S prací se to má jako s oblečením. Padne-li všude jako ulitá, je radost do ní dennodenně zaplout. Když nesedí ani nahoře, ani vespod, je radost z ní při nejbližší příležitosti vyplout. A pak je zde třetí případ. Vnější fazóna, střižená z vizitek a štítků se jménem a funkcí na dveřích kanceláře, plodí pocit, že všechno celkem sedí. Jenže nepohodlné a obnošené spodní prádlo neuspokojujícího stereotypu tlačí a škrtí. Na výpověď to není, ale ani žádná extra naděje na změnu, natož perspektiva v dohledu. Co pak?   

Z místa snů je časem robotárna  

Přestat se unášet snovými výhledy kam pryč odsud a obrátit zrak na práci samu. K takovému závěru dospěla americká výzkumnice na poli psychologie práce Amy Wrzesniewski. Postup, jak a na co pohled zaměřit, nazvala job crafting. Volně přeloženo „vypracuj si svou vlastní pracovní pozici“. V jádru jde tedy o to, překopat svoji současnou, ducha nepovznášející pracovní náplň tak, aby přinášela co nejvíce uspokojení.

Prvním krokem v situaci, kdy „práce mě baví jako odpoledne s tchýní“, je chladná analýza. Spočívá v rozložení pracovní náplně na prvočinitele a v jejich rozdělení do skupin dle vynaloženého času a energie na nejvíce, středně a nejméně náročné. Wrzesniewski takovou analýzu ukazuje na příkladu ambiciózní, leč s prací už dlouho nespokojené třicátnice na středně manažerské pozici šéfky marketingu velící malému týmu.  

Analýza jí prozradila, že „příliš mnoho času tráví sledováním pracovního výkonu podřízených, odpovídáním na dotazy zdola i shora a operativním řízením výzkumu trhu. Střední porci času vynakládá na sestavování rozpočtů, psaní zpráv a hlášení a na vedení meetingů. Nejméně času pak věnuje profesnímu rozvoji jí samé i podřízených a tvorbě firemních marketingových strategií“.

Pohled na vlastnoruční rozkres jednotlivých činností do barevných políček dal jasnou odpověď na neodbytnou otázku: „proč, když makám jako šroub, necítím už skoro žádnou motivaci krom výplaty a obav, že dobrou práci na téže pozici jen tak neseženu?“ Protože nejvíce pracovního času jí pohlcuje nudná rutina a nejméně se věnuje kreativním činnostem, jež má nejraději. Jenže právě kvůli nim se o své místo – plná nadějí a luzných představ – ucházela. Přitom z manažerského pohledu jde o nejzásadnější věci.

Já na tom dělám 

Po ujasnění toho, co je, následuje načrtnutí toho, co má být. Druhým krokem je tedy opět detailní rozkres. K původním políčkům s činnostmi přibývají ovály s vepsanými novými intencemi. Avšak má-li jít o něco jako vizuální plán pracovní budoucnosti, je žádoucí, aby job crafter každou z kýžených změn propojil s realistickým ujasněním svých motivací, priorit, vášní, hodnot, a především silných stránek.

Na čem naší manažerce nejvíc záleží, zachycují právě ovály. Na vajíčko „kultivace a prohloubení kolegiálních vazeb“ navazuje „profesní růst“. Od nich pak odvozuje „osobní pohovory a konzultace“, na něž navazuje „ovládání komunikačních technologií“. Vše vyúsťuje zlatým hřebem jejích vášní a silných stránek: „učit druhé“ a „užívání a průběžné učení se novým technologiím“.

Následuje vytvoření nového úkolového celku, podloženého změněnými a naturelu manažerky odpovídajícími dotacemi pracovních ingrediencí – času, energie a pozornosti. Aby set sloužil její hlavní devíze a touze, což je „tvorba marketingových strategií“, objevují se v něm pomocné bloky: „výuka kolegů, jak optimálně využívat sociální sítě“ či „budování a využívání sociálně mediálních expertíz“.

Vyžadovat práci, ale nešlapat na kuří oko

Novoty a změny, jimiž se snažíme vylepšit svoji pracovní náplň, nesou jistá rizika. Jsou-li tak zásadní jako ty na předchozích řádcích, modifikují i práci kolegů a „útočí“ na představy a cíle nadřízených. Tím se jak první, tak druzí jaksi automaticky mění v arbitry úspěšnosti našich kroků.

Se šéfy je to jednoduché. Máme-li nad sebou „starou konzervu“, smete naše představy se stolu. Je-li to novotám přístupný liberál, řekne: „Sepište mi, jak si to představujete, a zkusíme najít nějaké styčné body s tím, co je reálně možné.“ Víme pak, na čem jsme a kam až můžeme zajít.

S podřízenými a kolegy to zdaleka tak snadné není. Jaké jsou možnosti? Vyhledat všechny, o nichž víme, že je nové věci z naší dílny nezaskočí, a do úkolové struktury je zapojit. Na ně pak navázat i ostatní s jejich činnostmi, přičemž delegujeme na druhé leccos, co jsme dříve dělali sami. Vyžaduje to dát si pořádného „bacha“, abychom svými aktivitami a expertízami příliš nenabourávali jejich kompetence a nevyvolávali v nich dojem, že snižujeme jejich schopnosti. Nakonec jde o to, nevystupovat vůči podřízeným jako slídivý dozorce, ale jako inspirátor a iniciátor, který se snaží maximálně jim naslouchat.  

Poznávám, poznáváš, poznáváme

Jestliže popsanou kombinaci náročnosti a citlivosti v sobě nemáme od začátku, job crafting je ideální šance ji v sobě rozvinout. Práce na sobě samém je totiž účinný způsob, jak se člověku postupně „rozsvěcí v hlavě“ o sobě samém i druhých. Vrátíme-li se k naší modelové manažerce, může se její úspěch stát reflektorem, jímž si posvítí na své předchozí trápení. Pochopí genezi a povahu stereotypu, do nějž upadla, aniž by si tehdy něčeho všimla. Šlo především o malou důvěru k členům týmu a perfekcionismus živený obavami, aby jí něco neuniklo, aby něco nezanedbala a nepřitahovala tak nechtěnou pozornost šéfů.

První, co člověku dojde, když setřese obavy o svůj sebeobraz, je, že nemusí zdaleka umět všechno, ale že je záhodno, aby byl perfektní v tom, co si sám na sebe ušil. Odtud je už jen krůček k nezaujatému pohledu na své schopnosti a dovednosti,  což člověka vede dál, k poznání, kam už zde či onde došel a kde má své hranice. Takové prozření zaprvé otvírá oči pro to, jak snadno se naše přednosti v očích kolegů mohou změnit ve vady. Zadruhé je popíchnutím, abychom naše silné stránky nenechávali planět a začali se tomu, v čem jsme dobří, věnovat soustavně, s cílem nějakou oblast vědění si důkladně osvojit.

Postupná proměna ve „vědomostní maják“ se vyplácí. Uvolňuje duševní ruce, abychom lépe viděli na smysl práce, jenž v manažerských vodách snadno tu a tam klesá pod hladinu. Například zda veškeré tabulky, přehledy a reporty z mé dílny vytvářejí smysluplnou základnu pro práci druhých. Zda místo pomoci a opory v nich nevyvolávají pocity marnosti a jestli by leckdy méně nebylo více.

Vědomosti a zkušenosti také zostřují pohled na smysl celku. U subjektu spravujícího veřejného zdraví dnes nejvíce záleží, jestli vedle profesionálních služeb své klienty motivuje k prevenci. Znamená to především vytvářet a veřejnosti sdělně prezentovat schůdné cesty k „health craftingu“. Každý, kdo se na jejich cizelování svým dílem podílí, dává onomu celku lépe vyniknout. Pocit, že klient si také díky mé práci začíná sám určovat, jak, s jakým cílem, kvůli čemu bude žít zdravěji než dosud, za to stojí.

Povrchní pohled na job crafting může evokovat Zdeňka Svěráka a jeho Zajícovu variantu Leffinqwellova-Bronštajnova psacího stolu z Básníků přicházejících o iluze. Ale jak patrno, v téhle metodě se skrývá nezanedbatelný lidský rozměr a každého novopečeného job craftera musí hřát, že bere iniciativu do svých rukou.

Má pak reálnou šanci prožít něco úplně jiného, než když mu nějaký manažerský teoretik cpe na školení do hlavy „moudra“, jež už dvacetkrát slyšel a která v něm probouzejí jedinou reakci: „Vykládej si, co chceš, já vím svoje.“ Je pak už pouze na něm, přinese-li mu jeho vlastní iniciativa víc než „přesun poznámkového bloku z dominantního sektoru A2 do ergonomicky mnohem výhodnější polohy v sektoru B5“.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna