První a druhá vlna epidemie – se kterou se pojí větší škody? Nahlíženo z čistě medicínského úhlu pohledu, statistiky nakažených a zemřelých ani analýzy virulence koronaviru a jeho mutací jasnou odpověď nedávají. Avšak pokud se podíváme na dopady na běžný život, je jasno – druhá vlna je horší.

Svědčí o tom data z krizových linek i reference psychologů, psychoterapeutů a vztahových terapeutů, shromážděné ministerstvem zdravotnictví. Nejde však jen o kvantitu hlášení, neboť vypovídají také o jisté znepokojivé kvalitě – o nárůstu úzkostných stavů.  

Je to tu zase, jenže silnější

Mohutným zdrojem šířících se úzkostí samozřejmě není jen strach z nákazy, ale především skutečnost, že s druhým nástupem viru bylo obnoveno také covidové životní aranžmá s jeho možnými ekonomickými dopady. Do rodin se tak znovu vkrádají obavy ze ztráty zaměstnání, a byť by postihla jen jednoho z partnerů, jde o velkou komplikaci, která kupříkladu takovou hypotéku rázem změní z životního pomocníka v rodinného strašáka.

Naráz jsou zde znovu v normálních podmínkách neznámé starosti navíc – vaření, dohled na děti a jejich učení, nutnost rozvrhnout si v úzkých stěnách domácnosti s partnerem a dětmi prostor a čas pro práci a distanční výuku. Zasahuje-li do toho všeho ještě něco z dřívějška, jako je třeba partnerský nesoulad, hrozba rozvodu, problémové dítě, závislost na alkoholu či něčem jiném, není žádný div, že mentální pohoda v rodině povážlivě klesá k bodu mrazu.  

A ještě něco řádně přitápí pod kotlem úzkostí. V první vlně sehrávala významnou roli naděje, že virus oslabí, brzy zmizí a dá pokoj, takže život se natrvalo vrátí do starých předcovidových kolejí. Už jen samotný fakt, že tato naděje zhasla a že nikdo neví, jak dlouho ještě a v kolika vlnách se bude zlořečený patogen odebírat do rozumné a masově neohrožující fáze své existence, ubírá až příliš na náladě příliš mnohým z nás.   

Skutečné je to, co působí

Takový stav je něco jako mentální infekce, která jako každá nákaza snižuje výkonnost i obranyschopnost, v daném případě životní. Ovšem zatímco při běžné chřipce, ba i nachlazení bez teplot automaticky pracovně i jinak vypínáme a uléháme do postele, aniž bychom o nutnosti takového kroku přemýšleli, u mentálních nákaz normálně jedeme dál, a leckdy se dokonce snažíme přepnout na ještě vyšší obrátky. 

„Tyhle těžkosti jsou normální v nenormální, covidové době. Nelze tudíž uplatňovat normy, které aplikujeme v běžném životě. Práce doma, ale se starostmi o děti, a tudíž s mnohem menší časovou dotací na samotnou práci pro obživu, takže se leckdy musí nastavovat i noci, to vše znamená posunutí normy. Laťka kvality zde musí jít dolů, je třeba snížit nároky na sebe samé. Oběd nebude takový, jak jsou všichni zvyklí, obvyklá bábovka nebude upečená, úklid bude mít mezery, kdy třeba nebude vyluxováno, v práci převládne rutina nad kreativitou,“ říká psycholožka Hana Taněvová a dodává: „U perfekcionistů a jedinců, kteří nesnášejí stav, kdy nemají věci pod kontrolou, něco takového samozřejmě zvyšuje jejich úzkostnost.“

Jinými slovy, formulace typu „mentální či životní infekce“ není jen zdobná metafora pro udržení čtenářské pozornosti. Reprezentuje analogii jako metodu poznání, kdy princip odhalený v nějaké jasně definované oblasti (virová nákaza, biologie a medicína) je aplikován na oblast jevů definičně odlišných (mentální zátěž, běžný život), kde zdánlivě nemůže platit. Jenže běžně se stává, že platí a funguje, přesně v duchu zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga, že „skutečné je to, co působí“. Je pak úplně jedno, je-li na nás vyvíjený tlak hmotný (virus) nebo mentální (myšlenka, představa).

Ze zdí dělat schodiště

Na děti rodinná nepohoda působí s ještě větší intenzitou než na dospělé. Navíc smysl pro řád a vůle, potřebné především ve škole, se u nich teprve vytvářejí a jejich nedostatek dítě leckdy dohání spoluprací se spolužáky v samotné škole. Odstřižení od toho zdroje informací při distanční výuce hrozí zvětšením mezer v pochopení látky a vyvoláním úzkostných stavů.  

Modelová situace vypadá tak, že se dítě přihlásí na distanční hodinu a najednou pocítí takovou úzkost, že se musí odpojit, nebo se ani nepřipojí. V hlavě má jediné, že není na hodinu tak připravené nebo že nápor nezvládá. Neudělá párkrát úkoly a začne prokrastinovat, čímž si ulevuje od úzkostných pocitů. Jenže pouze momentálně, do příštích distančních hodin bubák naroste ještě víc. Může nakonec dosáhnout takové velikosti, že dítě v určité fázi zcela ovládne pocit, že stojí před velkou překážkou, kterou nemůže zdolat, zdí, již nemůže přelézt, horou, na kterou nedokáže vystoupat. Překážka mu symbolizuje sumu všech jeho povinností, jež ovšem vnímá jako celek, proto ona velká překážka.

Školní psychologové tento fenomén dobře znají a při konzultacích vedou děti k tomu, aby si onen celek rozdělily, doslova rozkrájely na menší části a sledovaly pouze je. Důraz se klade na to, aby se dítě během jejich plnění dívalo za sebe, co už je hotovo, aby se tak motivovalo, ne však dopředu, což je demotivující.

Při konzultaci o problému lze použít důvěrně známé obrazy. Nabízí se například jeden z triků z filmů o Harrym Potterovi, před nímž se tyčí zeď, on do ní strčí a zeď se rázem promění ve schody. Je pak nutné sledovat vždy jen další krok, další schůdek. Kýženým výsledkem je přimět dítě, aby se z výuky neodpojovalo, navzdory nepříjemným pocitům zůstávalo na hodině, i když nemá vše úplně připravené nebo třeba špatně odpoví, a aby si odnášelo alespoň něco.

Pomocníků je mnoho

Uvedený postup logicky může pomoci i rodičům, kteří si sami, bez nutnosti vyhledat odbornou pomoc mohou například vypracovat seznam úkolů. Musí však být reálný, mnozí mají sklon k maximalismu, čímž si zakládají na stres z nesplnění. Jde o to, v klidu určit úkoly, které nesnesou odkladu, jež krátkodobě odložit lze, a takové, které leží někde na horizontu, když náhodou zbude čas.

Na znovu zmíněném sklonu k perfekcionismu a maximalismu lze ukázat, že souvislost „skutečné je to, co působí“, neplatí jen záporně, ve smyslu, že nalomená psychika může být horší než zlomená noha, neboť ta se s jen mírnou pomocí zahojí sama, ale že skýtá i kladná vyústění. Cesta k nim se však nejvíce otevírá v kooperaci s odborníkem, nejčastěji psychologem, jenž dialog o problému vede tak, aby klient sám přišel na to, z čeho má úzkost, z čeho onen pocit plyne. Dobrým pomocníkem, s nímž odborník klienta obeznámí, jsou dechová cvičení a jiné relaxační techniky.

Vrátíme-li se k dialogu, pojmenovávají se v něm tlaky, hledá se řád, pátrá se, co je hlavním zdrojem úzkosti a co od ní ulevuje. Neméně důležité je odhalit, co klientovi „dobíjí baterky“, ideální je sport a vyplavování endorfinů. Při stavech úzkosti lidé většinou dobíjení odsekávají, ale platí opak – čím větší zátěž, tím je třeba kvalitnější dobíjení, aby se člověk nedostal do stavu, že už ani nebude mít chuť na sport a pohyb, protože už bude tak vyšťavený. Vše propojuje zřetel na level, kde se nachází samotné psychické dno.

Mentální nákaza jako cejch

Pokud jde o zmíněnou odbornou pomoc, je zde jeden problém, o němž opět vypovídají čísla. „S vážnými psychickými problémy od úzkostných poruch až po těžké psychózy se léčí asi deset procent Čechů. Skutečný rozsah těchto problémů ale odhadujeme na třicet procent populace, větší část tedy není terapeuticky ošetřena,“ uvádí psychiatr doc. Martin Anders. Jestliže odbornou pomoc nevyhledává ani kvantum lidí s duševní poruchou, nelze jinou reakci čekat ani od nemalého počtu těch, kdo jsou „jen“ v psychickém presu. Důvod je jasný – stigmatizace.    

„Nezřídka přijdou klienti, na nichž vidím, jak jsou nejistí z toho, že jim někdo blízký řekl: ‚Přece nepůjdeš k psychologovi, nejsi blázen.‘ Mají pak potřebu se ujistit: ‚Nejsem blázen, když tady u vás sedím? Jsem normální?‘ Vždycky se jich ptám, jak si takového blázna představují, abychom si ho náležitě definovali. Oni pochopitelně neznají odpověď, a jak si tom povídáme, ukáže se, že je to úplně někdo jiný než dotyčný. Jde však o to, aby si na to klient přišel sám. Pak mu vysvětlím, že když ho život skřípne, není ostuda říct si o pomoc. Jsou také jedinci, co nechtějí obtěžovat, jiní zase dávají na ‚moudra radilů‘ z okolí,“ hovoří o svých zkušenostech Hana Taněvová.  

Nadto mezi těmi, kdo odborníka nakonec vyhledají, panuje značná nerovnováha. „Ženy mnohem lépe komunikují své obtíže, ochotněji se chodí svěřovat své paní doktorce a daleko ochotněji se stávají objektem lékařské péče než muži, kteří mají tendenci své stavy potlačovat. Ženy jsou díky tomu zároveň léčitelnější; na jedné straně se zdá, že jsou nemocnější, na druhé straně mají menší mortalitu, také déle žijí, takže lze s mírnou nadsázkou říci, že ženy jsou celý život nemocné, ale chlap nakonec umře dřív,“ říká psychiatr prof. Cyril Höschl.

Mají-li muži dočítající tento text pocit, že nekončí zrovna optimisticky, nechť zví, že poslední věta z citátu prof. Höschla není míněna fatalisticky, ale pouze jako drobné upozornění, jako ponouknutí k činu.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna