S tím, jak se v posledních desetiletích rozšiřuje škála životních i kariérních možností, „prosperuje“ i jejich odvrácená strana. Každý, kdo od života něco chce, pociťuje, že být dnes v práci i v životě úspěšný vyžaduje nejen úsilí, ale také schopnosti vyhovět čím dál početnějším a často protichůdným požadavkům. Chce se po nás mimo jiné:

• abychom byli výrazné individuality a zároveň týmoví hráči,
• abychom byli špičky v nějakém oboru, ale zároveň byli schopni rychle si osvojit jiný,  
• abychom si uměli excelentně poradit jak s prací, tak se životem,
• abychom dokázali být vůči druhým nesmlouvaví stejně jako empatičtí,
• abychom dokázali vydělávat peníze, stejně jako se seberealizovat,
• abychom vše výše popsané uměli uplatňovat ve správný čas,
• abychom byli vynikající pracovníci, stejně jako skvělí partneři a rodiče,
• abychom v práci i životě uměli používat jak operativní inteligenci (IQ), tak emoční intelekt (EQ). 

Je však zjevné, že ten, kdo veškeré zmíněné i další nároky ustojí bez větších problémů, bude spíše výjimkou. Pro většinu lidí platí, že v těch oblastech práce a života, kde jsou trochu nejistí, vznikají „ložiska“, do nichž se – pokud nejsou včas „čištěny a mazány“ – zadírají nejprve úzkostné pocity a na ně navázaný stres. Ten mívá za následek, že pokud jsme měli k nějaké činnosti trochu menší vlohy než k jiným, pod jeho tlakem se naše nedostatečnost v téhle oblasti začne rozrůstat a náš potenciál začne trpět ještě větší podvýživou. 

Koučink – metoda odstraňování vnitřních bariér

Jestliže není mezi námi nikdo, kdo by měl talent na všechno, neznamená to, že bychom se nedokázali zlepšit v něčem, co nám buď kvůli slabšímu nadání, nebo z důvodu přílišného tlaku okolí momentálně moc nejde. A právě sem míří podstata koučinku, který se, jak už napovídá samotný název, zrodil na poli sportu.              

Tenisový odborník a učitel z Harvardu Timothy Gallwey zhruba před čtvrt stoletím postřehl zcela zásadní souvislost: v průběhu bitvy na kurtu „je stav naší mysli mnohem silnější soupeř, než ten na druhé straně dvorce“. Svůj postřeh pak dle Johna Whitmora, britského poradce, pedagoga a autora světového bestselleru o koučování, vtělil do následujícího poznatku: „Pokud kouč pomůže hráči odstranit vnitřní bariéry (nebo alespoň zmenšit jejich vliv), které mu brání podat dobrý výkon, hráč se výrazně zlepší, aniž by kouč příliš rozvíjel technickou stránku jeho hry.“

Sám John Whitmore pak k uvedenému z vlastních zkušeností dodává: „Hlavní vnitřní bariéra, která nám brání lépe využívat náš potenciál, je – bez ohledu na to, zda ji nazveme strach z neúspěchu, nedostatečná důvěra ve vlastní schopnosti, pochyby o sobě samých nebo nedostatek sebevědomí – univerzální a všudypřítomná.“     

Bourání vnitřních bariér má svá pevná pravidla. Na prvním místě stojí dobrovolnost, tedy že koučovaný chce tomu, co jej sráží, aktivně čelit, chce se rozvíjet, je ochoten sám na sobě pracovat a z vlastního rozhodnutí přistoupí na pravidla hry zvané koučink. Ten pak může proběhnout jednorázově nebo v několika lekcích. A protože jde o metodu s velmi širokým záběrem, dělí se do typů – rozeznáváme např. osobní koučink, mentální koučink nebo koučink osobního rozvoje.

Kouč klientovi nejprve pomůže zformulovat „zakázku“, která vyjasní, kde klienta „tlačí bota“. Velice často se například ukáže, že kolegům v práci neumí říkat „ne“, protože se obává, že pokud jim pokaždé nevyjde vstříc, klesne v jejich očích. Takové chování však ústí v jeho přetíženost, takže „nestíhá“, jeho schopnost podávat v práci nějaký výkon se v očích ostatních jeví jako nižší, což jej znervózňuje, a ještě více snižuje jeho výkonnost. Z takto společně pojmenované zakázky pak vycházejí otázky, které kouč klientovi klade.

Jsou to otázky otevřené a nenávodné, které nejenže odhalí pravou příčinu problému, ale klient si díky nim zároveň dokáže sám nalézt řešení, které uspokojí jak jeho, tak okolí. Zde spočívá hlavní přínos metody, neboť řešení, na něž přicházíme sami, jsou nám nejbližší. Kouč nesmí klientovi radit, jak postupovat. Jak říká kouč Jaroslav Švec, měl by se „chovat jaksi dětsky naivně, vše zkoumat, nic nepovažovat za samozřejmé, na vše se ptát a vést koučovaného ke stanovenému cíli, který si koučovaný důsledně stanovuje“.

Obrovskou výhodou koučinku oproti jiným metodám odstraňování duševních bloků je skutečnost, že si jej může do značné míry osvojit i sám koučovaný. Když si metodu začne osvojovat manažer, pozná se to nejlépe na tom, že se začne měnit způsob, jakým komunikuje se svým týmem. Vezmeme-li například obvyklou situaci, kdy podřízenému řekne, jak má postupovat, načež se mu dostane odpovědi, že postup nefunguje, může reagovat dvojím způsobem:

1) „Něco jste musel udělat špatně, zkuste to takhle“,

2) „Zjistěte, kde je problém, za hodinu se na to s vámi podívám a pomohu vám s řešením.“

V prvém případě pracovníka shodí, vyvolá v něm pocity hořkosti a nedostatečnosti spolu s pasivitou. Ve druhém v něm naopak navodí pocity důvěry a sebedůvěry spolu s chutí se s problémem sám poprat. Obé pak může v případě, že pracovník chybu najde, dále rozvíjet a posilovat. Tento postup obsahuje podle Johna Whitmora dva klíčové principy koučinku – vnímání reality a odpovědnost.          

„Koučování zlepšuje vnímání reality tím, že vynáší na povrch a zdůrazňuje jedinečné tělesné a duševní atributy každého člověka a rozvíjí schopnosti a sebedůvěru, potřebné pro vlastní zdokonalování nezávislé na návodech a doporučeních jiných lidí. Koučování vede k samostatnosti a soběstačnosti, vytváří a zvyšuje důvěru ve vlastní schopnosti a odpovědnost za své jednání,“ uvádí Whitmore. A právě zvyšování úrovně vnímání reality a odpovědnosti činí podle Whitmora z koučinku nástroj, který dokáže zkvalitňovat život a je přístupný každému z nás. 

Mentoring – metoda podpory profesního růstu

„Mentoring je pocta! Kromě lásky není většího daru, jímž můžeme obdarovat druhého, než je dar podpory růstu,“ prohlásil Marshall Goldsmith, jeden z nejúspěšnějších amerických odborníků na poli výuky firemního vůdcovství. Jeho slova jsou možná trošku patetická, ale dobře vystihují podstatu věci – je ideální, když odborné znalosti, zkušenosti a dovednosti, což je gró mentoringu, předává skutečná osobnost, která dosáhla určitého společenského postavení a již lidé ctí a respektují. Jedině taková totiž vzbudí v naslouchajících respekt a pokoru, bez nichž se něco naučit opravdu do hloubky jde jen těžko.

Mentoring je nejspíš vůbec nejstarší, prvotní formou učení. V jejím rámci jsou „mladá ucha“ vystavena přímému působení „starých mazáků“, naslouchají jim, bedlivě je pozorují, odkoukávají jejich grify a plní zadávané úkoly. V průběhu edukace se mimo jiné učí nemalovat si vzdušné zámky, ale stanovovat si smysluplné a dosažitelné cíle. Dále trénují schopnost klást věcné a meritorní otázky a na základě jejich zodpovídání nabývat nezbytnou profesionální jistotu.

Spolupráci mentora a menteeho lze rozdělit do několika fází:

• zformulování zakázky a stanovení konkrétního a měřitelného cíle,
• „ohmatávání“ reality, tedy situací, v nichž se meritum věci projevuje,
• hodnocení a plánování v zájmu formulování realizovatelných kroků, jež mají vyústit v odborný posun,
• praktická realizace plánu, během níž je mentor menteemu nápomocen radou, ukázkou a povzbuzením.

Známkou úspěšného mentoringu je vznik citového pouta mezi „učněm“ a „mistrem“. Takové pouto je zárukou, že „mladej“ to, co se naučil, jen tak nezapomene. A je také podmínkou budoucí proměny učně v mistra.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna