Apely a návody na utužení zdraví a s ním na lepší prožívání a větší životní pohodu se začaly šířit zhruba před půl stoletím. Od té doby jich už jen přibývá, aniž by šiřitele trápilo, že se nejedna jimi hlásaná pravda, vždy ovšem zaštítěná zaklínací formulí „vědci objevili“, časem ukáže jako blud. V lepším případě jako něco, co platí velmi omezeně a má také omezený dosah.

Vědci jsou přirozeně jen lidé a jako každý člověk jsou i oni vždy „zakleti“ do nějakého způsobu uvažování a odvozování závěrů, jejž vnímají jako samozřejmý a jehož hranice si neuvědomují. Ještě mnohem zakletější jsou pak ti, kdo aktuální životosprávné pravdy mediálně zpracovávají a šíří, přičemž jejich širším souvislostem ani za mák nerozumějí. Je proto radou rozumu číst nejen, co se právě nyní zase radí, ale také v rámci čeho se právě takto radí. Je to sice trochu pracné, avšak rozhodně to není nemožné.

Od nahánění cholesterolu k distresu

O základní podmínce zdravotní prosperity není nutné složitě mudrovat nad kalorickými tabulkami či seznamy vitaminů a minerálů. Jak píše britský lékař a publicista James Le Fanu, lze ji zredukovat na „rozumnou a uznávanou pravdu, že ti kdo jedí střídmě, pravidelně cvičí a nekouří, budou zdravější a zdatnější než ti, kteří tak nečiní, a že také pravděpodobněji budou lépe vzdorovat chorobám, nebo je dokonce překonají.“ Tahle pravda platí po celé věky, nic ji nezpochybňuje, a tak nadále platit bude, ale – jak Le Fanu zdůrazňuje – po druhé světové válce ji začal pohlcovat sociální a životní kontext, jaký předchozí dějiny nepoznaly.

Jeho kostru tvoří jedno velké vítězství a jedna velká bitva moderní medicíny. Jde o zkrocení infekčních chorob, metly našich předků, hygienou, antibiotiky a vakcinací, vzápětí následované vznikem metly nové v podobě civilizačních nemocí, vysokého tlaku, infarktu, mozkové mrtvice, rakoviny, obezity a diabetu. Především nástup infarktů ve vyspělých zemích byl ještě před polovinou minulého století raketový, takže vznikla akutní potřeba rychle najít viníka a neméně bleskově na něj zaútočit.  

Pečlivé pátrání ukázalo prstem na tři rizikové faktory: kouření, vysoký tlak a zvýšený cholesterol, ucpávající tepny. Zkušenost z bojů s infekcemi napovídala, že hodně zmůže dobře organizovaná prevence. A protože hlavní viník vysokého tlaku i cholesterolu byl nalezen v nezdravé stravě, přidal se k jejich měření tlak na zdravou životosprávu. Když byl posléze další viník civilizačních nemocí objeven ve znečištěném životním prostředí, rozpoutalo se pravé peklo. Nepokryté výhrůžky, že pravidelná konzumace více než dvou vajec týdně zvyšuje riziko úmrtí o desítky procent, že vejce se slaninou se rovnají řízené sebevraždě cholesterolem, že pití kávy vyvolává rakovinu pankreatu, požívání červeného masa rakovinu střeva, že „voda a vzduch jsou plné karcinogenních chemikálií“, se staly běžnou součástí mediálního provozu, uvádí Le Fanu.  

S přelomem tisíciletí strašení přece jen povolilo. Rapidní nárůst sedavých zaměstnání v mnoha lidech probudil touhu trávit volný čas také pohybem, na což popularizátoři zdravého životního stylu zareagovali odklonem od jednostranných hrozeb k radám, co, proč, kolik, jak a kdy konzumovat. Pomohl jim i výzkum, když ukázal, že například nějaké to vejce navíc už smrtí přece jen nehrozí, natož konzumace masa, že zdraví naopak ohrožuje vegetariánství. A také že cholesterol je nezbytnou součástí organismu, neboť je součástí buněčných stěn a neobejde se bez něj syntéza důležitých hormonů. Patří-li k nim také testosteron a estrogen, není těžké si domyslet, jaké dopady může mít na „pohlavní fungování“ přehnané snižování cholesterolu pomocí léků.

Zároveň však byl v té době zaznamenán rapidní nárůst duševních poruch, hlavně depresí, a byla odhalena také jeho hlavní příčina – nárůst vleklého stresu. A jeho výzkum přinesl vůbec nejpřekvapivější zjištění. Právě on, tzv. distres, jejž vyvolávají a udržují životní událost kladoucí na člověka nadměrné nároky, s nimiž se nedokáže optimálně vyrovnat, je primární příčinou civilizačních chorob. Nezdravá životospráva a znečištěné životní prostředí sice na nich mají také svůj podíl, ale jsou až druhotné.   

Proč pacient hřeší, třebaže pan doktor radí

Tento objev postavil vztah mezi léčbou civilizačních nemocí a zdravou životosprávou do zcela nového světla. Ukazují se v něm limity výše popsaného, vybavením stále se rozšiřujícího, a proto stále tak přitažlivého modelu léčby vysokého tlaku, infarktu, mozkové mrtvice, rakoviny, obezity, diabetu i duševních poruch.

Jestliže lékař pacienta s prvními poslíčky některého z civilizačních neduhů jen „zasypává“ prášky, občas prohodí něco o prevenci, kdy nemocnému vysvětlí, co mu hrozí, když nepřestane s přejídáním, kouřením, nadměrnou konzumací alkoholu, absencí pohybu a přidá zmínku o škodlivosti stresu, většinou nebývají terapeutické výsledky oslnivé. Pacient zpravidla s ničím neskoncuje a dál vesele pokračuje v sebevražedném životním stylu. A má k tomu své „dobré“ důvody – špatnou životosprávou si od distresu ulevuje. Takovou životně konzumační zacyklenost rozbít je velice těžké jak pro lékaře, tak pro pacienta. 

Lékař takového cíle mnohem snáze dosáhne, když vezme za své, že distres je cosi jako Bůh v roli první příčiny, která teprve spouští ty další, a začne od ní. Vyžaduje to od lékaře vést dialog s pacientem tak, aby dokázal rozeznat, že v jeho životě sehrávají jednu z hlavních rolí stresory typu zlý šéf, nespokojený a agresivní životní partner či pracovní a životní nejistoty. Pak už jen zbývá poslat nemocného k psychologovi, psychoterapeutovi nebo psychiatrovi a léčit jej medikamenty i zlepšováním jeho životosprávy ve spolupráci s kolegou. Předpokladem ovšem je, že má lékař jistý komunikační talent a chuť jej uplatňovat. Ne každý obojím disponuje, avšak když ano, mívá překvapivě dobré terapeutické výsledky.

Co s lidmi dělá distres, bylo před několika lety na vlastní oči možné spatřit v televizním pořadu dietoložky Kateřiny Cajthamlové Jste to, co jíte. Výše popsaní „zacyklenci“ sice na tvrdou dietu najeli, ale také nezřídka po krátkém čase zkolabovali a opět podlehli životosprávným hříchům, jichž se chtěli zbavit a kvůli kterým lezli se svou nadváhou, bolestmi i mindráky národu na oči. Nepomáhala ani rafinovaná směs vysvětlování, povzbuzování a nátlaku ze strany paní doktorky. Občas se však v pořadu objevil mírný tlouštík, který sice zelenině a pohybu moc nedal, zato smažených brambůrků a koly si dopřával vrchovatě, takže měl nějakou tu zvýšenou glykémii či krevní tlak a byl malinko dýchavičnější, co však hlavně, v duši to byl pohodář, protože se mu jinak v životě vše důležité dařilo. Takový týpek vždy poslouchal autoritativní doktorku Cajthamlovou jako hodinky a její kúru opouštěl zdravější, vůči informacím vstřícnější a trvale přesměrovaný na kvalitnější životosprávu.         

Na metodách až tak nezáleží, hlavní je výsledek

V příkladu s polepšeným hříšníkem jsou jako DNA v buňce ukryty dvě významné informace. První říká, že současná populace se dělí na „vyznavače zdraví“ (ty si dr. Cajthamlová do pořadu nezvala), „vyznavače životosprávných hříchů“ a lhostejnou, avšak ovlivnitelnou skupinu uprostřed. Druhá napovídá, že životosprávné návody, v nichž je distres odbyt radami typu „zbavte se ho“ bez jediné zmínky, jak s lidmi dokáže zamávat, mají na toto rozdělení minimální vliv. Péče o vlastní zdraví je u každého člověka jeho bytostným projevem, výrazem toho, jaký je, o co v životě usiluje a nakolik se mu to daří. Návod nenávod.

Avšak právě proto může distres či události, které jej vyvolají, do svých sítí lapit kohokoli. Před několika lety plnila stránky novin zpráva, že v Německu spáchal sebevraždu miliardář, jehož jmění se v krátkém časovém úseku smrsklo na „pouhé miliony“. V sociální bublině, v níž se pohyboval, to znamenalo ztrátu prestiže, což neunesl. V 19. století se tomu říkalo „ztráta cti“ či „ztráta tváře“. Jestli mu před jeho činem někdo řekl, aby si to tak nebral, bylo to stejné, jako když se šikanovanému třídnímu otloukánkovi dostane rady, aby si to s nejotravnějšími z násilnických trapičů „na férovku rozdal“.

Je tedy ten, komu už delší dobu moc „nejde život“, takže své problémy zajídá (zdravou stravou asi ne) a zapíjí (vodou asi ne), beznadějným životním odsouzencem? Není. To hlavní, co v takové situaci potřebuje, je dostat z hlavy, že jediný způsob, jak může svůj problém sprovodit ze světa, je zbourat ho rázem a jako celek, v jeho plné, jednorázovou akcí tak těžko zvládnutelné váze. Do hlavy se mu naopak musí dostat poznání, že rozbít ten zpropadený tíživý balvan lze prostřednictvím drobných a zvladatelných kroků.

Jestli to dokáže s pomocí odborníka, jako je psycholog, přítele nebo sám, je jedno. Důležitý je pouze výsledek. Na jeho začátku může být pro jednoho zlepšení kvalifikace a změna práce (zlý šéf), pro jiného pochopení, že situaci v rodině špatně četl a nedorozumění měla jiný důvod (agresivní partner). U obou to může vyústit i v  kvalitnější životosprávu („v práci dobrý, ty máš dnes dobrou náladu, pojďme se projít a nakoupit věci na dobrý salát místo těch věčných oschlých housek“). 

Nejdůležitější v oněch drobných krocích je, aby obsahovaly zvnitřněné poznání, že parciální stresy jsou běžnou součástí života a že před nimi nelze soustavně kličkovat, protože pak se mohou nebezpečně sečíst a vyústit v distres. Jednou z nejúčinnějších protilátek proti němu je posilování životní odolnosti. A to nejen v oblastech, kde si je člověk jistý sám sebou, ale i tam, kde zase tak moc ne.

S takovou výbavou už lze životní kormidlo obrátit a vrátit se na výsluní života i bez miliard, ba dokonce i bez milionů v kapse.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna