Odvolávka na ženský pohlavní orgán je samozřejmě metafora. Chce říci, že posláním rodinného prostředí je být pro dítě prostorem, který je ochraňuje a umožňuje mu zrání, ale také jeho opuštění ve správný čas, aby jednou dokázalo stvořit vlastní sociální dělohu. Potvrzením, že se takový domácí prostor rodičům podařilo vybudovat bez stěn či stropů hrozících zborcením, je pak zdařilý sociální porod jejich potomka. Autory těchto obrazných vyjádření a konceptu rodinné terapie založené na jejich obsahu jsou lékař Vladislav Chvála a psycholožka Ludmila Trapková, kteří jsou odbornými i životními partnery.

Bez sociální výživy to nejde

„Ano, správně,“ „Tohle se ale nedělá,“ Podívej se na Patrika, jak je hodný,“ „Cos to zase vyvedl, ty moulo, takovým věcem jsme tě s maminkou přece neučili. My jsme tě vychovávali k …“ Z klasických rodičovských lamentací trčí jako koleno z roztržených kalhot přesvědčení, že výchova probíhá hlavně tehdy, když se do dítěte něco bezprostředně a vědomě pumpuje. Jako dlouhodobý výchovný faktor obstojí před stolicí zdravého rodičovského rozumu nanejvýš ještě tak pozitivní či negativní osobní příklad – tedy zase něco vcelku snadno rozeznatelného.

Jenže dítě je živý tvor se vším všudy, potomek sice evolučně velmi vyspělého, ale přece jen přírodního sociálního živočicha. Chování dítěte i dospělého jedince čerpá zdroje a inspiraci z takových vrstev skutečnosti, kam lidské oko nedohlédne a odkud sebebystřejší ucho nic podezřelého nemá šanci zaslechnout. Přírodní zakotvení lidského chování v nevědomých vrstvách psychiky a jejich propojení s tělem sahá tak daleko, že rozhoduje o tom, zda se vůbec dítě narodí.

V reálu to vypadá tak, že příroda u páru, jenž početí fyzicky uskutečnil, „dohlíží“, je-li adekvátně vyladěn i psychicky. Chvála s Trapkovou píší o „sociální placentaci“: „Tak jako je placenta orgánem zprostředkujícím látkovou výměnu mezi mateřským organismem (tedy vnějším prostředím) a plodem, tak je interakční prostředí mezi rodiči zdrojem ‚sociální výživy‘ pro dítě.“

Hrozí-li sociální placentace podvýživou, imunitní systém, který na psychiku vždy citlivě reaguje, v nejednom případě oplodněné vajíčko jakožto z poloviny cizí zárodek zlikviduje. K likvidaci dojde proto, že pro dítě zde nebyl příslib růstu, ovšem nikoli fyzického. Absentovala zde naděje, že „rodičovský pár bude schopen takových proměn, které dítě bude ke svému zrání potřebovat“.

Mezi ženami bývají nejčastějšími nositelkami sociální podvýživy osobnosti na mateřství z nejrůznějších důvodů nevyladěné, ale podléhající tlaku okolí. Mezi muži dominují jedinci, kteří, ač ekonomicky pevní v kramflecích, „pevnosti do nepohody mají asi tolik co rašeliniště na blatech“ a na zprávu o pozitivním těhotenském testu nedokáží reagovat jinak než větami: „Co s tím budeš dělat? Na mě jsi nemyslela?“

Formování světa dítěte je dvojhlas

Jestliže dítě už v matčině břiše reaguje na děje a zvuky „tam venku“, o to více to platí, když fyzickou dělohu opustí a vklouzne do dělohy sociální. Třebaže slovům nerozumí, z pachů, chutí a pohybů, z tónu rodinné komunikace a opakujících se posloupností činností a událostí si skládá obraz světa.

Zprvu hlavně, kdy je v bezpečí a co je narušuje, později začíná rozeznávat a využívat prostor a čas pro hru, domýšlí do možných konsekvencí, co je známé, a tak odhaluje dosud neznámé souvislosti. Když pak už i mluví, bystře odečítá, co je autentické a co pouhé předstírání či zakrývání chyb, rozeznává, zda je okolo něj na podněty chudo nebo bohato a také na jaké, zda je lákají či odpuzují, zda ústí do pravostí či nepravostí.

Od prvních chvil života tak dítě získává přehled o sociální placentaci svých zploditelů i celkovém stavu své sociální dělohy. Obraz má dvě těžiště, neboť se formuje skrze dva rozdílné hlasy. Ženský je bezvýhradně přijímající a vytvářející intimní a bezpečný prostor. Mužský je vymezující, zaměřený na vnější svět, do jehož nástrah zasvěcuje, „vede děti rozhodně k cíli, k otužování a zvyšování odolnosti“.

Pro zdárné fungování rodiny a zvládání každodenního života si samozřejmě oba hlasy jeden od druhého principy situačně vypůjčují – matka je také přísná a vyžadující a otec také chápající a laskavý. Mohou do jisté míry nahrazovat jeden druhého, má-li jeden z nich pro něco důležitého mnohem více nadání či vzdělání – matka tak dětem pomáhá se zvládáním matematiky a otec jazyků a humanitních disciplín.       

Já si mámu/tátu najdu

V principu jsou však oba hlasy pro dítě nenahraditelné. Aby mohlo vyrážet do světa a s pevnou tátovskou podporou jej ohmatávat a ochutnávat, musí se mít kam vracet do mateřského prostoru, kde mu pofoukají bebí a ukonejší ho. Syn či dcera nestvoří v budoucnu svoji vlastní zdravou sociální dělohu, pokud nebudou mít dost poruchami nezatíženého času a prostoru, aby mohli dostatečně nasávat principy obou hlasů. Musí-li oba jazyky-mody zvládnout jen jeden rodič, protože ten druhý rodinu opustil, nikdy to není úplně ono. A už vůbec to není ono, když každý z rodičů svůj modus fedruje jako jediný správný.

Obrovskou překážkou ohmatávání i nasávání je, když jdou mužský a ženský modus proti sobě a vzájemně shazují zvládání role toho druhého. Spousta rodičů je však co do nadání vytvářet vztahy natolik chudá duchem, že je doma vztahově polomrtvo až mrtvo. Proto pokud vcelku klidně nahrazují dlouhodobý rozvíjející partnerský dialog televizí, počítačem či kombinací obojího, může jít o projev moudré rezignace, „ať to nějakou marnou snahou ještě víc nepokazíme“. Snaha věci nepokazit je pak jakýmsi budováním vztahu svého druhu. 

Často se dnes stává, že mateřský a otcovský hlas i v úplné rodině splynou v jeden. Opět Chvála a Trapková: „Tam, kde jsou oba rodiče mateřsky vcítiví, vídáme obtížnější průběhy chronických onemocnění zchoulostivělých dětí. Poruchy chování u dětí a sebedestruktivní jednání bývají častější tam, kde žena soupeří s mužem, kdo z nich je výkonnější živitel rodiny se strmější kariérou, a doma je citové prázdno.“

Oba hlasy samozřejmě mívají do ideálu daleko i na mnoho jiných způsobů. Naši autoři například popisují, co se děje, když rodiče selhávají ve svých vlastních rolích nebo chybějí. Dítě pak především nevědomou složkou své psychiky „čenichá“ po okolí, rodičovské postavy nutkavě hledá a opatřuje si je, někdy s psychickou či somatickou úhonou, někdy bez. „Existují děti, které si ztělesní mateřskou postavu složením z několika ‚tet‘ v dětském domově a podobně otcovskou postavu třeba z trenéra, učitele a starších bratrů dohromady.“    

Labyrintem porodních cest

Zdraví a funkčnost sociální dělohy se nejlépe ukazuje při sociálním porodu. Ten přírodní začíná krizí – rostoucí dítě potřebuje stále více prostoru, a čím více se svého nároku dožaduje, tím více se děloha stahuje, situaci tak zhoršuje, až se porodní cesty otevřou a malý človíček je vypuzen do světa.

Také sociální porod se ohlašuje krizí – puberťák zlobí, doma je najednou těsno, dožaduje se vypuštění do širého světa, aby v něm mohl sklízet úspěch za úspěchem, a konflikty v rodině kvůli tomu jsou na denním pořádku. Vše dobré, co se do té doby při budování sociální dělohy podařilo, se nyní zúročuje, vše nepodařené věci komplikuje nebo přinejmenším nezlepšuje.  

Pro kluka začíná komplikovaná pouť labyrintem porodních cest lehkým odklonem od světa otce, kde pod jeho dohledem trénoval mužské dovednosti, a přesunem do silového pole matky. Ženou ho tam probouzející se pudové sexuální síly, s nimiž si v nějakých dvanácti třinácti neví rady, navíc ženskému světu nerozumí. V rozhovorech s matkou se mu tento svět otevírá, jeho vlastní zmatek se mu ozřejmuje a získává výbavu pro porozumění a přijetí své budoucí partnerky.

Když se dost informačně nasytí, vrací se za nějaký čas do silového pole otce, který jej přijímá už jako v podstatě rovnocenného partnera, zralého na plné osamostatnění, a dolaďuje jeho mužské parametry. Je to o to těžší, že dnešní otec se nemůže opřít o nadosobní rituály jako ve starých dobách.

Jeden takový z deštných pralesů Nové Guineje líčí americký spisovatel Robert Bly: „Muži jednou za čas proběhnou vesnicí a seberou matkám násilím všechny mladé hochy. Odvlečou je za pokřiku matek do pralesa, aby je tam zasvětili do své mužské lovecké kultury. Vyprávějí synům mužské příběhy. Když se po mnoha dnech i týdnech vrátí do vesnice, mají chlapci dokonce změněné i jméno a už si nebudou s matkami nikdy tak blízcí jako předtím.“    

Také děvče prvním krokem zamíří k matce. Optimálně dojde na chápavé zasvěcení do ženských záležitostí od menstruace přes kuchyň, kde jí ponechává prostor pro samostatnost, po interpretace mužského chování a rolí. Neobejde se to však obvykle bez jistých třenic, a tak se děvče v nějakých šestnácti sedmnácti zavěsí na tátu.

Jeho úlohou nyní je ujistit matku, že má pro něj význam nejen jako hospodyně a vychovatelka jeho dětí, ale hlavně jako životní partnerka, a dceru zasvětit do toho, jak vypadá mužská láska. Že ta se projevuje především jako ochrana a vždy k akci připravená nabídka řešení praktických problémů. Vyloženě výhrou je, když dá dceři citlivě najevo, že už je ženská se vším, co k tomu patří, protože po „pochvalách“ typu „To jsou kejtičky“, jak je předvádí tatínek ve filmu Účastníci zájezdu, zůstávají i celoživotní jizvy.     

V uvedených porodních cestách lze samozřejmě narazit na četné překážky a brzdné mechanismy. K nejvážnějším patří, když rodiče kvůli vlastním nedostatkům nedokáží vystačit se svými světy a nastavují si je ovládáním dětí. Matky, zvlášť zůstanou-li na děti samy, v tom bývají mistryně – synové se pak nejen nedokáží oženit, ale někdy ani navázat známost, od dcer dokáží potenciální partnery zahnat na míle daleko. No a otcové se taky umějí vyznamenat, když dospělé syny s vlastní rodinou buzerují za prkotiny jako malé kluky nebo je drtí takovými nároky, že se pod nimi hroutí. Jak už zde zaznělo, v rodině minulost vždy dohání přítomnost. Je dobré mít to na paměti.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna