Každá nemoc je výslednicí tlaku nějakého patogenu a vnímavosti lidského organismu vůči němu. U obezity roli prvně zmíněného faktoru sehrává moderní městský životní styl se vším, co k němu patří. Tím druhým je individuální genetické nastavení.

Takto obecně vyjádřeno vypadá vše jednoduše až banálně. Také proto problém nadbytečné hmotnosti svádí ke zjednodušujícím soudům typu „každý obézní svých kil strůjcem“, „chce to jen vůli a nepřecpávat se“. Konkrétní realita je složitá, její pochopení a správné uchopení vyžaduje především chytrý terapeutický management. Když nechybí, výsledky a s nimi výrazné zdravotní benefity se dostavují. A to je dobrá zpráva pro 23 procent obyvatel české kotliny s obezitou dalších 40 procent s nadváhou.

V zajetí jojo efektu

Nadváha plus obezita u více než 60 procent populace, to není malý problém. Budeme-li jej stopovat v běžném životě, vynoří se obvyklý scénář. Člověk neoplývá zrovna volným časem, aby se dennodenně intenzivně hýbal, protože čím oplývá, je intenzivní a nejednu stresovou i radostnou situaci přinášející zápřah v práci, osobním i rodinném životě.

Nejdosažitelnější a nejpřirozenější způsob, jak se během takového dne i po něm uvolnit, odreagovat i z něčeho se zaradovat, je dosyta a s chutí se najíst a napít. A aniž by člověk dennodenně jedl a pil přes míru, přesto při tomto režimu, z nějž není snadné se jen tak vyvléct, kila pomalu měsíc od měsíce, rok od roku přibývají. Přichází okamžik, kdy rozum zavelí ubrat na kilojoulech a přidat na pohybu.

Nejeden našinec to i udělá. Nejčastější kombinace diety a rekreačního pohybu nějaký hmotnostní úbytek přinese, ale zhruba po půl roce přes sebevětší snahu tělesná hmotnost dál neklesá, ač stav těla a ručička na váze po dalším úbytku volají. Organismus je totiž proti a mezitím najel na nový metabolický režim, kdy i při pohybu a omezené stravě dokáže snížit energetický výdej a zastavit hubnutí.

Dostavuje se zklamání, návrat k původním návykům a jojo efekt opětovného nabrání kil. Stačí razantní „dietní cyklus“ párkrát zopakovat a organismus začne pracovat s každým zkonzumovaným kilojoulem tak efektivně, že každý druhý je jaksi navíc a vede k ukládání tuku. Jak říkával Vladimír Menšík: „Jak já můžu zhubnout? Já se jenom podívám na rohlík, a jsem o dvě kila těžší!“

Ne každý to dokáže brát s menšíkovským humorem a výsledkem bývá rezignace. Ta se nezřídka pojí s nepříjemným pocitem ze sebe sama, a to i v případě, že na ostatních životních frontách, jako je práce, vztahy či potomstvo, člověku „jde život“. Navíc přejde-li nadváha či obezita v trvalý stav, stává se podhoubím rozvoje kardiovaskulárních onemocnění, diabetu 2. typu, chorob kostí a kloubů, problémů s játry a dýcháním a v neposlední řadě zhoubných nádorů.    

Proč a kam až?

Pomalé ukládání nadbytečné tukové hmoty od normální postavy přes nadváhu až k obezitě, i když člověk nekonzumuje gargantuovské porce, má dvě hlavní vědecká vysvětlení. Podle amerického biologa Freda vom Saala jsou za ním chemikálie v potravě a životním prostředí matoucí naše hormony: „Některé endokrinní disruptory přítomné v životním prostředí mohou měnit aktivitu genů v buňkách těla lidského plodu, následně měnit metabolismus dětí a vyvolávat u nich dispozici k obezitě. Takoví jedinci mohou mít energetický příjem a výdej stejný jako lidé s nenarušeným metabolismem, a přesto mohou mít zvýšený sklon k obezitě. To je jeden z důvodů, proč jsou někteří lidé při stejném životním stylu obézní a jiní nikoli.“

A také proč někdo nabírá rychleji a více a jiný pomaleji a méně, neboť „genová kaše“ doznává v toku generací nejrůznějších konzistencí, jak se ukáže s druhým vysvětlením. To se odvíjí od samotného základu lidské fysis. „Minimálně z 50 procent mohou za obezitu zděděné geny,“ říká diabetolog prof. Martin Haluzík. Jeho slova míří přes nejbližší k našim nejvzdálenějším předkům. Za pravěkých hladomorů nejlépe přežívali, a tak úspěšněji šířili své geny jedinci, kteří v období hojnosti snadněji tvořili tukové zásoby, čímž se epigeneticky lépe adaptovali na život v obdobích dlouhodobého hladovění. To je však jejich dnešním potomkům, dědicům tzv. spořivého genotypu, na hony vzdáleno, takže mají opačný problém – jak se tuku zbavit.

Osmačtyřicetiletá Ingrid popisuje, do jakých dimenzí mohou na dlouhá léta sklouznout obezitou postižení lidé: „Můj život se smrskl jenom na jídlo a na to, jak mu odolávat. Nejedla jsem nezdravě, ale bylo to, jako bych neměla záklopku.“ Nutkavá konzumace jídla nemá nic společného s přirozeným chuťovým požitkářstvím, namístě je spíš přirovnání k drogové závislosti, protože odpovídá fyzické skutečnosti. Je-li v jídle hodně cukru, soli a tuku, působí v mozku podobně jako návykové látky, neboť aktivují dopaminový systém odměny.

„I když tělo fyzicky hlad necítí, mozek si žádá další dávku odměn. Potraviny s vysokým glykemickým indexem zvyšují koncentraci cukru v krvi, tělo pak uvolní velké množství inzulinu, ten cukr sníží, a mozek tak hlásí, že má opět hlad, i když člověk před chvílí jedl a má plný žaludek. Chuť na sladké navíc zvyšuje hormon stresu – kortizol,“ vysvětluje diabetolog Igor Karen a dodává: „U obézních jedinců neplní jídlo funkci jako u zdravých. Nezažehnávají hlad, ale kompenzují například psychickou nepohodu.“

Možnosti tu jsou

Ozempic, Saxenda, Wegovy, Mounjaro. To jsou nejznámější přípravky hitu posledních let, tzv. léků na hubnutí, jejichž význam je přirovnáván k objevu antibiotik. Jejich účinné látky Světová zdravotnická organizace (WHO) zařadila na seznam esenciálních léčiv.

Jde o syntetická analoga střevy vylučovaného hormonu GLP-1. Vylučuje se po každém jídle, kdy zpomalí trávení, potlačí vylučování cukerných zásob z jater a nastartuje produkci inzulinu ze slinivky, což v mozku vyvolá pocit sytosti, ovšem za pár minut hormon podlehne enzymatické degradaci, takže se člověku vrátí chuť k jídlu. Jedna dávka některého ze zmíněných přípravků prodlouží minuty na týden, takže člověk trvale jí méně a hubne.

Ingrid líčí změnu, kterou jí do života vnesl jeden z nich: „Byla to strašná úleva. Osvobození od té drogy, od toho jídla, od těch neustálých obsedantních myšlenek, co bych si teď dala, abych ten hlad uspokojila. Ta svoboda je nepopsatelná.“

Lék je startovní čára

Svoboda, o níž Ingrid mluví, je svého druhu. Vše začíná už samotným předepsáním agonisty GLP-1. „Pacienti často vidí, že někdo z jejich okolí tímto způsobem zhubl, a vědí, že to funguje. Proto si to žádají a jsou ochotni do toho investovat,“ říká internista a preventista doc. Svatopluk Býma. Dle něj je právě tento moment „pro pacienty motivující, aby léčbu a její pravidla skutečně dodržovali“.

Podmínkou propojení motivace a dodržování pravidel je, že pacient o lék na hubnutí „nepožádá“ internet, ale že o něj požádá lékaře. Dostane se mu tak nejen vysvětlení podstaty léku a upozornění na jeho možné nežádoucí účinky, ale hlavně doprovázející pomocné ruky na vlastní cestě k dosažení dlouhodobého cíle. Důraz je proto na dvojím – nabídce „Máte možnost…“ a přídavném jménu vlastní.

Znamená to, že terapii, která nejspíš nebude krátká, pacient půjde nějak naproti. Na prvním místě stojí změna jídelníčku směrem ke kvalitním bílkovinám, zelenině, ovoci a celozrnným potravinám. Tady jdou hubnoucímu pacientovi agonisté GLP-1 na ruku: „Vedle toho, že člověk nemá hlad, se mu zároveň mění i chuťové preference, například na alkohol, fast food, sladkosti atd.,“ shrnuje svou zkušenost praktický lékař a obezitolog Jakub Mitro.

Po vyčerpání základní léčby a vysazení léku se však mohou vrátit staré chutě. V takovém případě lékař nepokrčí rameny, ale začne: „Máte možnost…“ a pokračuje: „Můžete dlouhodobě brát nízkou udržovací dávku s tím, že jí budete vycházet vstříc snahou držet se zdravého jídelníčku. Nepomůže-li vám to, mohu doporučit nutričního terapeuta, který se vám bude věnovat individuálně.“

Obdobně se to má se změnou stojící na místě druhém. Je jí pohyb, protože fyzická zátěž není pouhou prevencí, ale představuje důležitou nefarmakologickou léčbu jak obezity, tak na její půdě bujících výše zmíněných nemocí. A nejen to – hubne-li se pacient s lékem, ale bez pohybu a třeba i bez spolupráce s lékařem, vystavuje se riziku, že nebude hubnout zdravě, protože „nebude přijímat dostatek esenciálních složek a potravy a bude ztrácet svalovou hmotu“, varuje MUDr. Mitro. Slova „Máte možnost…“ mohou pacienta nasměrovat k odborníkovi na pohyb, jenž podobně jako nutricionista „šije pohybové programy na míru“.

Ve hře je i psycholog či psychoterapeut, protože s dlouhodobostí a pomalostí hubnutí se mohou v hlavě pacienta líhnout negativní myšlenky. Nejčastěji je plodí a živí společenská atmosféra, jež stále obezitu vnímá jako „volbu“, tedy výhradně jako hřích páchaný na správné životosprávě. Proto spousta lidí, kteří hubnou, to bere jako trest, žijí s pocitem, že někde pochybili, a proto musí být potrestáni určitým omezením. Proto například organizace STOB (Stop obezitě) nabízí také kognitivně-behaviorální terapii.

Léky na hubnutí nejsou něco à la aspirin, kdy člověk vezme tabletu, a tak se obtíží v podobě bolesti nebo horečky zbaví, čímž je vše vyřízeno. Daleko více se podobají antidepresivům, která špatným duševním stavem paralyzovaným lidem umožňují začít znovu normálně fungovat. GLP-1 analoga nabízejí obézním a lidem s nadváhou možnost znovuzískání kontroly nad tělem, a tím i nad životem. Nejde o volnost typu „když mám lék, už sám nemusím nic dělat“, jde o získání prostoru pro vlastní aktivitu, prostoru pro plnohodnotný život bez přebytečných kil.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna