Základní surovinou, kterou dnes většina z nás v práci „dobývá“, „taví“, „zušlechťuje“, „obrábí“, „vybarvuje“ a „leští“, už není hlína, kov či hmotný polotovar. Stala se jí informace. Svědčí o tom mimo jiné posun k „slovní magii“ při aktivizaci skrytých sil zajišťujících PRACOVNÍ ÚSPĚCH. Jestliže ještě před pár desítkami let PROFESIONALITA bohatě k úspěchu dostačovala, dnes se k ní přidala co její věrná družka PREZENTACE.

Tou se obvykle myslí sada powerpointových obrázků s krátkými doprovodnými texty nebo nákresy na flipchartu, oboje doplněné mluveným komentářem. Americký sociální psycholog a trenér tzv. měkkých dovedností Andrew Bradbury před takovým zužováním varuje, podle něj „prezentace je přítomná i v naprosto běžných situacích“. Má na mysli například seznamování kolegy s obvyklým chodem kanceláře, psaní zpráv o schůzích i práci oddělení, vyřizování odborných a obchodních záležitostí po telefonu, mailem či osobně, seznamování kolegů nebo zákazníků s novým postupem či produktem.

Ovšem Bradbury ve své knize Jak úspěšně prezentovat a přesvědčit nechce vzbudit dojem, že prezentace, jak se jí běžně rozumí, tedy s obrázky, popisky a výkladem, je něco, co si nezaslouží větší pozornost. Chce říci něco jiného: Klasická prezentace má natolik samostatné a výsadní postavení, že každý, kdo s ní chce nebo musí předstoupit před širší auditorium, by se měl obeznámit se vším, co do ní vstupuje a sehrává v ní kladnou či zápornou roli. A že jde o tytéž prvky, jež rozhodují o úspěšnosti či naopak selhávání prezentace v jím zmíněných „naprosto běžných situacích“.

Experti a pseudoexperti

Důvody jsou nasnadě. Od doby, kdy se s prezentacemi započalo, už proběhly miliony naprosto nudných, až odstrašujících vystoupení. Vzato z jiného konce – každý, kdo je jejich adresátem, už si nejméně jednu dokonale nicneříkající prezentaci musel protrpět. A ještě z jiného konce – téměř každý adresát také musí sám občas nějakou, nejlépe pochopitelně něco říkající vytvořit. 

Jedním z nejčastějších zdrojů utrpení bývá, když mluvčí dopustí, aby se v něm popral obsah profesionality s formou prezentace a na hlavu ji porazil. Ač EXPERT disponuje prvním předpokladem pro přesvědčivost – odborností a zápalem pro věc – vystoupení zabije tím, že si je poplete s odbornou výukou. A tak zívající a za konec se modlící auditorium zasypává tunami nesrozumitelných podrobností své profese, jež se v hlavách posluchačů nemají s čím spojit. Posluchačů si však nevšímá, dotazy nevyžaduje, jen by ho vytrhovaly z náboženské extáze, do níž se uvádí nadšením z milované profese a sebe samotného.

Nemenší utrpení dokáže vyprodukovat protipól experta, jímž není laik, ale PSEUDOEXPERT, jehož uhlířskou vírou je samospasitelnost prezentace. Jeho odborností je „čich“. Rozvinuto do věty: „Já znám lidi, vím, co na ně zabírá a co chtějí slyšet.“ Ve školách toho moc nepobral, a jestli k němu někdy dolehnou nějaké odborné informace, nedokáže s nimi samostatně pracovat, ale nedomyšleně a zkresleně je zavěšuje na svůj pověstný čich.

Tento typ se nejvýrazněji projevuje v některých reklamních agenturách, kde s hrdostí na to, „co umí“, plodí perly. Jedna taková momentálně zdobí billboardy okolo frekventovaných komunikací a má potenciál vymrštit řidiče mimo silnici. Jde o claim „Odteď ještě víc neodolatelný“. Její zploditel – těžko jej nazvat jinak – možná zaslechl něco o psychologii, leč o tom, že lidská mysl má silný odpor k nemístnému a nepodloženému nadsazování, nemá nejmenší tušení. A taková pravidla stupňování přídavných jmen v češtině jdou už úplně mimo něj.

Onen „kreativec“ by nestál za zmínku, kdyby „čichová expertnost“ nepronikala i do oblastí mimo reklamu. Řeč je o motivačních programech, o veškerých aktivitách zaměřených na zkvalitňování pracovního výkonu a trendech, jež s nimi souvisejí. Také v nich prezentující a jejich prezentace často nedostatek profesionality maskují přepalováním významu, šermováním anglismy a hovorovou pseudobodrostí a pseudolidovostí. Magie slova má zkrátka své jasné hranice a přestává fungovat tím více, čím méně je v prezentaci podložena odbornými znalostmi vyfutrovanou profesionalitou.

Originály a pseudooriginály

Jde snad o to, pohybovat se při prezentování někde mezi expertem a pseudoexpertem? Určitě ne, ovšem s určitostí lze říci, že kouzlo srozumitelné, oslovující a inspirující prezentace je v její vyváženosti. Co si však pod ní představit a jak se k ní dopracovat?

Od kvalitní prezentace je namístě očekávat tři věci: „Za prvé vás musí bavit. … Druhým úkolem … řečníka je, aby se lidí dotkl. … Třetí úloha spočívá v tom, že se lidem předá něco, co ještě nevěděli, a tím se překvapí,“ vyjmenovává „střeva“ vyváženosti úspěšný německý motivační kouč Steffen Kirchner ve své čtivé a zkušenostmi nabité publikaci Motivační lži.

Podmínku zábavnosti nenaplňuje spíkr sypající na publikum jeden vtip za druhým, ale mluvčí schopný podávat vážná témata zábavnou formou. Každý opravdový profesionál například zažívá chvilky, kdy se tzv. zbodne, pobaví tak sebe i kolegy, ale zároveň mu v hlavě bleskne hlubší souvislost. Jestliže historkou i poučením okoření svoji prezentaci, pak se posluchači „otevřou novým myšlenkám a v hlavě si zachovají důležitá ústřední poselství“, zdůrazňuje Kirchner.

Pobavit samozřejmě umí i pseudoexpert. Když svou přednášku prošpikovanou „odbornou“ hantýrkou podloží obrázky s popisky, v nichž se to hemží pravopisnými chybami, jaké by neudělal žáček v páté třídě, je také o humor postaráno. Pseudoexpert se totiž vyznačuje hlavně tím, že nerozumí skutečné odbornosti a odborníkům, takže role a význam jazykových editorů a korektorů mu opět jaksi uniká.   

Má-li se prezentace posluchačů dotknout, což dle Kirchnera splní, budou-li „emocionálně zasaženi a získali motivující pocity“, potřebuje nejen humor. Spíkr musí proplout mezi Skyllou a Charybdou tří prezentačních útesů: „co říkat“, „komu to budu říkat“ a „kolik toho řeknu“. Absolutní přednost má prostřední („komu“), neboť nerespektovat typ publika s jeho vědomosti a „receptory“ je cesta do pekel. Z něj teprve vyplývá „co“ a jeho závažností se nakonec řídí „kolik“.

Pokud mluvčí humorně dokáže navázat na to, co posluchači znají, a udrží jejich pozornost bdělou, má jeho prezentace nejméně z půlky vyhráno. Když jejich vědění srozumitelně obohatí něčím novým, je ve třech čtvrtinách cesty k cíli. Zbývající čtvrtina je nejcennější. Zvládají ji ti, kdo ve své odborné praxi dospěli k takovým zkušenostem a poznatkům, o jakých se v učebnicích nepíše, ale jsou pro zkvalitnění praxe všech oborových kolegů jednoznačně cenné a užitečné. Tedy takoví, kdo jsou originální a odlišní. Jak vyzdvihuje i Steffen Kirchner: „Úlohou spíkra není předávání hlubokých vědomostí, nýbrž inspirování pomocí zajímavých faktů a souvislostí nebo také nových nápadů a řešení.“

Na konci svítí nápis „AUTORITA“

Odlišit se a být originální je cosi jako svaté přikázání dneška. A jak už se výše ukázalo, jinak k takto vytyčené metě míří expert a jinak pseudoexpert. Také se ukázalo, jak jednoho od druhého rozeznat v disciplíně zvané „prezentace“. Padla zde ovšem také zmínka, že téměř každý, kdo je prezentacím vystaven, je díky povaze dnešní práce jako zacházení s informací čas od času nucen sám něco nějak prezentovat. Pak ovšem stojí nejen před zadáním, co, komu a kolik řekne, ale s jakou porcí originality. 

Je to lehké i těžké zároveň. Lehké, protože pokud už člověk pasivním příjemcem vícera kvalitních prezentací byl, má jasný mustr, aby odlišil, co je hlušina a co zlato. Těžké, protože vložit vlastní já do vlastní prezentace není žádná legrace. Mnohdy tomu však brání pouhopouhý stud, obyčejná skromnost či kombinace obojího.

Rozhodčím, zda o svém vnitřku mlčet, nebo s vlastními nápady vyjít ven, však může být zase jen odbornost. Čím více toho člověk ví a čím více se do nějaké specifické oblasti zavrtává, tím více originálních zkušeností a nápadů může mít. A tím více také poznává, že opakováním všeobecně známých floskulí se maximálně zařadí do houfu, ale do hloubi druhé nezaujme.

Když člověk do téhle kultury šlápne naplno, má reálnou šanci ověřit si platnost v úvodu zmíněného tvrzení Andrewa Bradburyho, že prezentace nemusí být jen obrázky s popisky a doprovodným slovem, že může dostat svou vnitřní náplň. Pak je jasné, že může-li prezentování prosáknout do běžných pracovních činností a nástrojů, může stejně tak najít své projevy v běžném životě. A jak v něm, tak v práci přináší schopnost odívat originální vnitřek do adekvátní formy výsledek, jímž je RENOMÉ a AUTORITA, bez nichž se úspěch jen tak sám od sebe nedostaví.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna