Textové výpůjčky evokují Vratné lahve, film Zdeňka Svěráka o hlavních nástrahách, které dnes na každého při projíždění oné křižovatky číhají. Číhají proto, že za ní se pro čiperného a zdravého šedesátníka rozprostírá ještě docela dlouhý časový úsek vybízející k aktivitě, nikoli k posedávání na lavičce s brblajícími spoludůchodci a krmení holubů. Za křižovatkou se dnes nabízí ještě slušná porce životních laskomin.

Důchod tak nemusí být, čím ještě před nedávnem býval – ostrým přeryvem a krutým životním zlomem. Skýtá šance, díky nimž připomíná spíš navigované měkké přistání. To by však – jak Svěrák ukazuje nejen v závěru, ale v celém filmu – nemělo skončit ve vodě, nýbrž na pevné zemi. A právě proto je docela náročné na zvládnutí.    

Po dlouhém snění přichází nervozita

Důchod začíná pocitově daleko dříve než s dosažením jeho věkové hranice. Představy, jak bude vypadat, se běžně začínají objevovat po čtyřicítce a padesátníkovu hlavu už prakticky neopouštějí. Dlouho se v ní honí vidiny sladkého nicnedělání, ničím nezkaleného pobytu v ráji, kde se nevyskytují vyčerpávající povinnosti, stresující tlaky a otravní šéfové, kde si člověk dělá, co chce a k čemu má chuť.

Jenže když se odchod do důchodu přiblíží na dohled, začne se ve snící hlavě vynořovat plný význam a dosah slova „starobní“. „Už leccos nedávám jako dřív a moje fyzické i psychické kapacity budou dál jen vadnout. Z důchodu tak tak vyžiju a určitě nebudu mít na takový život, jaký dosud vedu. Taky už nebudu ten na slovo vzatý expert, ale prostě společenská nula.“

Podle psychologa prof. Pavla Říčana pro někoho je dokonce představa sebe samého jako člověka, jehož rolí je nemít roli, „hroznější než představa smrti“. Většinu šedesátníků nic podobného nesužuje, avšak oscilování mezi luznými vidinami důchodu jako šťavnatého bifteku a jejich protipólem, představou budoucnosti jakožto žvance bez chuti, je běžné a úplně normální. Není proto nic divného, když se takový psychický ping pong stane tím, co má na prahu důchodu největší dopad na rozhodování, jak další léta trávit a jak si je uspořádat.

Pocítil to i učitel Josef Tkaloun ve Svěrákově podání. Má výhodu, že celý život pracoval tam, kde „byl rád“. Když přirozeně chce svůj bazální a milovaný životní pocit protáhnout do důchodu, automaticky se mu do představy budoucnosti vloudí to, na co byl celý dosavadní život zvyklý a nastavený – vnějškové parametry konkurenceschopnosti a výkonu. Rozjede proto „kariéru“ messengera, sólisty a borce, „co se v pohodě vyrovná mladejm a nepatří do starýho železa“, brzy však utnutou saltem přes plot. Bere pak už jen brigádu ve výkupu lahví.

Jenže právě tyhle drobné se v jeho rukou začnou proměňovat v kvalitnější mince. V tmavé díře mezi páchnoucími lahvemi se pan učitel ocitá přesně tam, kde má ve svém věku být a působit, mezi lidmi štrejchnutými odérem jejich osudů. Jejich tragikomika v Tkalounovi bezděčně probouzí to, co z něj dělalo dobrého kantora – nikoli chladná profesionalita, tedy znalost Vrchlického básní či pedagogických zásad, ale schopnost vidět do lidí, rozumět jejich motivům a pohnutkám. A takový vhled mu nedá, aby ony osudy nezkoušel popostrčit k lepšímu.

Zároveň mu ale dochází, že do téže rachoty se musí pustit i doma, kde na něj čeká životem s ním už poněkud unavená a telenovelami se dopující žena a kam často zavítá jeho partnersky podvyživená dcera. Tkaloun se do své nové role nakonec položí na plný výkon, takže občas uletí nejen v balónu. Jasně však cítí, že kdyby se flákal jako jeho nezvedené žactvo, nebylo by už doma co zachraňovat a vyspravovat. Po zbytek života už by se jen brodil bahnem.

Udržet si co největší mentální svěžest

Důchodová anabáze kantora Josefa Tkalouna je svěrákovsky inteligentní a živou inspirací, jak vplout do důchodu s co nejmenšími ztrátami a co největšími zisky. Oddělit se od práce jinou prací znamená ještě jiný profit než pár vydělaných tisícovek, které se ale vždycky hodí. Důležitější je udržení páteř rovnajícího pocitu, že pořád „jsem samostatný“, pořád „můžu a dokážu“, a ještě větší význam má permanentní styk s lidmi. Jejich myšlenkové pochody a reakce i různorodost osobnostních profilů čerstvému důchodci filtrují společenské dění se všemi jeho zvraty a trendy včetně rodinných a udržují tím jeho psychiku svěží a otevřenou informacím, jejich adekvátnímu hodnocení a změnám. Práce mu tak umožňuje čerpat u druhých inspiraci pro odplevelování „domácí citové zahrádky“ a dennodenně si od ní na pár hodin orazit.  

Samozřejmě jednou musí přijít den, kdy už senior do žádné práce neodejde. Je zde pak poslední brzda před uzavřením se do sebe – koníčky. K těm pohybově i pocitově nejvýživnějším patří zahrádkaření, ale také ono člověka uzavírá vesměs do seniorské komunity, která už žádnými extra silnými mentálními podněty nevyniká. Jejich čím dál menší příděl a přirozené slábnutí kognitivních schopností mění nejednoho seniora v bytost, která přestává chápat nejběžnější lidské i věcné souvislosti.

Této proměně vydatně napomáhá televize, která je podle biologa a filosofa Stanislava Komárka „důležitá tím, že nás neustále propírá emocemi“ a „nahrazuje nedostatek událostí v běžném životě“. Takový dobře televizně propraný senior své promluvy často zahajuje slovy „psali na internetu“, „říkali v telce“. Té věří takřka na slovo, neboť permanentně sledovaná virtuální realita mu čím dál víc nahrazuje a doplňuje chudnoucí realitu žitou.

Z telenovel nasává primitivní mentální vzorce, takže na seriálových klaďasech a záporácích rozeznává už jen slova a prvoplánově servírovanou „morálku“, nikoli možné skutečné lidské postoje a reálné motivace, které, když chodil do práce, býval ještě u druhých schopen aspoň částečně „číst“. Pak podomnímu prodejci energií klidně podepíše nevýhodnou smlouvu jen proto, že ho obchodníček zahltil slovní vatou „úžasně nízkých cen“ a lichotkami, jak má pěkně zařízený byt a vůbec je sympatický. Nebo začne potomka, který je z jeho proměny nervózní a je to na něm znát, podezírat, že mu už jde jen o jeho úspory. A naopak ratolesti, která mu jen lichotí, aby ho skutečně o peníze připravila, sedne na lep. 

Jeho hlava tak přirozeně nasává především obsah, který ho uklidňuje. A uklidňování potřebuje, neboť čím větší je odpojení od reálného života, tím větší je seniorova nejistota, protože přestává rozumět světu a jeho pravidlům. Tím větší jsou také jeho existenční obavy, protože už to není jeho výkon, ale společnost a jí nastavená pravidla, na čem je závislý. Není pak žádný div, že se senior leká každého reálného i smyšleného záchvěvu, který ohrožuje jeho ochabující existenciální i existenční jistoty. Nejvydatnějším živitelem jeho strachů kupodivu nejsou stejně „vycukaní“ vrstevníci, ale zmíněná média.

Není málo seniorů, u nichž pozvolný sešup vyústí do životní rezignace, kdy se jejich život smrskne pouze na stěny bytu a cestování mezi postelí, lednicí a televizí, narušované pouze nákupy. Žijí-li ještě v páru, jehož soužití ochutilo více pelyňku než sladkých hroznů, postrádají většinou zdroj a sílu k vylepšování vztahu nebo aspoň jeho nezhoršování. S domácím mazlíčkem nebo zase televizí obvykle vedou delší a „plodnější dialogy“ než s partnerem. Senioři na výrazném sestupu mívají také úplně jiné vnímání času. Jsou-li v rámci rodiny požádáni, aby s něčím pomohli, jejich typická odpověď zní: „Tenhle tejden nemůžu, mám doktora.“

Do života seniora vracejí jeho dospělé děti

Každý, kdo má v rodině „odpojeného seniora“, si ověřuje skutečnost, že ve stáří se nejeden kladný povahový rys mění v zápor, který sílí a přebíjí vše, co jeho zvrtnutí v mládí a středním věku tlumilo – vzdělání, zkušenosti, hrozby. Takže třeba tatínek, jenž byl v mladších letech jen trošku spořivější, se změní v paličatého dědkovského sysla, který z popelnic vytahuje staré hadry, ač má statisícové úspory, a jehož před cestou za výhodnými nákupy na prodejní akci šmejdů nezastaví ani atomový výbuch těsně před autobusem.

Aby stáří nedospělo do takových konců nebo aby se alespoň zbrzdil seniorův sešup, to už není jen na něm. Do hry vstupují jeho potomci, na nichž je, aby si uvědomili a zpracovali svoji novou roli: „Mezi čtyřiceti a padesáti si musíme zvyknout, že jsme pro rodiče autoritou, že od nás čekají třeba i zásah do svých manželských sporů,“ píše prof. Říčan. Býti takovou autoritou neznamená jen výpomoc s těžšími fyzickými pracemi a vyřizováním na úřadech, ale stát se „rodičem“ vlastních rodičů.

Mezi krajnostmi přímé výpomoci a soudcováním hádek se pak nachází prostor pro nejsoustavnější a nejnáročnější úlohu dospělých dětí – citlivě dávkovat starým rodičům to, co od nich kdysi ve větší či menší míře dostávali, tedy motivovat a povzbuzovat je ve všem, kde byli a jsou dobří a užiteční. Tím dospělé děti tlumí vše, co jejich staré rodiče táhne na sestupnou dráhu, a drží je tak u pramenů reálného života. Nejde o nějaké prosté opakování výchovy v obráceném gardu, ale o vyvažování a něco jako umné vykrývání prostorů, řečeno sportovní terminologií.  

Je-li babička dobrá kuchařka, nechť čas od času nakrmí všechny od dědy po psa patřícího vnoučatům. Jestliže táta živnostník nestíhá, děda určitě rád pomůže se vším, na co ještě stačí. Nejeden staroušek na základě pomoci sklouzne k usurpování většího dílu moci, než mu přísluší, to se stává. Pak nezbývá než uhájit rodičovský prostor – jasně, ale bez zlomyslnosti mu připomenout, jak (by) snášel totéž od svého rodiče.    

Ideálním médiem jsou pro vykrývání prostor vnoučata. Doma s rodiči mají vše jasně namalované – po škole na kroužky, učit se, aby to ve škole za něco stálo, odpočívá se u počítače. Jsou-li babička s dědou zahrádkáři, stačí jim drobotinu často svěřovat a o jeden typ vyvažování je postaráno takřka automaticky: „U nás si, milánkové, nezapaříte, zato hezky pomůžete. Kde je motyka s rýčem a co s nimi budete dělat, vám ukážeme, nebojte.“

Jestliže jsou prarodiče svými čtyřiceti- padesátiletými dětmi chváleni za to, jak a s čím si s nimi kdysi hrávali, žádný senior neodolá, aby vnoučatům takový hrací pravěk nezprostředkoval. Hraní například s kostkami a stavebnicemi, jako byl starý dobrý Merkur, dnešním dětem vyloženě schází. Jsou-li staroušci jen trochu kreativní, hry a blbiny se na místě vymýšlejí, což dnešní děti doma zažijí jen stěží.

Za moudrost si senior může sám

A dá se dojít ještě dál. Senior, jenž byl slušný expert v nějakém oboru, obohacuje hraní s vnoučaty o své znalosti. Nebo „jen“ pomáhá s doučováním, na které doma zase není tolik času. Naprostou špičku představuje odvětrávání frustrací: „Rodiče tlačí na školu a ty se po dvojce z matiky bojíš přijít domů? Tak děda ti něco poví. Taky jsem nosil špatné známky, ale jenom do doby, než jsem objevil, pro co mám nadání. Pověz mi, co tě baví, co ti opravdu jde. A já ti porozprávím, co to se mnou udělalo, když jsem se zavrtal do toho, v čem jsem se pak našel.“ 

Za takovými špičkovými seniorskými výkony lze obvykle najít trvalé podněcování, povzbuzování a podporu ze strany zralých dětí. Vyžadují však ještě něco navíc – moudrost, kdysi doménu stáří. Ta dnes už seniorskému věku nedominuje. Dnešek, v němž o přežití vyžaduje adaptabilita na rychlý proud změn, jejímu nabytí nenahrává.

Moudrost je na vlastní kůži ověřené poznání, že svět se točí dokola stále stejně. Že životní spokojenost nelze opřít jen o finanční výkon a společenský lesk, ale spolu s nimi také o dobře vyladěné vztahy k nejbližším i vzdálenějším lidem. Vyžaduje to osvojit si při životním běhu schopnost vidět do lidí, porozumět jejich motivům a pohnutkám. A s oním porozuměním postrkovat osud svůj i svých nejbližších k lepšímu. Jak se o to začal na stará kolena pokoušet kantor Josef Tkaloun.  

© Všeobecná zdravotní pojišťovna