I ten nejvěrnější muž obvykle žije současně s více partnerkami, kdy krom té, s níž žije, přetlačuje se v jeho hlavě zástup žen, které mají leccos, co ta jeho nemá, a naopak postrádají něco, co té jeho výrazně přebývá. A tak když se starý rok přelamuje do nového a padají předsevzetí, co všechno odteď bude jinak, nejeden mužský zabručí pod vousy: „Jo, kdyby sis tak předsevzala, že budeš…“

Chlapské potřeby nejsou nic složitého. Jejich jádro shrnul psycholog Stanislav Kratochvíl, nestor párové terapie u nás. Zahrnuje Osta: obdiv stále, Nesta: nezatěžovat starostmi, Seza: sex, kdy se mi zachce, Uu: uvařeno, uklizeno. Sečteno, podtrženo – středobodem mužského života je mít věci pod kontrolou, neboť jen tak chlap dokáže saturovat svoji hlavní potřebu – prosazovat se ve světě a vítězit.

On a ona – jak to bývalo a jak to je

Tenhle mix nelze smazat ani ignorovat, otázka pouze je, jak na něj reagovat. V ještě ne tak dávné minulosti tzv. nebylo co řešit. Osta se odvíjel především od zdaru při řešení životní otázky číslo jedna, mužské schopnosti ženu uživit. Nesta onen zdar a jeho naléhavost kopírovalo, takže ženy tehdy od svých partnerů očekávaly doživotní hmotné zabezpečení, ale rozhodně je „netrápily tím, jestli je jejich manželství osobnostně uspokojuje nebo ne“, jak píše americká publicistka Pamela Druckermanová. Seza sice od muže vyžadoval něco jako diplomacii, ale Uu se mu z uvedených důvodů dostávalo bez jakékoli diplomacie. Nalajnování vztahového prostoru bylo jasné a přehledné, genderové role jednoznačně definované: živitel a pečovatelka.

Dnešek je nejasný a nepřehledný, o což se postaraly pracovní a další rovnosti, jež nemohly nevyvolat revoluci v chování. Aby dnešní žena muže obdivovala a otevřeně chválila, musí se ten její ale opravdu hodně snažit. Očekává se od něj vysoká ekonomická výkonnost a aplikace znalostí vysoké školy erotické diplomacie. Chce se po něm účinná pomoc při provozu domácnosti a také při realizaci partnerčiných kariérních ambicí. A vyžaduje se na něm, aby byl důvěřující a chápající, projevoval své emoce, aby se nebál mluvit o všem, v čem je zranitelný, aby vždy vycítil, co žena potřebuje, vyjadřoval jí stále lásku, měl porozumění pro její citový život a aby s ní vedl dlouhé intimní hovory. 

Zkrátka a dobře, dnešní muž je vystaven trvalému tlaku, aby byl nejen tradičním chlapem, ale taky z nemalé části soudobou ženou. „Vždyť já mu tak hlavně dávám najevo svou lásku a chci jen, aby mi oplácel stejnou mincí,“ myslí si ona. Jenže takovému zadání je s to na slušné úrovni vyhovět jen mimořádně disponovaný jedinec. Běžný mužský je z něj často znervóznělý, a jaký div, že ženskou část partnerských úkolů ne úplně zvládá, že je čas od času odmítne „plnit“ nebo že jí to či ono z nich znectí. Reaguje tak často i kvůli pocitu, že v téhle partnerské mlýnici naplňování jeho mužských potřeb taje jako jarní sníh.

Pak se ovšem ona často urazí, přestane s ním mluvit a partnerský komunikační prostor ovládne tichá domácnost. Když se on konečně pokusí mlčení prolomit dotazem: „Co se zase sakra děje?“ ona nezřídka odsekne: „To bys snad měl vědět ty“ a mlčí dál v naději, že mu vše dojde a s omluvou jí klesne k nohám. On sice neklesne, nakonec však přijde usmíření, protože ve válečném stavu se trvale žít nedá, a jede se dál.

Jetí dál ve zmíněném aranžmá a rytmu pak dává vzniknout a vyniknout ženským vztahovým strategiím. Při vnějším pohledu zaujmou svou ambivalentností. Čím více se ona snaží svého „neplniče“ zkultivovat a zvýšit jeho vztahovou výkonnost, tím více při tom upadá do role tradiční starogenderové pečovatelky.   

Co po něm chce, se mění, v co nechce  

Rozplétání ženských strategií se americká párová terapeutka Barbara de Angelis věnuje bezmála půl století. Za tu dobu se dobrala šesti typických. Někdy u ženy dominuje jedna, jindy se v ní míchají.

K nejrozšířenějším patří ta, kdy ona se chová jako matka a tlačí ho do role nesvéprávného dítěte. Stíhá jej dennodenním upomínáním, aby něco a na něco nezapomněl, a peskováním, že tohle či tohle dělá špatně. Podstrojuje mu a dělá za něj věci, které by v pohodě zvládal sám. Když po něm chce, aby něco vyřešil samostatně, jeho návrhy smete smrští protiargumentů s tím, že si to raději zařídí sama.

Převažuje-li u této strategie starostlivý tón nad generálským, nejeden muž se nechá ukolébat: „Ona mě má fakt ráda, jinak by se takhle nestarala.“ Jenže zatímco ona si za pomoci tisíců argumentů, proč musí kontrolovat to či ono, pomáhá k pocitu nepostradatelnosti a nenahraditelnosti, on může začít upadat do stále větší závislosti. Časem ztrácí pocit svobody a přestává si věřit i v banálních činnostech, kdy nejistota se může začít vkrádat i do jeho práce. Zatímco ona pseudojistotou „co by si beze mě počal“ tiší například obavy z ubývání své ženské přitažlivosti, on nakonec zatouží uniknout dozorkyni, která chce mít neustále všechno pod kontrolou, a najde si kompenzaci – nejčastěji milenku. A s ní návrat pocitu volnosti a vlády nad vlastním životem.

A jaké jsou další běžné strategie? Žena kvůli muži skrývá a zanedbává vlastní já („miluju tanec, ale on ,to hopsáníʻ nesnáší, protože je trochu dřevo, tak chodíme jen na ten jeho hokej“). Spasitelka přivádí bloudícího na cestu pravou („chce lepší práci, tak mu sháním kurzy, co sama umím, to ho naučím, ale pořád jsme tak nějak na půli cesty“). Žena kvůli partnerovi snižuje svůj talent a schopnosti („dřív jsem zkoušela probírat s ním, jak se mi v práci daří a na jakou pozici se chci dostat, ale pokaždé nasadil takový výraz, že jsem toho radši nechala, a bavíme se o té jeho“). Ona kvůli němu rezignuje na moc („když jsem byla mladší, tlačívala jsem na něj, aby doma taky něco udělal, ale vzdala jsem to, ty zpěvy a tance, co kolem toho vždycky nadělal, mi za to nestojí“). Aby získala, co chce, chová se jako malá holčička („když jsem chtěla, abychom se o důležitých věcech radili a vycházeli si při rozhodování vstříc, stejně si vždycky udělal, co chtěl, tak mu radši podrbu podbradek a on si pak ani nevšimne, že je po mém“).

Tyto typy chování by měly muže vybudit k nemenší bdělosti než při „mateřské strategii“. Rozhodující pro ně je, že i když hlavní ingrediencí paliva ženina partnerského konání je, aby si ho naklonila a získala od něj větší porci lásky, on to opět ve finále velmi často čte jako snahu jej ovládnout. Co s tím může dělat?  

Jinými slovy, co si mužský může po letech soužití přát, aby si ta jeho s přelomem roku předsevzala?  Aby mu dala svátek se vším, co po něm požaduje? A taky se vším, čím se mu snaží dostat na kobylku? To se pak ale nemusel ženit ani párovat, dnes leckdy opakovaně. Je zde ještě jiná možnost – aby ho brala jako zdroj jistoty a bezpečí. Aby věděla, že unese její slabost i sílu a nějak si s nimi poradí.

Říkej mi jasně, co chceš, a netvař se, že za všechno můžu já

Pak je však první krok na něm – pochopit a přijmout, že ženská má jiný vztahový grunt, což není až tak snadné. Když k tomu chlapy na svých seminářích Barbara de Angelis vyzývá, často namítají, že po nich chce, aby se stali ženou. „Máte auto?“ ptá se jich a dodává: „Když si ho pořídíte, prostudujte důkladně manuál, jak ho udržovat v dobrém stavu?“ Po jejich souhlasu pokračuje: „Tím, že se poučíte o svém autě a pochopíte, jak funguje, stanete se snad autem?“ A nakonec uzavírá: „Vzděláváním o věcech, jež jsou pro vás důležité, se stáváte mocnějším mužem, nikoli slabším.“

Knoflíků, které je třeba na ženě dnešní doby najít a pravidelně mačkat, aby se neporouchala a zůstávala trvale po všech mužem vyžadovaných stránkách provozuschopná, není zrovna málo, ale tři jsou podle de Angelis hlavní. Nad prvním, který má tři polohy, je nadepsáno BEZPEČÍ. První polohu muž spíná, když s tou svou tráví dostatek času. Druhou, když se jí otevře a svěřuje nejen se svými úspěchy, ale také s tím, co ho trápí, čeho se bojí, k čemu teprve sbírá odvahu. A třetí, když tu svoji pravidelně a různorodě ujišťuje, že ji má rád. Začne tak vysílat do jejího mozku jasné signály – „nejsi osamocená, pečuju o tebe“; „nejsi mi vydaná napospas, důvěřuju ti“; „určitě tě nechci opustit a nahradit tě jinou“.  

Nad druhým knoflíkem muž vidí napsáno SPOJENÍ. Spíná jej tak, že přijímá její náznaky přízně, dává najevo sdílení, když mu vypráví o svých zážitcích, účastně poslouchá a pohladí ji, když se potřebuje vypovídat z věcí, ze kterých se „prostě může zbláznit“. Ona se díky tomu uvolní a otevře, takže vše, co pak dělá, nemá podtón vyšilování, ale láskyplného vydávání se – od vaření po noční intimitu. No a nad třetím knoflíkem se skví nápis UZNÁNÍ. Nespíná se jen oceňováním jejího kuchařského a dalších praktických umění. To pravé ořechové je dát najevo, že většinou toho, co dělá, přivodila v jeho životě změnu, jakou si před tím, než ji poznal, neuměl představit. Že bez ní by se mu nežilo tak dobře, jak se mu nyní žije.

Když si tohle všechno muž „ohlídá“, zavírá v ženině hlavě do klece démony, které do ní v hlubokém pravěku vsadila matička evoluce – panický strach z opuštění a vystavení všem rizikům života v pralese, jejž dnes tvoří civilizace. „Náš úspěch s partnerem nebo v rámci kmene či tlupy, včetně našeho přežití, závisel na naší schopnosti spojit se,“ píše o podstatě ženských bubáků Barbara de Angelis.

Ohlídáním si muž zároveň vytváří prostor, aby mohl „po chlapsku přitvrdit“. Musí, protože ani při veškeré naznačené snaze kompletní spektrum ženských vrtochů nevychytá. Takže je věcí rozumu dávat jí jasně najevo, že je jenom chlap a že má právo na chyby, pokud je nedělá úmyslně. Že když bude každé jeho zaškobrtnutí typu špatné odbočení či o pivo víc komentovat na způsob „Prosím tě, kam to zase jedeš, to spíš nebo co?“, „Už zase chlastáš?“, moc si nepomůže. Že když s ním bude chtít mluvit, sklon plkat o ničem, bez ohledu na téma a směr diskuse si nechá pro kamarádky. Že bude-li chtít probrat něco důležitého, naservíruje mu to jako na talíři – vysvětlí, co chce probírat, co hodlá vyřešit a co očekává. A že když nebude chtít řešit nic extra, ale jen se vypovídat, dá to jasně najevo rovněž.    

Když si muž vztahový prostor takto vykolíkuje, nemusí se o saturaci svých potřeb nijak obávat. Osta, Nesta, Seza a Uu se začnou dostavovat v uspokojivé míře. Nebude to jen výraz vděku a ocenění, ale přirozené ženské touhy vydat se ve vztahu na maximum. A že to nebude takové jako za časů našich dědů, mu rozhodně nemusí vadit, spíš naopak.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna