V množství informací to není, ctí každého správného průvodce je sdělit nám během prohlídky co nejvíce faktů. Jmény, rodokmeny, letopočty, popisy stavebních slohů i postupů, použitých materiálů, dobových kostýmů, uměleckých technik, běžných i svátečních činností typických pro danou dobu býváme doslova zahlceni. Po návratu domů z výletu se však obsah tohoto typu poučení obvykle smrskává na zhruba setinovou hodnotu.

O něco lepší je to s menu, jež nabízí tzv. zážitková turistika. Oživlé hraběnky, čarodějnice nebo strašidla, animace bitev, rvačky historických šermířů, přespání v historických interiérech, ochutnávky dobových pochoutek ve středověkých krčmách, v nichž se to hemží středověkými kejklíři, pobudy a sličnými tanečnicemi, to všechno díky barevnému vizuálnu, originálním a nezaměnitelným pachům, zvukům i chutím zůstává v paměti déle než suché výklady atakující naše uši.

Duch doby se vždycky zhmotňuje

Avšak je zde ještě jedna možnost – pošimrat během exkurze po památce schopnost vcítění a vnitřního vhledu. Dejme tomu, že jsme před hradem, jehož prohlídku máme čerstvě za sebou, narazili na mladého muže, který před nějakou půlhodinou brázdil hradní nádvoří na koni oděn v brnění a nyní v motorkářské kombinéze usedá na oře jménem Kawasaki Ninja.

Zatímco při jeho první produkci jsme ducha doby, jejž vizuálně animoval, jen instinktivně a zcela mimoděk nahmatávali, při druhém setkání ani nemusel dramaticky vytáčet motor a vyrážet po zadním kole dálkám vstříc, aby se nám v hlavě nevynořila jasná a bohatá představa, proč si mladíci jako on „mašiny“ pořizují, co tím světu chtějí ukázat, čím tudíž žijí a co je v životě nejvíc pohání a motivuje. Přitom na hradě samotném o dobové mentalitě vypovídaly stovky předmětů, zatímco před ním jen ta kombinéza s motorkou.

Avšak právě dobová mentalita a pohnutky jsou tím, co mrtvé předměty oživuje, co jim dává jasný smysl a co nám spolu s nimi dává šanci na intenzivní prožitek zašlých časů, a tím i cenný klíč k současnosti. Zkoumání mentalit či duchovních světů frčí mezi znalci historie od 60. let minulého století, takže je toho dnes o nich rozhodně dost ke čtení. Za všechny možno uvést analytickou, leč velice čtivou práci německého sociologa Norberta Eliase O procesu civilizace nebo z domácích luhů a hájů prózu Vlastimila Vondrušky Oldřich z Chlumu – román a skutečnost.

No a když se občas takto literárně obohatíme, otevře se před námi přebohatá studnice zážitků, neboť historickými památkami Čechy, Morava a Slezsko oplývají. Podíváme-li se na ně „typově“, převažují tři skupiny: hrady (z většiny se dochovaly pouze ruiny), zámky a kláštery. Duch doby, který je zrodil, a jeho proměny na ně nejen vrhají jiné světlo, než jsme zvyklí, ale také je zajímavě propojují.

Středověký recept, jak sloučit oheň a vodu                

Ústřední postavou románského či gotického hradu je rytíř. V jádru to byl drsný bojovník, pro nějž otázkou života a smrti bylo v součinnosti se svým lenním pánem, knížetem či králem, uhájit před nepřáteli území jako zdroj obživy. Úspěšný nemohl být bez mimořádné odvahy a bojových dovedností, což nejlépe zvládal a rozvíjel fyzicky disponovaný a agresivní jedinec, který své vášně a afekty nemá úplně pod kontrolou.

Zároveň však musel být věrný a zodpovědný vůči svému pánovi, mít alespoň bazální smysl pro ochranu svých poddaných a tolik fištrónu a trpělivosti, aby byl s to svěřené léno alespoň trochu zvelebovat a kultivovat. Dostat ovšem do drsňáka od přírody jeho povahový a talentový opak lze jedině náhlým silným zážitkem nebo soustavně působící silou. První případ nacházíme povícero v pohádkách –  vzpomeňme vánoční televizní evergreen Anděl Páně a mladého pana hraběte, jejž na cestu pravou přivádějí motivy eroticko-romantické – druhý více v historické realitě.  

Ta síla se totiž nakonec našla. Představovali ji lidé, kteří v sobě onen opak měli, uvědomovali si, jak je důležitý a prospěšný, a kteří dlouho hledali a vypracovávali způsob, jak jej prosadit. Původně se takovíto jedinci, fandové křesťanské víry, asketové a poustevníci, stahovali mimo společnost, kde zakládali různá bratrstva, společenství a také sídla – kláštery. V jejich zdech dokázali to, čím oplývali – touhu po vzdělání, trpělivost, vytrvalost, cílevědomost, lásku, milosrdenství apod. – odít do formy tvrdé řehole, odříkání a práce, z kteréhožto extrému jedině mohlo drsným vládcům středověku docvaknout, že mají co dělat se skutečnou produktivní silou. Poté, co se tak stalo, mohl obsah i forma začít široce společensky působit. Opět lze filmově doložit – vynikající je v daném ohledu snímek Andrej Rublev ruského režiséra Andreje Tarkovského.   

A tak se díky tomuto spojení lidského „ohně a vody“ z brutálního neotesance raného středověku, vyžívajícího se v kořistění, zabíjení, poživačnosti, neurvalosti, unášení a znásilňování žen, v průběhu staletí postupně stává Kristův rytíř, který nejen bojuje a slouží, ale také ochraňuje církev, sirotky, vdovy a chudé, umí se chovat v duchu etikety, je dvorný k dámám a v básních je opěvuje. To je pak rytíř, jak jej také obvykle líčí ve svých výkladech průvodci po hradech.   

Sladkosti a hořkosti zámeckého dvora

Zámek je plod doby poststředověké a reprezentuje úplně jiné prostředí a situaci než rytířský hrad. Vynálezy, rozkvět řemesel, rozšíření peněžní směny a s nimi peněžních daní umožnily knížeti či panovníkovi udělat ze zámku sídlo svého dvora. Změna spočívala hlavně v tom, že pánovo území se proměnilo v jeho soukromý majetek, jejž ovládal už nikoli hrubou silou a dohodami s nižšími feudály, ale prostřednictvím najatých správců, úředníků a vojáků.

Dostalo se mezi ně také mnoho oněch nižších feudálů, často právě potomků rytířů. Mimochodem obzvláště čtyři jsou velice proslulí – pánové Athos, Porthos, Aramis a d´Artagnan, mušketýři, kteří sloužili ve vojsku francouzského krále Ludvíka XIII. Správci i vojáci tvořili součást pánova dvora, přičemž už k němu nebyli vázáni jen rituálním slibem jako rytíři, ale hlavně systémem odměn v podobě výhodných úřadů a speciálních služeb.

Nejkratší cesta k nim sice opět vedla přes získání vládcovy přízně, ale hlavním prostředkem už nebyla fyzická síla a pomoc v boji, ale studii podložená odbornost a schopnost vydobýt si dobrou odrazovou pozici v dvorském prostředí. Něco takového nebylo možné bez vzdělání, bez inteligence kombinační i sociální, bez orientace kdo s kým proti komu, bez schopnosti potlačovat afekty i momentální pocity, bez zjemnělosti ducha i povahy, ale také bez předstírání, pokrytectví a intrikování, bez schopnosti říkat něco jiného, než si člověk myslí, aniž hne brvou.

Avšak i mistrům uvedených schopností a dovedností hrozilo, že je kníže či panovník, obvykle oplývající sebevědomím a sklony k panovačnosti, zavrhne a potrestá odebráním výhod, či dokonce zabavením majetku. Rizika dvorského života dokonale vyjadřuje citát nejvyššího úředníka francouzského krále Jindřicha IV.: „Stačí jediný chybný krok a plody mnohaletého úsilí jsou navždy ztraceny.“  

Skrytá symbolika a odkaz minulosti

Hrad je kamenným vyjádřením v krvi a potu nabyté společné identity, která z jednotlivců dělá společenství a již je nutno ubránit před každým, kdo ji ohrožuje a chce ji vykořenit, aby nastolil jako normu tu svoji.

Klášter je pokladnice a rozmnožovatel vědění, jež uchovává, rozmnožuje a prezentuje jako nástroj, sílu a potenciální moc, které z divokého přírodního světa dělají obyvatelné místo, kde se lze usadit a žít v míru a pokoji. 

Zámek je místo, kde aby člověk uplatnil, k čemu má vlohy rozvinuté vzděláním, a aby se prosadil, musí se zároveň naučit civilizovaně chovat – například správně sedět u stolu, při jídle se nedrbat, nesmrkat do ubrusu, neplivat přes stůl, nesahat pro maso do společné mísy jako první, ukousnuté sousto nevracet zpět na společný talíř, neřkuli nabízet je spolustolovníkovi. Připadá vám to přitažené za vlasy? Vězte, že přesně tyhle pokyny s podrobnými návody, jak se zbavit pro rané rytíře běžných způsobů, adresují aristokratické mládeži příručky a kodexy z 15. a 16. století a že zámecké knihovny jsou jich plné.

Pokrok dávno odvál čas hradů, klášterů a zámků, avšak něco z toho, co je v nich ukryto, nikdy ze světa nevymaže. Dnes se sice nemusíme v životě ohánět mečem, ale bez niterné rytířské vyváženosti dravosti a sebekázně vlastní tvář vůči druhým a světu neobhájíme; také už není nutné, abychom se kvůli vzdělání stávali řeholníky, ale má-li za něco stát, bez odříkání a vytrvalé práce je nenabydeme. A pokud jde o budování předpokladů úspěšného života? Ze zámeckých dvorů se do společnosti rozšířila servilita vůči těm nahoře, kariérismus a ostré lokty. Avšak také se v jejich komnatách zrodila kombinace slušného a vytříbeného chování s odborností a reputací jako nejúčinnější obrana proti povýšenosti a rozmarům mocných.

Historické památky mají krom jiných tu vlastnost, že prostřednictvím starých kulis zajímavě a sugestivně nasvěcují přítomnost. Už jen za to jim buďme vděčni a mějme je rádi.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna