Moderní manželství – od životní pojistky ke vztahovému ráji (2)

17. 2. 2021

Ilustrační obrázek

První část tohoto textu, publikovaného ke dni Světového dne manželství, zrekapitulovala „anatomii“ sociální proměny, která manželství v posledním století proměnila z ekonomického a téměř nezrušitelného svazku v dohodu o city podloženém vzájemném poskytování požitků a prožitků, snadno vypověditelnou, když láska jako hlavní pouto vyprchá.

Ovšem jestliže hlavním dnešním partnerským tmelem není budování a udržování hmotného zázemí, ale láska, vztah samotný, je to pro partnery obrovsky těžké, neboť „lásku rozežere čas, únava, stárnutí, vnější lákavé podněty, které na majetek nijak nepůsobí“, jak uvádí sociolog Tomáš Katrňák. Manželství pojaté jako „vztahový ráj“ proto snadno zamíří směrem vztahové peklo.

Strach, že něco propásnu

Ďáblíci se pomalu rodí nejprve v myšlenkách. Když se protagonistům „vztahového ráje“ podle psychologa Billa Dohertyho v hlavě míchají romantické vztahy s hodnotami individualismu a jeho současných ikon, jako je osobní zisk, nízká cena, oprávněnost a pojištění vkladů, „mocné hlasy uvnitř i vně nám říkají, že jsme troubové, když se spokojíme s něčím míň než s tím, co v manželství podle svého mínění potřebujeme a co si zasloužíme“.

Od znejisťujících představ pak už není daleko k akci. Nejobvyklejším vyústěním pocitu, jejž generace mileniálů pokřtila zkratkou FOMO (the fear of missing out, strach, že něco propásnu), je nevěra. Ta sice nebyla nikdy v manželství vítaným hostem, ale partneři, především ženy starých časů ji skousávali, protože, jak už v minulém díle zaznělo, vznášelo se nad nimi nebezpečí ekonomických a bezpečnostních ztrát, tedy ještě něco horšího, než je bolest a ostuda z partnerových záletů.

Dnes je však nevěra opravdovou ranou do zad, pádem z ráje rovnou do pekla, neboť ohrožuje emocionální bezpečí: „To tam… je tvé přesvědčení, že jste byli stvořeni jeden pro druhého. Nevěra značí skon dvou nevinných iluzí – že vaše manželství je výjimečné a že jste jedineční nebo cenění,“ píše americká psycholožka a spisovatelka Janis Springová. Zrazený partner dostává ránu přímo na solar svého ega a „vychutnává“ si tak pocit, že se neosvědčil v tom nejcennějším, v budování supervztahu, kde ho dnes život nejvíc tlačí.

Když si partneři jdou po krku

Ovšem zklamaná očekávání číhají doslova v každém rohu manželského životního prostoru. Jestliže s rovností pohlaví padlo klasické rozdělení rolí, že muž živí a žena se stará a pečuje, nelze než o všem, povinnostech, benefitech i požitcích, trpělivě vyjednávat. Do tohoto průtočného dialogu vstupují povahy a veškeré osobnostní rysy partnerů, jež však kvůli pružnosti a přenositelnosti rolí věcný obsah vyjednávání snadno převálcují. No a protože jsme jen lidé, mohou taková vyjednávání snadno ochořet a změnit se v hádky o cokoli – o peníze, sexuální soulad, seberealizaci, o dělbu domácích povinností, rodinu druhého partnera, příchod dítěte či výchovu dětí, aby byla zmíněna nejčastější sporná témata.

Jak vypadá současný nemocný manželský dialog, brilantně analyzuje americký odborník v oblasti rodiny a manželství John Gottman. V začátcích své praxe zkoušel poradenskou klasiku – „stále tytéž poučky zaměřené na zvládání konfliktu a komunikační dovednosti.“ Když však po čase vyhodnocoval své statistiky, zjistil, že hádky byly doma jak u párů, které se rozvedly, tak v manželstvích, jež se nerozvedla a často byla neklamně šťastná. Občas si vjet do vlasů je zkrátka normální a běžné.

Proto začal usilovně hledat, co nakonec rozhoduje, že se manželé nakonec třeba i po dlouhých letech rozvedou. A našel – je to stav, kdy ve vztahu trvale převládne neúcta k druhému a negativní pocity při pouhém pomyšlení na něj. „Smýšlejí o druhém negativně do takové míry, že se postupně dostávají do stavu pohlcení negativismem, kterému říkám Švábí motel pro milence. Toto hrozné místo je prosyceno neustálými konflikty a špatnými pocity. Páry se tu ubytují a záhy zjistí, že nemohou ven,“ píše Gottman.  

Pak s přesností hodináře rozebírá vše, co v hádkách svědčí o přestěhování do Švábího motelu. V jeho zdech vedený spor začíná „hrubým nástupem“, plným sarkasmu, zášti a obviňování. Obsahuje pak další příznaky, z nichž některé Gottman pro jejich ničivost nazývá „jezdci apokalypsy“. „Kritika“ znamená, že nějaký prohřešek nezpůsobilo partnerovo obyčejné opomenutí, ale jeho bytostné vlastnosti – „jsi líná, jsi naprostý sobec.“ „Pohrdání“ je forma neúcty, živená pocitem převahy nad partnerem. „Defenzivnost“ stylizací obviňovaného do role nevinné oběti – „já přece dělám, co můžu, jenže tobě se člověk nikdy nezavděčí“ – hádku jen rozdmychává. Při „zazdívání“ obviňovaný vypíná a nereaguje, nejčastěji proto, že jej ovládlo „zaplavení“, stav kdy je „zloba vašeho partnera tak ničivá a náhlá, že vás doslova paralyzuje“.

Zbývá ještě „řeč těla“ jako fyzický následek zaplavení – tep se dává do zběsilého trysku, po těle vyráží pot, uvnitř něj se vyplavuje adrenalin. Jde v podstatě o stresovou reakci na ohrožení, dar matičky evoluce. Odpovědí je útok, logicky velmi hlasitý, nebo úprk: „Ať už tedy čelíte šavlozubému tygrovi, nebo nahněvané manželce, která z vás páčí, proč vždycky zapomenete sklopit záchodové prkénko, vaše tělo reaguje v obou případech stejně,“ uzavírá Gottman.     

A tak s chutí znovu do toho

Po všem, co v obou částech tohoto textu zaznělo, by snadno mohl vzniknout dojem, že jediný, kdo na dnešním manželství profituje, jsou rozvodoví právníci. Ti sice rozhodně nechodí o žebrácké holi, avšak kupodivu stále prosperuje i samo manželství. Jasným dokladem je řeč čísel.

„V historickém srovnání se ukazuje, že manželství v minulosti nikdy netrvala tak dlouho jako průměrné manželství dnes. A to i při padesátiprocentní rozvodovosti,“ upozorňuje sociolog Ivo Možný. Jedním důvodem je, že lidé dříve umírali v mnohem nižším věku než dnes. A druhým, pro současnost mnohem závažnějším, je fakt, že po prvotním manželském nezdaru zakončeném rozvodem se lidé vrhají do dalšího či dalších sňatků, které už ústí ve svazky mnohem trvanlivější.

Co jim ke zlepšení „partnerské výkonnosti“ pomáhá, opět s vynikajícím vhledem a přehledem rozebírá John Gottman. Nedělá si iluze, že by také do manželství, která fatálně nespějí k rozvodu, ale mají naději vydržet, nepronikalo někdy i vícero jedovatých substancí, popsaných v předchozí kapitole. To je však dle něj „dobrá zpráva, protože to znamená, že partneři nemusejí mít perfektní vztah, a přesto mohou být v lásce úspěšní“. Ta jiskřička naděje ještě hoří, když v nich i přes rány, které si v soužití zasadili, zůstal alespoň jakýs takýs „vzájemný respekt a potěšení ze společnosti partnera“.

Ony rány mohly poškodit například sexuální život manželů, organizaci jejich domácnosti nebo jakoukoli jinou důležitou součást soužití. Avšak chtějí-li je ozdravit a vlít do nich nový život, nemá valného smyslu, aby se vrhali nejprve a výhradně na poškozené oblasti. Rady, jak si lépe vyjít vstříc v posteli či jak si jinak rozdělit každodenní úkoly mají dle Gottmana tutéž naději na úspěch, že ozdraví celek, jako jeho začátečnické nabádání rozhádaných partnerů, aby na sebe neštěkali.

Bez práce nejsou vztahové koláče

Podle Johna Gottmana „šťastná manželství jsou založena na hlubokém přátelství“, které je jakýmsi spodním pramenem sytícím vše, co do manželství vtéká. Takoví partneři „chovají jeden druhého v trvalé úctě a svou náklonnost si projevují nejen velkými gesty, ale i každodenními maličkostmi“, takže i když se občas chytnou, „prožívají něco, čemu se odborně říká převaha pozitivních pocitů“.

Přátelství „vyživuje plameny lásky, protože nabízí nejlepší ochranu před nevraživostí.“ Pojišťuje, že každý z partnerů ví, co druhý potřebuje, i úspěch v obhajování vlastních potřeb a zájmů. Patří-li do nich seberealizace, díky přátelství jeden druhého podporují a potencují v kariérním i osobnostním růstu. „Jak se partneři stále hlouběji poznávají a propojují, postupně budují něco, co nazývám dům funkčního vztahu,“ zdůrazňuje.

Jak uspět v manželské zedničině, Gottman neradí, nespoléhá na revoluce spouštěné „kouzelnou radou“, ale na nenápadnou, drobnou, leč vytrvalou snahu. Například když něco nebo někdo partnery přiměje povolit svěrací kazajku každodennosti a rozpomenout se, co má ten druhý rád, o čem sní, čeho se bojí, co ho tíží. Nechají-li to vstoupit do běžného dialogu, vzbudí jeden v druhém pocit „někdo mě zná a chápe“, hřející určitě víc než ústřední topení a upevňující manželské přátelství spolehlivěji než patetické sliby při svatbě v kostele. Odsud je blízko ke vstřícnosti, reakci na výzvy k citovému propojení – škála je zde široká od banálního náznaku, že pravidelně citlivě reaguji na to, co ten druhý říká, až po pomoc s nesnadným úkolem, třeba při péči o nemocného rodiče.

Takto Gottman nasvěcuje pěstování vzájemných sympatií a obdivu, přijetí partnerova vlivu, řešení problémů a konfliktů či vytváření společného smyslu manželství. Zmíněné oblasti ve svých publikacích, přeložených i do češtiny, převádí do formy jakýchsi „rozpisů tréninkových metod“, které si každý může osvojit.

Právě jejich obsah je také obsahem dnešního manželství. Kdo jej zvládá, vnímá manželství i po změnách, jimiž prošlo, jako něco, bez čeho život není úplný, cenný a smysluplný. Někdo se tak chová sám od sebe, od začátku a napoprvé, jiný až v novém svazku, poté, když se spálil, udělal zkušenost a je mu jasné, že na vztahu je třeba zapracovat, k čemuž jiní dospějí až při spolupráci s odborníkem – párovým terapeutem či psychologem.

Jestliže vstup do manželství i ono samo postihlo v posledních sto letech zemětřesení, smetlo svět, v němž platilo, že má-li se mladý člověk někým stát, musí nejdříve do manželského chomoutu; dnes platí, že chce-li mít kvalitní manželství, musí se někým stát. Jde však o to, pustit si k tělu plný význam slůvka „někým“.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna