Když cesta k uzdravení vede přes hlavu

30. 11. 2020

„Pan profesor jde po chodbě a padesát procent pacientů sedících v čekárně se jen tím, že okolo nich prošel, uzdraví.“ To je placebo, prokazatelný pozitivní účinek něčeho, co dle vědy na nemoc účinkovat vůbec nemá.

Ilustrační obrázek

Úvodní charakteristika pochází od MUDr. Ladislava Fildána, anesteziologa řadícího se k lékařům, kteří princip „účinku bez příčiny“ terapeuticky využívají: „Placebo efekt nemůžeme zanedbávat, či dokonce zavrhovat, představuje pětatřicet procent úzdravy a jde tak o velmi cenný zdravotnický prostředek.“ 

Placebo však má dle dr. Fildána své favority: „Pacienti milují injekce a milují infuze. Když někomu řeknete, že má přijít desetkrát na injekci vitaminu B12 do zadnice, tak přijde určitě; když mu řeknete, že má desetkrát přijít na cvičení, vsadím se, že určitě desetkrát nepřijde. Lidé milují takovéto jednoduché invazivní metody, protože v jejich očích představují opravdovou péči.“ A fenomén „opravdové péče“ je přesně tím, co zařazuje placebo do kontextu současné medicíny a naší dnešní běžné žité skutečnosti.

Za starých časů král, v moderních časech žebrák

Princip placeba, víry ve vlastní uzdravení vyvolané autoritou odborníka či postupu, přinášející skutečnou úlevu, znali již prehistoričtí šamani a léčitelé. Lékaři jej využívali ještě na počátku 19. století, o čemž svědčí slova amerického prezidenta Thomase Jeffersona: „Jeden z nejúspěšnějších lékařů, jaké znám, mě ujistil, že k léčbě využívá mnohem víc chlebových kuliček, kapek obarvené vody a prášku z ořechového popela než všech ostatních léků dohromady.“

Pak se však s medicínou, jež byla vždy založená na hromadění poznatků, něco stalo. Obzvláště poté, co lékaři a přírodovědci začali své smysly, především zrak a sluch, zjemňovat a zesilovat přístroji, informační přísun zhoustl a vše hmotné, skladba a fungování tělesných orgánů i příčiny nemocí, jako jsou například mikroorganismy, se stalo velmi dobře pozorovatelným. Naskytla se tak šance řetězit příčiny a následky čistě už jen na základě bezprostředně pozorovaného, a ne pomocí nehmotných a pozorováním neprokazatelných příčin. 

Medicína onu šanci naplno využila a první, kdo to odskákal, byla lidská psychika a její souvislost s tělesným fungováním. Protože psyché sama o sobě byla nehmotná a nepozorovatelná, byla doslova vyobcována. Škrtnutím hippokratovské pravdy, že „je zbytečné léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše“, medicína člověka a jeho zdravotní obtíže vyvázala z rodinných, sociálních i širších přírodních vazeb a plně se soustředila na to, co ji nejvíce a dnes takřka výhradně zajímá – na nemoc a její pozorovatelné projevy, na čistě biologickou stránku choroby.

Tohle nové zaměření na jedné straně uvolnilo obrovskou analytickou kapacitu, která dala lékařům do rukou prostředky účinkující sice bezkontextuálně, ale zato zcela univerzálně. Kortikoidy nebo antibiotika vždycky nějak zabírají bez ohledu na to, jestli nemocného zlobí tchýně nebo ho trápí nezaměstnanost, žije-li ve smogem zamořeném kraji nebo na horské samotě s krávou, slepicemi a zahrádkou.

Na straně druhé jde jednoznačně o zužující a ochuzující přístup. Způsobil, že lékaři začali placebovou reakci vnímat jako nepoužitelnou veteš, nehodnou odborné pozornosti. Ač její existenci nikdy nepopřeli, začali ji přisuzovat naivním až patologickým důvěřivcům, jako jsou údajně ženy, děti či etnické menšiny. Placebo tudíž pro ně ztratilo univerzální působnost, neboť základní imperativ jakéhokoliv moderního vědeckého poznání říká, že o jednotlivém není vědy.   

Vyhozeno dveřmi, placebo se vrátilo oknem

V našich časech podal nejpronikavější důkaz, že duch či mentalita může být reálnou uzdravující silou, německý intelektuál Clemens Kuby. V roce 1981 si při pádu ze střechy z výšky 15 metrů rozdrtil obratel, což způsobilo přerušení míchy. Rok ležel ochrnutý, avšak během té doby si naprosto nepřipouštěl, že by už nikdy nechodil.

Poté, aniž by na jeho přerušené míše došlo k jakékoli změně, se uzdravil. V knize Mental healing – tajemství sebeléčení a uzdravení, vydané i u nás, líčí, jak se u něj střídaly nevěřící lékařské kapacity, kdy jedna z nich přivedla s sebou i studenty a zavelela: „Studenti, podívejte se na snímky, pane Kuby, vy vstaňte a udělejte prosím dřep.“ Poté pan profesor před studenty poklekl s výrokem: „Tohle je zázrak.“

O žádné kouzlo nešlo. Detailní vyšetření posléze prokázala, že silou vlastní mysli byl Kuby v místě přerušení páteře schopen převést signály z nervové sítě na lymfatický systém a vytvořit něco na způsob objížďky. Impulsy z jeho mozku běží po nervech a v místě přerušení přejdou do lymfatických cév, což je možné díky tomu, že nervový a imunitní systém jsou maximálně propojené.

Stejně racionální vysvětlení, jako má Kubyho „zázračné“ uzdravení, má i placebo. „Když vám nabídnu kávu s tím, že jde o speciální odrůdu se stonásobným množstvím kofeinu, a vy se napijete, váš mozek začne produkovat tytéž látky, jako by tam ten kofein byl,“ vysvětluje psychiatr prof. Cyril Höschl. U bolesti daný neurobiologický proces zase vytvoří dávku vnitřních opiátů, jež bolest utlumí.

Avšak jak ukazují výzkumy, placebo efekt jako vnitřní lékárna má své „oblíbené“ obtíže, zatímco u jiných, například u onkologických onemocnění či Alzheimerovy choroby, žádné extra výsledky nevykazuje. K jeho favoritům patří zdravotní obtíže spojené s imunitou, stresem a narušenou produkcí některých neuropřenašečů: např. deprese a úzkostné stavy, posttraumatická stresová porucha, Parkinsonova nemoc, chronická bolest, poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou, nevolnost a únava, spánkové obtíže, chronická autoimunitní onemocnění, alergie, syndrom dráždivého tračníku či vysoký tlak.      

Kde má placebo mouchy

To, co dokázal Clemens Kuby, je sebeplacebo, ulpívá na něm tudíž zmíněný poznávací hřích individuálnosti. Čistokrevné a univerzálně platné placebo, jak funguje v hlavách dnešních běžných pacientů, kteří nevykazují duševní kapacity německého mentálního zápasníka – mimochodem jeho strýčkem byl slavný nobelista za fyziku Werner Heisenberg – má poněkud jiné kontexty.

Impuls spouštějící placebo přichází z vnějšku, jeho nezbytnou podmínkou je autorita odborníka nebo metody, tudíž v drtivé většině případů nemá dlouhého trvání a tudíž také nespočívá jen v podávání zmíněných čistých neléků typu obarvené vody či chlebových kuliček. Jak v úvodu naznačuje i dr. Fildán, pojí se i s běžným léčivem. A právě zde se skrývají hranice a čertova kopýtka využívání placebo efektu.

Dnešní typický pacient trpí nějakou chronickou chorobou, bere na ni dlouhodobě léky, které jsou do jednoho designované na krátkodobé užívání a mají leckdy vážné nežádoucí účinky. Proto se nezřídka stává, že lékař, který musí medikaci přerušovat nebo jeden přípravek nahrazovat jiným, už nemá čím takového pacienta léčit a nemůže mu také donekonečna opakovat, že tahle injekce či pilulka představuje vrchol soudobé světové medicíny.  

Dnešní pacient navíc soudobé medicíně, z největší části založené na molekulární biologii, zbla nerozumí, přičemž jej slovy biologa a filosofa Stanislava Komárka fascinuje „‚obřadná‘ stránka terapie s bílými plášti, tajemně znějícími diagnózami i celým instrumentálně-farmakologickým pandemoniem“. Když pak požaduje něco, co je v jeho hlavě in, může jít o postup či přípravek, který není adekvátní jeho obtížím.

Typické je například tvrdošíjné vyžadování náročných operací – kyčelní náhrady padesátníkem, jenž bude za nějakých patnáct dvacet let potřebovat novou, riskantní operace páteře tam, kde by obtíže spravily zcela bezpečné postupy, jako je manuální medicína či akupunktura. Na poli léčiv sehrávají tuto roli antibiotika, o která si pacienti panu doktorovi říkají a on jim je dává, aniž padlo jediné slovo, natož důkaz o přítomnosti bakteriální infekce.

Vyloženě odstrašující jev zmiňuje Stanislav Komárek. Je skutečně k zamyšlení, zda je nutné, aby si souvislostí neznalí a jinak zdraví lidé efekt placeba z očkování proti klíšťové encefalitidě pořizovali motivováni plakáty, „na nichž zvětšeným krvelačným obludám kane z nečistého hypostomu, který si brousí na své oběti, odpuzující lymfa“. 

Ve všech zmíněných případech se u širších souvislostí neznalého pacienta sice placebo efekt spustí, zároveň však proti němu vyrukuje tolik potenciálních i reálných zdravotních negativ, že klady placeba omezí, vynulují, či dokonce převáží. A na to je placeba opravdu škoda.     

Krok za krokem, placebo za placebem

Ukazuje se, že jako se vším v medicíně i s placebem je namístě zacházet uvážlivě a že rozumné zacházení je výsledkem dlouholetých zkušeností a zdravého rozumu. Jistá varianta se dnes rodí v ordinacích, kam si na neustupující či jen málo ustupující dlouhodobé obtíže chodí stěžovat výše zmíněný typický dnešní pacient chronik, na nějž se jako klíště přisála některá z civilizačních nemocí.

„Lidé, kteří ke mně chodí, přirozeně nemají své životy plně pod kontrolou. Částečně tak bojujeme s větrnými mlýny. Proto jim vždy předestřu určité nabídkové spektrum, klient mi řekne, čeho je schopen, a pak se daným směrem vydáme,“ říká algeziolog MUDr. Jan Štěpán. Ač to tak na první pohled nevypadá, za jeho slovy se skrývá dost ne zcela obvyklých postupů.

Zaprvé, chronik nemá jen svůj diabetes či srdíčko, jeho organismus je celkově oslaben, některé orgány více, některé méně, což je jeden z hlavních důvodů, proč se nemoci v jeho těle tak daří. Jestliže jde o to, aby prosperoval on, jeho tělo, a ne choroba, má lékař možnost pokrývat léky nejen ji, ale nacházet a aplikovat prostředky vesměs na přírodní bázi posilující, očišťující a regenerující celek organismu.

Zadruhé, když spolu o tom lékař a pacient v ordinaci mluví, zabírá negativno, tedy rozebírání málo úspěšné terapie základního onemocnění, spojeného s pacientovými hříšky, které k němu většinou vedly, už jen část dialogu. Zato zbytek o regeneraci je pozitivní – čeho je pacient schopen, jinými slovy je to sada pro něj zvladatelných jasně definovaných kroků, jak přispějí k jeho zdraví, což vše je cosi, na co medicína pro svou afinitu k chorobám, nikoli ke zdraví tak ráda zapomíná. 

Kontrapozice negativna  a pozitivna ale vůbec neznamená, že nárok na existenci má jen kladný pól a záporný se vůbec nemá v dialogu objevit. Každý pacient je jiný, jednoho vyburcují k vlastní aktivitě jednostranně zdůrazňované hrozby, co všechno jej přiblíží krematoriu, když neposlechne pana doktora, druhý slyší hlavně na povzbuzování, co všechno získá, když zvládne tohle či tohle, třetí potřebuje směs obého.

Hlavní je, že pacient tak získává reálnou možnost podílet se na vytvoření jakéhosi terapeutického kruhu. Posilováním celkové rovnováhy organismu zužuje prostor pro základní chorobu, díky tomu cítí úlevu, jednotlivé úspěšné kroky v něm vyvolávají cosi jako malá placeba, zlepšuje se tak i jeho celkový psychický stav, a to vše dohromady zlepšuje i účinnost léků na základní chorobu.

Placebo lze samozřejmě vnášet do terapie na mnoho jiných způsobů, než je uvedený. Aby se však stalo opravdu významným, univerzálně a dlouhodobě působícím léčebným činitelem, musí se ti, kdo je chtějí využívat, naučit nejen odfiltrovávat zdravotní rizika, ale také „nasávat“ kubyovskou sebeobslužnost a vytrvalost.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna