Varování, že stres snižuje naši schopnost čelit koronaviru, zaznívají od začátku epidemie. Problém je, že takové tvrzení zároveň je i není pravdivé. Chce-li totiž kdokoli varovat před neblahými zdravotními dopady stresu a zároveň zbytečně nestrašit, což platí obzvláště v době epidemie covid-19, musí vždy nejprve vysvětlit, že „je stres a stres“ a že zdraví poškozuje pouze za určitých okolností.  

Eustres a distres, Jekyll a Hyde zdraví

„Stres sám o sobě … je … prospěšný,“ říká psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) prof. Cyril Höschl a vysvětluje, kdy tomu tak je, a kdy se naopak stres mění ve zhoubu: „Zvířata pokusně dostávala elektrické rány do paciček, ovšem nejdřív tak, že mohla uniknout na bezpečnou stranu klece, takže byla vysoce stresovaná, ale naučila se přeskočit na bezpečnou stranu nebo vypnout páčku ovládající proud. Když se však pravidla měnila za pochodu bez možnosti rozeznat a ovládnout nějaké paradigma úniku, byla zvířata stresována v biologickém slova smyslu stejně, avšak v psychologickém mnohem víc a pak se u nich projevovaly patologické příznaky včetně stresového žaludečního vředu atd. Rozhodující tudíž není ani tak zátěž jako daleko spíš nemožnost mít vliv na události.“ 

Jak to funguje u lidí, lze ukázat na dvou modelových vnitřních monolozích. Začněme tím příjemnějším: „Na poradě jsem dostal úkol – řešení chce šéf do hodiny. Sedám k počítači, jsem nervózní, buší mi srdce, absolutně nic mě nenapadá, chci být úplně někde jinde. Hlava však po chvíli nakonec zapíná, postupně si úlohu rozkládám a jednotlivé body analyzuji. Uklidňuje mě to, začíná mi to skvěle pálit, najednou záblesk – řešení je tu – cítím se jako olympijský vítěz.“ Takhle vypadá kladný stimulační stres neboli eustres.

A nyní onen druhý typ stresu: „V práci to už dlouho nedávám, tuším, že mě šéf brzy vyhodí a dojdou nám peníze. Doma mám peklo, žena se chce rozvést, na krku hypotéka, zkrátka permanentní krize. Cítím únavu a úzkost, občas na mě sedne totální apatie. Doktor mi sdělil, že mám vyšší tlak i cukr v krvi, ale hlavní problém prý mám v hlavě, psychosomatika nebo tak nějak to říkal. Když se z toho nevymotám, tak prý nejenom chytím kdejaký bacil, ale zakládám si podle něj na infarkt, mrtvičku, cukrovku, bolesti kloubů, deprese, dokonce mluvil o rakovině.“ Tak tohle je distres, stres zhoubný.

Zbývá doříci zdravotně nejdůležitější souvislost. Stres je přirozená reakce na zátěž, na hrozby, výzvy, fyzické i psychické překážky a nástrahy. V organismu spouští tvorbu tzv. komunikačních molekul, především hormonů, jejichž úkolem je zvýšit tělesné napětí a nastavit organismus na maximální výkonnost. Zároveň tím však dochází k útlumu všeho, co v danou chvíli není nezbytně nutné – trávení, regenerace, anabolismu, tedy syntézy složitějších látek, a také imunitní odpovědi.

Po zvládnutí zátěže, která stres vyvolala, se všechny zmíněné fyziologické procesy vracejí ke svému optimu a organismus jako celek k normálnímu fungování, což však platí pouze u eustresu: „Tak jako voják musí po vždy po bitvě odpočívat, musí po každé stresové reakci přijít fáze uvolnění a relaxace,“ řekl před časem na semináři v Česku výstižně německý lékař Marcus Stanton a dodal: „U distresu je právě toto pravidlo významně porušováno, což způsobuje snížení regenerační kapacity organismu, vyúsťující v dlouhodobé narušení homeostázy, s čímž se pojí četné zdravotní následky.“

K nejzávažnějším následkům distresu patří právě snížení imunitní výkonnosti. A protože je tento pokles z povahy problému dlouhodobý, je opravdu nebezpečný, což v době koronavirové krize platí dvojnásob. Mimo jiné to znamená, že ke skupinám, které nákaza zvýšeně ohrožuje, patří nejen starší lidé či jedinci s nějakým chronickým onemocněním, ale také jedinci prožívající distres nebo trvale přepínající své duševní či fyzické síly.

Hraběcí rady nikoho distresu nezbaví

Případů, kdy někoho potopil pod hladinu životního rybníka samotný covid-19 zatím není mnoho. Záludnost epidemie daleko více spočívá ve skutečnosti, že lidem, jež psychicky drtí nějaká životní situace, kterou nemají sílu a možnost ovlivnit, natož zvládnut, koronavirus a veškeré tance okolo něj psychicky potápějí ještě hlouběji a jejich distres tak prohlubují. Obvyklá pomoc, jíž se jim dostává od bezprostředního rodinného či pracovního okolí, mívá podobu rad typu „vykašli se na to a hoď se do pohody“. To je ovšem totéž jako poradit nevýbojnému střízlíkovi, jemuž ztrpčuje život hromotlucký násilník, aby dal tomu hnusnému otrapovi pořádnou nakládačku.

Jsou zde samozřejmě také rady odborníků, například lékaře. Dnes už je mezi nimi dost takových, kteří svým pacientům souvislosti, především mezi distresem a vznikem civilizačních chorob, trpělivě vysvětlují. Proč jsou však, pokud radí „zbavte se stresu“, jen málokdy vyslyšeni, ilustruje jeden z čtenářských ohlasů na serveru o zdravém životním stylu Vitalia: „Jak by asi tak měla vypadat ta lékařská prevence? Má snad doktor jít za vaším šéfem a domluvit mu, ať vás nepřetěžuje? Nebo v případě podnikatele za jeho zákazníky a domluvit jim, ať platí faktury včas? Nebo za manželkou a domluvit jí, ať tolik nebuzeruje?“ 

Důvod neuposlechnutí je tentýž jako u rad laických – tlačí těžce zkoušeného člověka, aby svůj problém sprovodil ze světa rázem a jako celek, v jeho plné, tudíž jednorázovou akcí nezvládnutelné váze.

Koronavirus a úzkostní nemocní

Že existuje mnohem perspektivnější způsob, potvrdila studie výzkumníků z NUDZ a ČVUT zaměřená na vývoj spotřeby léků na psychické poruchy v průběhu pandemie, tedy u lidí, okolo nichž distres krouží jako sup a jen čeká na vhodnou příležitost, jak se v jejich hlavě trvaleji usadit.

„Je zajímavé pozorovat minimální vliv nemoci covid-19 na spotřebu léků proti úzkosti. Pokles jejich prodejů již od druhé poloviny března je skutečně nečekaný. Za nejpravděpodobnější považuji vysvětlení, že lidé strádající nadměrnými obavami a zvýšenou úzkostí v podmínkách běžného života vlastně dostávali v rámci opatření proti covid-19 jasné instrukce, jak se bránit. Paradoxně tedy epidemie mohla stav úzkostných nemocných zlepšit, protože místo užívání léků jednoduše šili roušky, sháněli dezinfekci a soustředili se na dodržování hygienických opatření. Také mohlo mít vliv to, že nechodili do práce, z níž vyplývající stres může úzkost zhoršovat,“ okomentoval nejpřekvapivější výsledek studie psychiatr prof. Jiří Horáček, náměstek pro vědu a výzkum NUDZ.

Vyjádřeno jednou větou, tato skupina pacientů dokázala čelit riziku upadnutí do distresu tím, že si aktivně samoordinovala eustres. Rozhodující přitom nebylo, že se jim dostávalo rad, ale skutečnost, že tomu, co je ohrožuje, mohli aktivně čelit prostřednictvím drobných a pro ně zvladatelných kroků. Obecně pak platí, že čím více takových kroků člověk sužovaný distresem udělá a čím více uspokojení z jejich zvládání pociťuje, tím více hlav sráží hydře, která mu dělá ze života peklo. Život se tak zlepší, i když třeba na useknutí poslední a rozhodující hlavy nakonec nedojde.  

Nejde-li se jen tak vymanit z moci pracovního přetěžování, je tu možnost přidat k aktivitám na odreagování nějakou ne až tak rekreační, zato spolehlivě v budoucnu umožňující vrtnout se na jiný flek (jazyk, počítačové dovednosti). Nejde-li jen tak říci „sbohem a šáteček“ nesnesitelnému partnerovi, je tu možnost trpělivě si budovat a hájit obranné zóny, kam nepronikne. A když nás krom šéfů a partnerů navíc ještě začne drtit koronavirus, jehož zmizení je v nedohlednu? Životosprávných opatření, která zlepší naši obranyschopnost, je hodně, a že by byla nezvladatelná? To snad ne, takže ať žije eustres.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna