Ta revoluce je patrná už na vstupu do manželství. „Ještě před pár desetiletími se ženil a vdával každý, koho nohy donesly na radnici,“ říkával s oblibou sociolog Ivo Možný. Tyto úřadovny tehdy praskaly ve švech a jejich úřednice neudivovalo, že každý druhý den klepe na dveře dívčina ledva uvyklá podprsence a vyjukanec, jehož obličej je jedna velká rána utržená v prvních bitvách s žiletkou, a že novotou zářícími občankami, kladným výsledkem těhotenského testu a povolávacím rozkazem na vojnu dokládají zralost se vzít. Dnes už na matrikách takový fofr nevládne a na jejich dveře čím dál více klepou pánové a dámy raného středního věku, protřelí veteráni bitev na poli vztahů, kariéry, konzumu a plánovaného či přesněji řečeno dlouhodobě odkládaného rodičovství.

Když byl život „My“ 

Proč tedy dnešní mladí lidé zakládají rodinu jinak? To nemají s minulými generacemi už vůbec nic společného? Mají, dokonce to hlavní – chtějí být nezávislí, což vždy znamená dosáhnout na „tvrdé“ předpoklady svobody: samostatné bydlení, slušnou práci a jakýs takýs hmotný standard. A právě zde je zakopaný pes.

Ti čerstvě postpubescentní, ale už rodiny lační muži a ženy o nezávislost usilovali také. Avšak ještě dnešní padesátníci vstupovali do života v sociální realitě, z níž ještě nezmizely všechny tvrdé parametry, které citový vztah dvou mladých lidí nekompromisně tmelily ekonomickými tlaky. Většinu z nich spolkla dělnická povolání. Proto, jak píše sociolog Tomáš Katrňák, staré životní „časové normy byly odvozeny od kariéry vyučeného muže, jenž se v 18 letech vyučil, začal vydělávat, odstěhoval se od rodičů a založil rodinu, čemuž se nemalá část vysokoškoláků přizpůsobila zakládáním domácnosti během studia a dítětem také ještě na škole“.

Onen spěch byl výrazně poháněn dalším tehdejším „tvrdým“ parametrem – zmotat se na podmínky nezávislosti, především samostatné bydlení, šlo jen ve dvou, s pomocí rodičů, příbuzných, státu či zaměstnavatele. Proto také ona pomoc nepřišla, dokud se mladí lidé nevzali, proto se také tehdy na nesezdané pohlíželo jako na lidi neschopné dospět. Na svobodné bez závazků na rozdíl od dneška nebyl nikdo zvědavý, dokonce ani zaměstnavatelé.

Jinými slovy, pouze svatbou a nejlépe dítětem brzy po dvacátém roce věku se za oněch starých dob dalo z rodičů, státu či zaměstnavatele vytřískat cosi jako poukázka na možnou budoucí nezávislost a „hmotnou“ dospělost. Ti citlivější a bystřejší se až v takto založené rodině naučili spolu žít, na což před svatbou „nebyl čas ani prostor“. Ti méně políbení „takové kraviny“ neřešili ani v manželství, protože většinou nemuseli. Lidem minulých generací k pocitu spokojenosti logicky stačilo, když se osvědčili tam, kde je život nejvíc tlačil, jako živitelé, pečovatelé a budovatelé zázemí. „Ženy generace mé babičky se obvykle netrápily tím, jestli je jejich manželství osobnostně uspokojuje nebo ne,“ píše americká publicistka Pamela Druckermanová.

Také proto každý najdeme v minulosti vlastní rodiny svazky, v nichž se partneři bytostně nesnášeli, a přesto spolu byli dál, protože rozchod by pro ně znamenal katastrofu v rozsahu od ztráty bydlení až po fyzické strádání, tedy něco daleko horšího, než je zbabrané soužití s absencí sexu, citu a vzájemné podpory. 

Já, já, já, jenom já

„Současné normy a životní styl určují vysokoškoláci, … kteří dítě a rodinu odkládají, soužití zkoušejí nanečisto a nejdřív zakládají kariéry, jednak aby na život vůbec ,měli′, neboť o dobrou práci je rvačka, jednak kvůli seberealizaci,“ píše také Tomáš Katrňák. Proč ta změna? Kvůli spoustě jiných změn, z nichž nejviditelnější je ta, že technologický pokrok po druhé světové válce obrovským nárůstem kvalifikované práce způsobil značné rozmnožení středo- i vysokoškoláků a vymazal dělnickou třídu ze společenského obzoru.

Ve srovnání se starými časy se proto nesezdaný jedinec začíná stavět na vlastní ekonomické nohy sice o něco později, ale na výrazně jiném gruntu, pod jehož tlakem je mnohem větší individualista. Jednak vnitřně, neboť školu za něj nikdo jiný nevystuduje, ta je čistě jeho výkon a „majetek“, stejně jako jiné předpoklady úspěchu typu talentu a vůle. Avšak také vnějšně, protože se dere vzhůru za dobrou prací ve výrazně konkurenčnějším prostředí než kdy dříve. V „nekariérních“ dělnických povoláních nebylo pro „boj o koryto“ zdaleka tolik prostoru a příležitostí, v nich lidi vše tlačilo spíš ke spolupráci a vzájemné pomoci. A co hlavně, aby dnešní individualista dosáhl na všechno, co dělá život nezávislým a dospělým, partnera k tomu nepotřebuje.

Právě naopak, mnohem snáze vše zvládne jako „minimálně svázaný jednotlivec“. Například byt mu už zadarmo nikdo nedá, ale má-li dobré školy a štěstí na dobře honorovanou práci, s hypotékou a třeba i partnerem, ale nezatížen závazky, jakými jsou děti, na vše, co předchozí generace v potu tváře a spolu dobývaly desetiletí, dosáhne ve výsledku dříve.

Ženy a muži se tak sice i dnes vzájemně potřebují, avšak, jak zdůrazňuje Tomáš Katrňák, „už jen citově, vztahově, intimně, což je ovšem pouto nejkřehčí“. A dodává, že hlavním dnešním partnerským tmelem není budování a udržování hmotného zázemí, ale láska, vztah samotný, což je obrovsky těžké, neboť „lásku rozežere čas, únava, stárnutí, vnější lákavé podněty, které na majetek nijak nepůsobí“.

Řečené tudíž platí pro obě pohlaví bez rozdílu. Ženská emancipace a ekonomická samostatnost není výsledkem ani tak feministického „bušení do vrat“ jako jejich otevření v podobě zmíněných proměn v povaze té nejobyčejnější věci na světě – práce, na ni navazujících příležitostí a proměn sociální reality. Proto dnes většinoví mladí muži i ženy nejprve zdlouhavě studují, cestují, ohledávají pole budoucí profesní seberealizace a testují ty pravé protějšky, s nimiž pak „trénují“ dlouhodobé soužití. Teprve když druhé pohlaví „probádají“ a usadí se v perspektivním vztahu, v profesi i ve vlastní domácnosti, přichází u nich na řadu pevné vztahy a manželství.

Tuhle dramatickou proměnu chování mnozí ze současných generací vnímají tak, že se dokázali poučit z „chyb“ rodičů a prarodičů – pohádky ovčí babičky! Z blouznění je usvědčuje nezpochybnitelný fakt, že pocitu spokojenosti a štěstí jich nedosahuje větší procento než v předchozích generacích.

Když už mohou odejít, potřebují lepší důvod, aby zůstali

Americký sociální psycholog Eli Finkel se při vysvětlení faktu, že dnešní manželé v průměru nejsou spokojenější než jejich generační předchůdci, odráží od skutečnosti, že naším životním hnacím motorem je zcela přirozená touha po sebeaktualizaci, tedy po uplatnění našich schopností a prosazení ve společnosti. Postupná proměna sociálního prostředí z chudého a jen bazálně vzdělaného ve spotřebně nasycené a vzdělanostní s sebou pak podle něj nese skutečnost o síle přírodního zákona: čím méně životních sil spotřebovává úsilí pokrýt tzv. nižší životní potřeby – abychom se dosyta najedli, měli kde bydlet, byli zdraví a udrželi si dobrou práci –, tím více životní energie z nás samovolně proudí do realizace vyšších životních potřeb, jako je přátelství, rodina, láska, uznání a seberealizace.

Dnešním do manželství spárovaným individualistům, od dětství trénovaným ždímat ze všeho maximum a ve všem soutěžit, tudíž přijde zcela normální, že jejich rodina „musí“ nejen prosperovat hmotně, ale také být čímsi na způsob „vztahového ráje“. V očekávání, že mezi nimi něco takového zavládne, sehrává nemalou roli vědomí, že když už dnes mohou ze vztahu snadno odejít, protože se mohou každý opřít o samostatnou ekonomickou existenci, potřebují po čertech dobré důvody, aby v něm zůstali.

„Naše očekávání týkající se manželství ještě nikdy nenabrala tak impozantní rozměry. Pořád chceme vše, co měla poskytovat tradiční rodina – bezpečí, děti, majetek a váženost –, ale teď nádavkem ještě to, aby nás partner miloval, toužil po nás, zajímal se o nás. Měli bychom být nejlepšími přáteli, spolehlivými důvěrníky, a ještě k tomu vášnivými milenci. … V tom malém kroužku snubního prstýnku jsou obsaženy značně protichůdné ideály. … Chceme, aby nám vyvolený partner poskytoval stabilitu, bezpečí a spolehlivost – všechno ukotvující prožitky. A od téhož člověka očekáváme, že bude zdrojem úžasu, tajemství, dobrodružství a nebezpečí,“ píše americká psychoterapeutka Esther Perelová.

Z ráje není daleko do pekla

V této přirozené a v běžném životě nereflektované historické změně se však podle Finkela skrývá jedna záludnost. Vyšší potřeby „vykazují tendenci k mnohem větší partnerské specifičnosti… Zatímco účinně zajistit fyziologické potřeby nebo bezpečí dokáže mnoho jedinců, jen nemnoho partnerů má schopnost pomoci druhému naplňovat potřeby uznání a seberealizace“. Ty podle něj „v mnohem větším rozsahu vyžadují, aby partner porozuměl osobitým kvalitám svého protějšku“.

Ideály a představy zmiňované Esther Perelovou a živené sociální změnou, již rozebírá Eli Finkel, jsou proto nejen protichůdné, ale také těžko splnitelné, neboť na to všechno aby měl člověk nadání Ježíše Krista a nějakou univerzitu přes vztahy a takových lidí po světě zase tolik neběhá. Právě tento přítok nejvydatněji napájí dnešní mohutnou řeku singlů, strachu ze závazku, otevřených a alternativních vztahů, manželství dobrovolně bez dětí a atmosféry „konce rodiny“. Příliš mnoho lidí na dnešní model manželství mentálně nemá a nechce nebo nedokáže s tím nic dělat. „Vztahový ráj“ proto snadno zamíří směrem vztahové peklo.

Jak takové inferno vypadá a kudy se z něj drápat ven, je obsahem druhé části.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna