz obličeje sice přehlédnut nebyl, zároveň však nevylučují možnost, že hněv mohl mít jinou příčinu, navíc vyjadřují lítost a ochotu pomoci.

Nadřízený se mohl chovat i jinak, například hněv či vztek naprosto ignorovat, být pohotový a v dialogu využít vše, co o podřízeném, jeho schopnostech, sklonech, povaze, situaci v rodině i pověsti v podniku ví. Také při tomto průběhu by zachoval vůbec nejdůležitější zásadu empatie a takového vedení dialogu, kdy jeho protagonista využívá veškeré do diskuse vstupující informační zdroje včetně emocí. Jinými slovy moderovat situaci v duchu otevřených a věcných scénářů a nepřilévat zbytečně olej do ohně záporných pocitů.

Prozradí se i vyškolený agent či terorista

Avšak co když někdo skrývá své skutečné emoce a pocity a předstírá jiné? Je možné takové chování odhalit? Paul Ekman tuto situaci vnímal jako problém a výzvu od samého počátku své vědecké dráhy, k řešení se ale dopracoval až po dlouhých letech. Zkoumal tehdy filmový záznam pacientky s těžkými depresemi, která předstírala, že se cítí už mnohem lépe, aby dostala propustku domů, kde plánovala spáchat sebevraždu.

Ekman v její tváři zaznamenal projev kratičkého a vzápětí úsměvem překrytého záblesku strachu. Vyvolala ho otázka lékaře, když se jí zeptal, jaké má plány do budoucna. A tak byl na světě důkaz, že skutečné pocity lze sice skrývat, ale že je zároveň možné najít projev skutečného stavu.

Ekman záblesk opravdových pocitů označil jako mikrovýraz a vyvinul metodu, jak se takové mikrovýrazy naučit odhalovat. „Emoci ve chvíli, kdy vzniká, prostě nemůžeme neukázat. Probleskne ve tváři třeba jen na pětadvacetinu vteřiny, pak se mi už může podařit ji vědomě potlačit. Ale neukázat ji vůbec, to prostě nejde. Vychytat ty kratičké časové úseky je náročné a právě k tomu slouží trénink čtení emocí,“ vysvětluje psycholog Jan Ženatý, jenž si Ekmanovu metodu osvojil a šíří ji u nás. Ta je dnes účinným nástrojem v rukou vyšetřovatelů, což mimochodem zachycuje známý americký seriál Anatomie lži. Využívají ji také forenzní specialisté, letištní ochranky, právníci a logicky také psychiatři a psychologové.

Mikrovýraz však ještě nelze vnímat jako přímý důkaz. Jde o tzv. hotspot čili pouze rizikový moment, nikoli jednoznačný signál lži. K jejímu prokázání je tudíž třeba zjišťovat další informace. A tak musí nastoupit podrobné, o emoční inteligenci opřené studium kontextu situace, řeči těla a mimiky, aby se zjistilo, zda ten, komu se ve tváři mihl mikrovýraz, opravdu lhal nebo své emoce pouze skrýval bez lživého úmyslu.

Lež je někdy odhalena s pomocí vskutku nečekaného mikrovýrazu. V kurzu Ekmanovy metody lze také najít filmový záznam výslechu slavného dvojitého agenta Kima Philbyho, který pracoval pro britskou MI 5 a zároveň dodával informace sovětské KGB. V mikrovýrazu vedoucím k jeho odhalení se zračilo samolibé uspokojení z pocitu, jak mu vyšetřovatelé na jeho lži skáčou a jak je dokonale oklamal.

Metoda čtení emocí je pochopitelně přístupná nejen odborníkům, ale každému, kdo o ni projeví zájem. Není však radno reagovat jako Othello, příliš mnoho užitku to nepřináší, třebaže zrovna partnerská nevěra vykazuje jasné znaky psychického terorismu. 

© Všeobecná zdravotní pojišťovna