„Chtělo by to přestat kouřit, omezit alkohol, taky shodit nějaká kila, protože vám stoupl krevní cukr na úroveň prediabetu a stoupl vám i cholesterol. Rozjíždí vám to cukrovku, s ní pak srdeční, oběhové, ledvinové a další potíže. Napíšu vám léky. Ale když se začnete trochu hýbat, omezíte sladké, místo housek, knedlíků a tučného masa budete jíst víc ovoce a zeleniny, takže výdej energie převýší příjem, zhubnete, cukr a cholesterol spadnou a budete se líp cítit. Chce to jen trochu vůle. Můžete se taky obrátit na nutričního terapeuta, který má ambulanci kousek odsud.“ Po tomto apelu má nejeden lékař pocit, že sdělil vše potřebné a že pacientovi nic nebrání, aby se informací řídil.

Jenže příliš mnoho Čechů a Češek se jí neřídí a dál jedou v zažitém životním stylu. Nereagují ani na výzvy k daleko méně náročným formám péče o zdraví, preventivním prohlídkám u praktického lékaře a screeningům, jichž už je šest (karcinomy prsu, děložního hrdla, tlustého střeva a konečníku, plic a prostaty, screening výdutě břišní aorty) a jsou čím dál sofistikovanější. Proč tomu tak je a co s tím, jsou otázky, které visí ve vzduchu už dlouho. Hledání odpovědí na ně zatím není příliš úspěšné, určité poznání však už přineslo – neunikne mu nikdo a musí jít do větší hloubky.     

Prevence a behaviorální schéma

Vraťme se k úvodnímu apelu a reakci na něj. V osloveném pacientovi kupodivu často nevyvolá uklidnění, že se mu dostalo srozumitelného a snadného návodu, jak lépe žít. Konstatovaný stav „hřešíte a tloustnete, z čehož můžou být nemoci“ v něm naopak probouzí úzkost spojenou s pocity ztrapnění. Na ně pak naskakuje kaskáda obranných myšlenek: „Znám lidi, co hřeší víc a jsou zdraví. Vždyť co by bylo ze života, kdyby se po stresu v práci člověk nemohl dobře najíst, nedal si pak dobré cigárko a pár piv!“ Když lékař opakovaně trvá na svém, negativní emoce a pocity ustupují, až se nakonec v hlavě vynoří duševně vyrovnávající myšlenka: „Jsem svobodný člověk, co mi bude kdo mluvit do života a radit.“ Jde o bránění dosavadního chování, které je sice škodlivé, ale je spojené s něčím pozitivním, pohodou a uklidněním.

Kostra tohoto duševního kolotoče má v psychologii své pojmenování – behaviorální schéma. Jeho rámec tvoří vzorce chování, emoce s pocity a myšlenky, které se v neustálém kroužení vzájemně podmiňují. Jeho stopy tudíž najdeme také u pravidelných preventivních prohlídek. „Bariéry se u screeningů různí, někoho od nich odrazuje obava, že mu odhalí nemoc, jiný na prohlídky zprvu chodí, ale když jsou výsledky dobré, po čase na ně docházet přestane,“ uvedla fyzioterapeutka a poslankyně Michaela Šebelová na letošní mezinárodní konferenci Ekonomika prevence zdravotních rizik.

Zúčastnila se jí také olympijská vítězka v běhu na lyžích Kateřina Neumannová, která přispěla do diskuse zkušeností z lékařské rodiny, v níž vyrůstala: „Pacienti přesouvají veškerou odpovědnost za své zdraví na lékaře a nepřipouštějí si skutečnost, že největší odpovědnost za zdraví nesou oni sami.“ Z jiného úhlu to nasvítil lékař a politik Tom Philipp: „Je běžné, že pacienty po závažném úraze zaskočí, že ani po dlouhodobé rehabilitaci nebude hybnost postižené končetiny taková, jaká byla před úrazem.“

Uvedené příklady vybízejí k domýšlení. Všechny – ať je to laxnost, strach z nemoci, chování odvozené od pocitu „nic mi není“, zklamání „už nebudu tak zdravý, jak jsem býval“ – generují myšlenky spoléhající na lékaře a jejich moc: „Doktoři dnes přece dokážou zázraky a jsou tu od toho, aby mě ze všeho dostali.“ Všechny směřují od znepokojení ze situace k uklidnění psychiky a určitému vzorci chování, což je automatismus daný lidskou přirozeností.

Její součástí je tudíž zabředávání do myšlenkových stereotypů, které tíhnutí k psychickému zklidnění a vyrovnání zjednodušují a zkracují. Všechny takové zkratky pak často vyúsťují v chování, jímž si člověk víc škodí, než prospívá, přičemž se domnívá, že je tomu naopak. Takové chování je pak velmi rigidní a obtížně změnitelné. Z toho plyne, že myšlenky a jejich zauzleniny do myšlenkových stereotypů se dají změnit jedině jinými myšlenkami, nikoli vůlí.

Lékař léčí, příroda – tedy pacient – uzdravuje

Největší myšlenkově informační potenciál čeká na své uvolnění a působení v ordinacích praktických lékařů a ambulantních specialistů. Na ně připadá největší podíl péče o pacienty s civilizačními chorobami, které postižené sužují dlouhodobě a u nichž prevence sehrává nesmírně důležitou roli. Právě k nim přichází nejvíc obézních a lidí s nadváhou.

„Situace obezity v Česku je jedním slovem katastrofa, spolu s nadváhou se týká třetiny populace, přičemž mnoho lékařů ji vůbec nevnímá jako nemoc,“ uvedla na zmíněné konferenci, pořádané Zdravotnickým deníkem, diabetoložka Ludmila Brunerová. Její varovné tvrzení evokuje otázky, jež nelze jen tak odbýt.

Jaký dopad na pacienty má vysvětlování obezity jako choroby, která je prokazatelně svázaná s rozvojem diabetu 2. typu, vysokého tlaku, neplodnosti, artrózy, bolestí zad, duševních poruch, některých karcinomů atd., když se pak tolik pacientů stejně jen zatvrdí a neprojeví ochotu se kil navíc zbavovat? Jak na pacienty dopadá vysvětlování povahy a hrozeb zmíněných chorob už jako samostatných jednotek, když pak tolik pacientů stejně zanedbává prevenci, ač právě ta je umožňuje včas zachytávat a účinně léčit? Tyto otázky lze zodpovědět jen zaostřením pohledu na povahu a zaměření lékařem sdělovaných informací.

Nejběžnějším typem lékařem poskytované informace je právě omezení se na povahu a hrozby nemoci a na ně navázané zdůraznění významu správného užívání léků. Opírá se o klasické lékařské schéma „odborný zásah–ústup choroby“. To pak v laické hlavě působením behaviorálního schématu vygeneruje myšlenky, že „doktoři dnes přece dokážou zázraky“ a že „z nemoci uzdravují léky“. Na ně pak navazuje chování, v němž není mnoho místa pro prevenci v podobě zdravého životního stylu.

Zvětšit ono místo jiným typem informace lze zaměřením na nemoc z úhlu zdraví. Lékař se může odrazit právě od úlohy léku, když pacientovi srozumitelně vysvětlí, že „pilulka“ nedokáže zvládnout víc, než je ovlivnění biochemických procesů v organismu, aby se nemoc v těle nerozvíjela, ale ustupovala. Že tak jen připravuje půdu pro to hlavní, vítězné finále v podobě uzdravení, které už není věcí léků, protože na světě není takový, který by něco takového dokázal.

Lékař poté může navazovat zjednodušeným a názorným vysvětlováním fyziologických mechanismů, jako je homeostáza, imunita, spojení psychického naladění a fyzického stavu organismu, role stresu či zánětu apod. Může zdůrazňovat, že vrátit člověka do stavu úplného zdraví dokáže jen jeho vlastní organismus, svými samoúzdravnými silami a že jejich kondici má z nemalé části v rukou jejich nositel, když začne žít zdravěji a pravidelně docházet na prevenci. Tím vším a mnoha dalšími objasněními lidské fyziologie může postupně z pacientovy hlavy odvalovat balvany starých myšlenkových stereotypů a obsahově měnit jeho behaviorální schéma do myšlenkového vyústění „doktora mám na nemoci, ale já jsem hlavní strůjce svého zdraví“.

Zdravý pohyb není boj o medaile

Nelze však přenášet odpovědnost za pacientovo chování na lékaře, kteří musí hlavně léčit. Navíc u nejednoho pacienta nepochodí, i kdyby se v naznačeném směru snažil sebevíc. Taková hluchota bývá většinou daná nejen bráněním dosavadního uklidňujícího způsobu života, ale také omezenými schopnostmi informacím porozumět dokonce i u lidí prošlých gymnaziálním vzděláním.

Právě školství by lékařům v jejich nelehké úloze mohlo do budoucna pomoci. „Náš vzdělávací systém fungování těla ve vztahu k uchovávání zdraví vůbec neučí. Já jsem se tyhle věci dozvídala až na vysoké škole, zatímco například mladí Britové se o funkčních vztazích lidského organismu učí již na školách středních,“ uvedla Michaela Šebelová. Ze své pozice fyzioterapeutky zdůraznila, jak slibnou informační a myšlenkovou perspektivu by přinesly úpravy školních osnov výuky biologie od základních škol nahoru.

Následně ukázala, že školství samo akutně potřebuje pomoc a změny: „Je alarmující, že na středních školách se 20 % studentů neúčastní hodin tělocviku, protože mají potvrzení od lékaře, že nemohou cvičit.“ V žertu pak dodala, že „omluvenky z hodin matematiky, že žák na probíranou látku mentálně nemá“ zaznamenány nebyly. Vysvětlení je nasnadě: omluvenky vydávají lékaři na nátlak rodičů, kteří se snaží dítě ušetřit frustrací způsobených posměšky spolužáků nebo dehonestací ze strany učitelů.

To jsou jasná varování, že nebude snadné implementovat do škol i mimo ně programy, jako je například Aktivní škola a Jak rozhýbat Česko, zaměřené na zdravý pohyb. Podněcování dětí ke sportu nebude narážet jen na administrativní či politické překážky dané střídáním vládních garnitur. Roli bude dozajista sehrávat závislost mládeže na elektronice a sociálních sítích, především však bariéra největší – mentální pozadí.

Mentální nastavení společnosti je dnes nekompromisně výkonnostní. Dítě odmala vnímá tlak rodičů i institucí, kdy se po něm chce maximum nejen ve škole, ale i tam, kde by mělo mít klid pro hledání sebe samého a svých talentových dispozic, tedy v kroužcích a relaxačních aktivitách. Jestliže jej v něčem není s to podávat, a je-li to navíc provázeno despektem okolí, automaticky utíká k jiným aktivitám, kde cítí možnost alespoň trochu vyniknout – i když to třeba jsou jen počítačové hry. Dítě pro svůj zdárný vývoj potřebuje nejen zažívat úspěch, ale navíc v něčem, co ho baví. V jeho behaviorálním schématu by proto měla mít místo taková pohybová aktivita, na niž se těší, která v něm probouzí kladné emoce i pocity a myšlenky „dávám to, je to super, baví mě to“.

Lze něčeho takového docílit u dětí, jež nejsou úplně pohybově nadané, které navíc nejednou sklidily za své výkony posměch? Podle Kateřiny Neumannové ano: „Domnívám se, že by mohlo pomoci oživení projektu, který běžel před londýnskou olympiádou v roce 2012, že každý může být vítězem. Myšleno vítězství nad sebou samým, tedy nesoutěžit s mistry ani lepšími ostatními, ale soustavně posouvat vlastní hranice fyzických možností a schopností. “ Účastníci konference se shodli, že to bude vyžadovat více podobně založených aktivit. A pak by to s prevencí do budoucna nemuselo být špatné.   

© Všeobecná zdravotní pojišťovna