Když evoluce v hlubokém pravěku řešila, s čím nejpevněji svázat prosperitu lidské tělesné schránky, dospěla k řešení, že to budou svaly. Ty se přece starají o vytrvalostní i silový pohyb, který je při lovu a sběru i pro úspěch v boji se šelmami absolutní a celoživotní nutností. Pohyb zkrátka z lidského života nelze odstranit, takže s ním je o zdraví dostatečně a navždy postaráno, řekla si matička evoluce s pocitem dobře vykonané práce. My, moderní lidé, už dlouho víme, že lze a že to není dobře.

Podle CDC, amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí, je ztráta fyzické aktivity primární příčinou chronických onemocnění, jež zapříčiňují více než 70 % úmrtí, přičemž tato onemocnění jsou globálně příčinou 10–15 % předčasných úmrtí. Nejednoho obézního, diabetika 2. typu nebo kardiaka by možná rozhýbalo, kdyby si ujasnili, jak mocný terapeutický arzenál ve svalech mají. Ještě donedávna se nevědělo, jak to dělají a co přesně se děje, když to pořádně dělat nemohou. Zkusme si na to posvítit, protože vědění může motivovat.

Myokiny a fyzická zátěž

Kosterní svalstvo není pouze pružný vykonavatel pohybu a mechanické práce, kosti neslouží pouze jako jeho tuhá opora a tuk není pouhý inertní zásobník energie. Všichni tři jsou také čilými producenty komunikačních molekul, což z nich dělá jeden informačně a zpětnovazebně propojený celek. Jak zhruba funguje?

Tuková tkáň je osídlena imunitními buňkami, které produkují protizánětlivé cytokiny, a její buňky (adipocyty) produkují adipokiny, udržující tukovou a svalovou tkáň ve zdravém nezánětlivém stavu. Tukovou tkání mediovaný inzulinový růstový faktor spolu s dalšími molekulami stimuluje vznik, růst a množení svalových buněk. Ty pak následnou produkcí svých komunikačních molekul, myokinů, zpětnovazebně tlumí rozvoj zánětu v tukové tkáni.

Svaly prostřednictvím myokinů ovlivňují různé orgány a tkáně, iniciují a ovlivňují velké množství dalších procesů, což je patrné už z toho, že jich bylo objeveno už okolo šesti set. K hlavním patří buněčný metabolismus a tvorba energie. V jeho rámci myokiny zprostředkovávají štěpení tuků, sekreci inzulinu a absorpci glukózy. Iniciují také glukoneogenezi v játrech, kdy novotvorbou glukózy z látek necukerného původu udržují hladinu krevního cukru, když se při hladovění vyčerpá z jater a svalů zásoba glykogenu.

Dalším významným myokiny spoluřízeným dějem je imunita. Při zranění nebo jakmile se v organismu objeví „něco cizího“, zprostředkovávají spuštění lokálního fyziologického zánětu. Jde o děj navracející organismus v řádu dnů, maximálně týdnů do stavu zdraví. Jeho klasickým projevem je horečka při infekci, značící, že zánět řádně probíhá, ale dennodenně v těle proběhnou stovky drobných zánětů, o nichž nevíme.    

Nezbytnou podmínkou, aby geny optimálně zajišťovaly produkci myokinů, je dle nedávných vědeckých objevů „pracovní stimul“, resp. „zátěžový faktor“. Lidsky řečeno vše funguje optimálně za určitých předpokladů: 1) že se člověk dostatečně a rozumně hýbe, 2) že je trvale člověkem pohyblivým, jehož hmotnost se mění podobně jako u našich předků, kteří si v zimě trochu zalenošili, a pokud byla plná spíž, trochu přibrali, aby pak od jara do podzimka prací v potu tváře shazovali, jak to evoluce nastavila.

Chronický zánět a jeho následky

V současnosti ovšem začíná převládat člověk sedavý se sklonem trvale nabírat přebytečná kila a nezbavovat se jich. Dle statistik se s nadváhou či obezitou potýká už zhruba 60 % Čechů. Co se děje v nich?

Ukládání tuku po čase překročí evolučně a geny individuálně nastavenou hranici. To vede k nadměrnému zvětšování a množení adipocytů, čímž dochází k jejich nedokrvování a umírání na nedostatek kyslíku. Poškozené a mrtvé adipocyty k sobě přitahují imunitní buňky, především makrofágy, které tak vyvolávají zánět, k jehož rozvoji přispívají i funkční adipocyty, produkující při obezitě prozánětlivé adipokiny.

Není to však lokální fyziologický zánět, imunitou vyvolaný reparační proces. Jde o trvalý, systémový, tzv. chronický zánět nízkého stupně (low grade chronic inflammation – LGCI). Někdy je zmiňován stručněji jako chronický zánět, lze se setkat také s termínem nízkoprahový zánět a s akronymem LGI. Jím změněné vnitřní prostředí vede k pronikání tuku nejen do jiných orgánů, například jater, ale také do kosterních svalů. Tuk usazující se jinde, než má (ektopie), opět působí prozánětlivě a zpětnovazebně povzbuzuje prozánětlivé působení původní tukové tkáně.

Tuk ve svalech spolu s LGCI začíná destruovat a narušovat diferenciaci zárodečných buněk, což vede k oslabování svalové masy i síly. To se na určitém stupni projeví jako sarkopenie. V kostní dřeni tak dochází ke vzestupu odbourávání staré kostní tkáně a snižování vzniku nové, což se na určitém stupni projeví jako osteoporóza.

Poškozováním zárodečných buněk je narušována také imunita. LGCI zasahuje do fungování celého organismu, jeho působení vyvolává inzulinovou rezistenci, na jejímž podkladě vzniká diabetes 2. typu, a zvýšený LDL cholesterol, což je podklad rozvoje kardiovaskulárních chorob. Tvoří také významné patologické pozadí onkologických onemocnění.

Stručně naznačená patologie jde až na úroveň genů. „Geny byly vývojem nastaveny optimálně tak, že jejich fyziologická funkce, tj. udržování homeostatických mezí, je plně funkční při určité úrovni fyzické zátěže. Proto při poklesu pod určitou úroveň tohoto druhu zátěže dochází k disrupci genových funkcí na mnoha místech organismu. To má za následek snížení kvality života, resp. již zmíněný rozvoj chronického onemocnění, nebo – při závažnějších a akutnějších poruchách – předčasnou smrt,“ píše se v odborné stati, jejímž hlavním autorem je internista a biochemik MUDr. Pavel Novosad.      

Z naznačených souvislostí je zjevné, že bez pohybu není plné zdraví ani dlouhý život ve zdraví. „Fyzická zátěž představuje důležitou nefarmakologickou léčbu, ne pouze preventivní agens u výše zmíněných nemocí,“ uvádí dr. Novosad a zdůrazňuje, že svaly se „jeví jako klíčový orgán pro přežití, protože zabraňují rozvinutí základních chronických chorob, respektive jejich aktivaci“. Významnou roli zde sehrává fakt, že pravidelná fyzická zátěž účinně redukuje chronický zánět.

Zázračná pilulka není vše  

Pak je ovšem zjevné ještě něco: 1) z udržování svalů v kondici kombinací vytrvalostního a silového tréninku se stává celoživotní program, z něhož nelze vyjmout nikoho – děti, mladou a střední generaci ani lidi v pokročilém věku, 2) o pohybu bychom měli začít lépe komunikovat.

Přirozeným centrem takové diskuse je ordinace praktického lékaře nebo ambulantního specialisty, nejčastěji diabetologa či kardiologa. „Většina civilizačních chorob se však v naší společnosti léčí pouze léky a na vhodnou pohybovou stimulaci organismu se často zapomíná,“ říká sportovní lékař prof. Ladislav Pyšný. Otázka je, kdo a proč na význam pohybu zapomíná.

Nejednomu člověku sedavému se pohyb do náročného životního programu prostě jenom nevejde. A když už se mu podaří nějak jej do života dostat, dostaví se nezřídka zklamání, že pobíháním a cvičením tak moc nehubne; a že když jakžtakž hubne, přichází po čase jojo efekt. Také proto tolik lidí chce „přijít k doktorovi, který vytáhne ze skříně zázračnou pilulku, a oni budou mít dalších třicet let pokoj“, shrnuje svou dlouhodobou zkušenost algeziolog Jan Štěpán.

S obrovským terapeutickým hitem současnosti, léky na hubnutí, se tahle tužba posouvá do oblasti reality, takže pohyb jakoby mizí z centra terapeutické pozornosti a ztrácí na významu. „Studie z reálné praxe ukazují, že v budoucnosti bude možné léčit obezitu pouze léky, tedy bez provázání s dietou a pohybem,“ říká diabetolog prof. Štěpán Svačina. Tentýž odborník ovšem zdůrazňuje, že „pohyb je nejlepším lékem na stáří“.  

Přichází tedy čas v ordinacích i v běžné komunikaci zdravého životního stylu mimo ně měnit akcenty? Představme si vazby pohyb–hubnutí a pohyb–zdraví jako plynové nádoby. Jestliže v první už není třeba plynu tolik, nebylo by namístě přepouštět ho do druhé namísto prostého úniku potřebného média do vzduchu? Důkazy pro to nechybějí, což je obzvlášť zřetelné u diabetu 2. typu. „Dlouho se předpokládalo, že jeho hlavní příčinou je obezita. Avšak mnohem větší význam … má poměr tukové a netukové hmoty v těle. Člověk, který má vysoké BMI, ale pohybuje se a má dobrou kondici i dostatek svaloviny, není z hlediska cukrovky tak rizikový jako ten, kdo je štíhlý, vůbec se nehýbe, má jen trochu kulaté břicho a to, co se nazývá centrální obezita,“ říká diabetolog prof. Milan Kvapil.

A nehraje se jen o obezitu a diabetes, který bývá pouze jakousi mezistanicí. U klasického člověka sedavého je ve hře následující pochod civilizačních chronických obtíží: od nadváhy k obezitě (často spojeny s trvalým stresem), rozvoj chronického zánětu, rezistence buněk na inzulin, zvýšené krevní tuky (především LDL cholesterol), vysoký krevní tlak, diabetes 2. typu a s ním spojené komplikace v podobě kardiovaskulárních, ledvinných a zrakových obtíží.

Odborníci se shodují, že tento tzv. kardio-renálně-metabolický (KRM) syndrom je v podstatě jedna choroba s mnoha příznaky, již je nejlépe podchytit včas. Takže co platí pro diabetes, platí nezbytně i pro KRM syndrom. Tedy že je dobré užívat nejen léky, ale také svaly.    

© Všeobecná zdravotní pojišťovna