Žijeme v době, která ke všem, kdo „nepodávají výkon“, není zrovna „friendly“ a věnuje jim nanejvýš blahosklonný úsměv. „Není ničím výjimečným narazit na ulici na maminky a tatínky, kteří svému kojenci cosi předříkávají v lámané angličtině,“ píše rakouský psychiatr Raphael M. Bonelli, autor knihy Perfekcionismus – Když cíl je nutnost. Proč ne, lze si říci, vždyť všudypřítomný tlak na perfekci důvěrně znají. Jdou tak jen naproti zjevnému faktu, že nikdy v historii nemělo šanci na lepší vzdělání i práci a na svobodnější i zdravější život než jejich rodiče tolik lidí jako dnes.

Proč tedy kanadští psychologové Gordon Flett a Paul Hewit perfekcionismus charakterizují jako „endemický jev západní civilizace“? Protože jsou již několik desítek let svědky a analytiky skutečnosti, že čím dál víc vyznavačů této „atraktivní neřesti“ se ocitá v ambulancích „odborníků na hlavu“. A že tak onou „endemickou nákazou“ infikují i svoje děti, takže nejedno z nich bude dříve či později po psychiatrovi, psychologovi nebo psychoterapeutovi vyžadovat „účinnou vakcínu“.

Život je napětí mezi ideálem a realitou

„Člověk je zrozen k práci jako pták k letu,“ říká staré židovské moudro, na jehož pravdivosti se – jak to alespoň zatím vypadá – jen tak hned něco nezmění. Stejně tak přirozená je lidská snaha o sebezlepšování až k dokonalosti, protože jen tak můžeme zkvalitňovat a ulehčovat život druhým, což je podmínka smysluplnosti práce. A pouze smysluplná, perfektně odváděná, o nové podněty obohacovaná a kreativně zdokonalovaná práce naplňuje radostí spolu s pocity vnitřního klidu a vyrovnanosti.      

Aby pro nás dokonalost zůstávala trvale sexy a jen tak nezevšedněla, vložila do nás příroda sadu pojistek. K nejúčinnějším patří nadšení ze špičkových  výkonů mimořádně nadaných jedinců: zpěvu Freddieho Mercuryho, kliček Lionela Messiho, herectví Jacka Nicholsona, z humoru Jana Wericha, soch a obrazů z dílen mistrů, jakými byli Michelangelo a Rembrandt, další nechť si každý doplní dle osobního vkusu. Ovšem výsledek obdivu k výkonům velkých mistrů na vkusu dokonale nezávisí – živí a udržuje v nás smysl pro IDEÁL.   

Ideál jako bezedná zásobárna představ o dokonalosti reprezentuje, jak píše Raphael Bonelli, „cíl: Místo, kde člověk ještě není, kam by se však rád dostal, protože takový proces sám považuje za dobrý a hodný úsilí“. „Měl bych v práci být soustavnější, neutíkat před odpovědností, být chápavější pro potřeby blízkých, měl bych se konečně pořádně naučit cizí jazyk, zdravěji žít“... každý to důvěrně zná. Ideál ovšem má – jak taktéž každý velmi dobře zná – protipól zvaný REALITA: „Kdybych se soustavněji učil, mluvil bych už dnes slušně anglicky, kdybych se víc snažil, žena by se se mnou nerozvedla,“ atd.

„Psychicky zdravý člověk přijímá diskrepanci mezi ideálem a realitou jako přirozené, plodné a oživující napětí. Sám ví, že ještě není perfektní, že ne vše v jeho životě běží hladce, že ještě existují nedodělaná místa … Dokáže s tím však bez problémů žít. Vyrovnaně se pokouší postupovat ve směru k ideálu, zlepšovat se a měnit,“ uvádí Bonelli.

Takový člověk přijímá svou nedokonalost, průměrnost většiny svých schopností a nedosažitelnost ideálu v jeho „ideální“ podobě. Zároveň si však dává pozor, aby nenechal ležet ladem nic, pro co přece jen nějaké nadání má. A co můžeme čekat, jestliže si sklon k perfekcionismu vybíjíme tak, že realitu svých talentů trvale povzbuzujeme bičíkem ideálu? „Ne každý může být géniem, každý však může odvádět dobrou práci. … Dokonalost může strhnout i průměrně talentované a motivovat je k nejvyšším výkonům,“ píše Bonelli.     

Perfekcionismus dle schématu IDEÁL–REALITA–POVINNOST

V minulé kapitole sklon k perfekcionismu vnášel do života klid, vyrovnanost a radost. V této tomu bude naopak. Jak něco takového vypadá, lze ukázat na způsobu, jak afričtí domorodci loví paviány. Lovec si dá záležet, aby opice viděla, jak hloubí otvor do termitiště, a uloží do něj melounová semínka, jež pavián k smrti rád. Když odejde, zvíře přiskotačí k díře, strčí do ní ruku, semínka nahmatá a sevře v pěst. Jenže otvor je úmyslně úzký a ruka nejde vytáhnout. Šlo by to, jen kdyby je pustil. Jenže pavián se lahůdky nedokáže vzdát, takže dřepí u díry tak dlouho, dokud nepřijde lovec a nezahájí jeho přeměnu v chutnou potravu.

Proč se jako zoufalý pavián chová čím dál více lidí? Vnější popudy již byly zmíněny, tak jen pro zopakování: lákavých „pracovních i životních semínek“ přibývá a jen málokdo se obejde bez vychutnávání jejich sladké chuti. S vnitřními popudy je to trochu komplikovanější. Bonelli zdůrazňuje, že perfekcionista paviáního typu, dle něj plně rozvinutý perfekcionista, „napětí IDEÁL–REALITA není schopen vydržet. Za žádných okolností! … IDEÁL se tak ihned musí obrátit v REALITU, čímž mutuje ve strnulou a neúprosnou POVINNOST. … Perfekcionista mylně chápe nedosažitelnost vysokého IDEÁLU jako neustálou výčitku, že sám ideální není“.

Takovýto perfekcionismus není snahou o dokonalost, ale o nenapadnutelnost spjatou s obrazem dokonalosti, „kdy úspěch má jen ten, kdo dosáhl něčeho dokonalého, výjimečného a obdivuhodného“. Je obranným mechanismem pro předcházení nepříjemnostem, které by mohly povstávat z vlastní, pro něj nesnesitelné obyčejnosti. Je vytěsněním pocitů nedostatečnosti, doprovázeným nasazením masky: „Jsem skvělý manažer, i když věcem, co tady vyrábíme, moc nerozumím; ale tabulky mám v ažůru, mě přece nemůžou propustit.“

Když perfekcionista vystuduje prestižní vysokou školu, nemůže přece být nula, třebaže mu práce jde jako psovi pastva. Když dostavuje vysněný dům, nemůže se přece za jeho dveře nastěhovat neúspěch, třebaže při budování zapomněl na rodinu, takže žena z domečku odchází i s dětmi, které se mu nenapravitelně odcizují. „Perfekcionista nechce rozvíjet svou přirozenost, nýbrž prahne po jistotě,“ vysvětluje Bonelli a dodává: „Když si člověk důkladně prohlédne způsob jeho jednání, objeví za jeho touhou být ‚nahoře‘ především strach z toho, že by mohl být ‚dole‘.“   

Dva neveselé příběhy

Strach jako lidská emoce je jen jeden, ovšem v závislosti na tom, v kolika různých situacích v perfekcionistovi hlodá, na sebe bere bezpočet kostýmů. Bonelliho kniha je tak díky jejich podrobným popisům jeden velký šatník. Dva z nich jsou ukázkové a první autor nazval Bezmocný podvodník.

Friedrich studoval medicínu a ve třetím semestru propadl u zkoušky. Jeho matka – učitelka, která mu celý život až do maturity kontrolovala úkoly a do náročného studia jej vmanévrovala – dostala záchvat vzteku a zahrnula jej výčitkami. Probudila v něm však jen panickou hrůzu ze zkoušek a pochybnosti, zda na školu stačí. Svěřil se jí, její tlak však ještě sílil, byť vysílal signály, že medicína pro něj není. Jeho strach ze zkoušek a selhání časem zesílil natolik, že školu opustil, leč rodičům dalších osm let tvrdil, že studuje. Dokonce napsal i diplomku, jejíž korekturu provedla opět matka. Až když objednala opulentní promoční hostinu, všechno prasklo. A také se naplno ukázalo, kterýže to strach byl hybatelem celé story – matčin. To ona podvědomě sváděla vnitřní boj o svoji integritu, vždyť průměrný syn by znamenal, že v životě ztroskotala. Proto se držela hesla všech perfekcionistů „to co se dít nesmí, se neděje“.    

Druhý kostýmní popis nese název Sebeúcta, která mi přísluší. Sedmnáctiletou Jacqueline přivádí k šílenství představa, že by se večer co večer nemohla zvážit, ač s jistotou ví, že během dne zhřešila tím, že mnoho snědla. Stejně bezpečně ví, že ji pohled na váhu uvede do hluboké deprese, musí však za každou cenu vědět, kolik sebeúcty jí přísluší a nakolik sebou musí opovrhovat. Sama sobě se líbí jen při váze pod 43 kilo a pohled na vystouplá žebra a klíční kosti ji uvádí do extáze.

Jacqueline je anorektička. Jako taková trpí zkresleným vnímáním vlastního těla a nedokáže se přijímat tak, jak ji pánbu stvořil. V roli ďáblíka- zkreslovače se u anorektiček střídají nebo sčítají luzné mediální obrazy, že člověk může být jedině atraktivní (vychrtlé modelky), že jej definuje jedině výkon (co jiného může dokázat holka v 17 než zhubnout), a také perfekcionistická atmosféra v rodině („budu milovaná, jen když budu hubená“).

 Anorektičky jsou díky tomu přímo vzorové představitelky perfekcionistických paradoxů. „Odmítají jídlo, ale zabývají se jím víc než většina gurmánů. Odmítají své tělo, ale zaměřují se na ně celým svým myšlením a jednáním. Chtějí být nezávislé, ale svým chováním přímo nutí celou svou rodinu k tomu, aby je kontrolovala,“ konstatuje Bonelli.  

Kudy ven

Cesta z pasti perfekcionismu samozřejmě existuje. Odvíjí se od „analýzy břišního pocitu“. Tak Bonelli pojmenovává skutečnost, že pocity strachu jdou vždy z nevědomí, jakoby z mravenčícího břicha; vždy se však na ně váže nutkavá myšlenka – jakési vnitřní dogma, které člověka „popadne“ a žene k činům, jimiž sám sobě škodí. U Friedricha z minulé kapitoly by dogma jeho úzkostného vyhýbavého chování mohlo znít takto: „Musím udělat všechno, abych nezklamal matku, i když tak řeším její budoucnost, zatímco pod tou svojí si řežu větev.“

Nejtěžší bývá vnitřní dogma sám pro sebe zformulovat, položit pod lampu rozumu a nechat vyvstat jeho nesmyslnost a nepraktičnost. Proto tolik perfekcionistů končí u psychologů a dalších odborníků, s nimiž jde tato náročná operace snáze. Ani další kroky nejsou snadné. Je třeba se rozhodnout pro změnu. Terapeut obvykle vyjde takovému rozhodnutí vstříc vysvětlením mechanismu strachu, k čemuž patří zdůraznění, že strach se zmenší, když se mu člověk postaví. Následuje finální fáze spočívající v drobných zvladatelných krocích, v jejichž rámci si perfekcionista strach dávkuje, kdy se jakoby očkuje a vytváří si psychické protilátky.        

Kdyby člověk hledal dokonalou zkratku celého martyria perfekcionismu i cesty z něj ven, jen stěží by našel lepší, než je ta, již zformuloval svatý František z Assissi: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu, a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“

© Všeobecná zdravotní pojišťovna