Jsou od Vánoc neodmyslitelné, stejně jako vonící a nazdobený stromeček, kapr se salátem, cukroví, koledy, jesličky a půlnoční. Vždyť i od ní čekáme zase jen pohádku. Je o jednom přemýšlivém a reformátorsky naladěném mladém muži z Judeje, jemuž se za snahu lidi naučit pravé lidské lásce k bližnímu dostalo neméně lidské odměny v podobě ukřižování. Měl ale docela kliku, byl totiž z vyšších kruhů, přímo Syn Boží. Pro tatínka tudíž nebyl žádný problém jej vzkřísit z hrobu a povolat zpět k sobě, „nahoru“, takže to s aktivisticky nažhaveným synkem nakonec dobře dopadlo.

No a po návratu z půlnoční až do silvestra si nořením do příběhů, co to v nich vždycky dobře dopadne, omýváme duši den co den. Co jiného by mělo se svátky pokoje, rodiny a lásky více pocitově ladit než poselství, že křivdy dojdou potrestání, pomýlení budou přivedeni na cestu pravou, že vykolejený svět se vždy nakonec vrátí k rovnováze.

Ale k pohádkám patří ještě něco – jak jsou staré, tak jsou věčné a vděčné. Vzkazují po tisíciletí neměnnou zkušenost, že trestání, navádění na správnou kolej a vyvažování světa vyžaduje mobilizaci a pomoc sil, jimiž normálně nedisponujeme. Že co se mění, je pouze sluch, jejž oné zkušenosti popřáváme. A že Vánoce tak mohou být i rozjímáním, nakolik se s ní a oněmi vzácnými silami kamarádíme.

Takový Erben je věru počteníčko  

Vánoční pohádky, to je dnes film v televizi. Původní a pravý živel pohádky je však vyprávění spatra nebo čtený text, bez pohyblivých obrázků. A tady je u nás králem Karel Jaromír Erben a jeho České pohádky, v nichž nejzářivější perlou co do délky i obsahu je Pták Ohnivák a liška Ryška.

V ní královské syny jejich otec vyzve, aby ho zbavili tíživého problému – v zahradě někdo krade vzácná zlatá jablka. Dva starší výzva nijak nevzrušuje, jdou v noci hlídat jen z povinnosti, při hlídání jsou naprosto laxní, takže usnou jako špalek. Aby se před otcem neshodili, na jeho dotaz, zda zloděje viděli, odpovídají čistokrevnou lží: „Nepřišel žádný, samo se jablko ztratilo.“  

Nejmladší synek, s jehož pomocí král pro jeho mládí ani nepočítá, si o to více bere úkol za svůj a zloděje odhalí. Je to pták Ohnivák, po němž starý král zatouží a pro kterého každého ze synů vyšle do světa s tím, že „polovici království mu hned postoupím a po mé smrti bude mým nástupcem“. Ani taková motivace však oba starší nepřiměje k zamyšlení, zda na nebezpečné pouti neubrat ze sebestřednosti a nebýt vnímavější k okolí. Proto když je pak v lese při svačině osloví lidským hlasem liška a poprosí o kousek jídla, nenapadne je nic lepšího, než po ní vystřelit z kuše. 

Nejmladší je vůči zvířeti empatický: „Vidím, že máš větší hlad nežli já,“ a rozdělí se. A pak už to jde ráz na ráz. Liška, nadaná kouzelnou mocí, mu nabízí a poskytuje velmi nadstandardní služby. Vede královice, jenž by jinak bloudil, vždy přímo k cíli, po cestě „smetala hory, plnila doly a přes vody brody stavěla mosty“ a radí mu, co dělat v situacích lidskými silami neřešitelných, v nichž by si bez ní za živého boha neporadil. Mladý královic občas chybuje neuposlechnutím jejích pokynů, a dokonce kvůli tomu přijde o život rukou závistivých bratrů. Avšak s pomocí kouzelných sil opět obživne a nakonec získává s ptákem Ohnivákem i koně Zlatohřiváka, pannu Zlatovlásku a vyplnění otcova slibu. Také jeho starší bratři sklízejí zaslouženou odměnu: „Král se na ně velice rozhněval a dal oba bez milosti odpravit.“

V téhle pohádce najdeme všechno o životním úspěchu a pseudoúspěchu. Každý člověk v životě zaznamená, že když nemyslí výhradně na sebe a empaticky naslouchá druhým, zahlédne nejen motivy jejich jednání, ale i povahu těch svých. Aspoň mlhavě pak také tuší, zda ho vedou převážně k něčemu, co je k užitku druhým a jeho naplňuje oprávněnou hrdostí, nebo zda v životě spíš cílí na úspěch za každou cenu, klidně na úkor druhých, hlavně aby si udržel pocit, že sklízí obdiv a odměny, což je tušení dávající šanci na změnu. Každého občas, aniž o to usiluje, život staví před výzvy, jejichž splnění vyžaduje mimořádné nasazení a páchne rizikem neúspěchu. A každý, kdo je přijímá a poctivě a nesobecky se snaží jim dostát, nepřehlédne, že k úspěchům mu pomáhají také šťastné náhody a objevy, které přicházejí jakoby samy od sebe, naprosto nečekány a darovány jakoby vyšší mocí.

A pohádka je na světě od toho, abychom na tyhle dimenze v běžném životním ajfru nezapomínali. Jinak člověku hrozí, že chyby, které jsou ze své povahy amorální, protože se jich dopouští každý, kdo něco dělá, ať je dobrý nebo zlý, už nepůjdou napravit.

Božena Němcová frčí

Klasik Erben respektoval prastará lidová vyprávění, vystačil s jednoduchými vyhrocenými situacemi, stejně tak jednoduchá je řeč jeho hrdinů. Proto také jako by pro nás „neměli ksicht“, proto je také těžké promítnout kostru jejich jednání do situací, které v běžném životě zažíváme my. Dnešní život je složitější, nabitý vzděláním, konkurencí, nutností žhavit bednu a postupovat rafinovaně i v banálních situacích, což platí pro klaďasy i záporáky. Jejich zobrazení v dnešní pohádce se tak velice dobře snáší s filmem a televizí, neboť obraz zesiluje opravdovost jejich „morálního ksichtu“. Jako třeba v excelentním kusu S čerty nejsou žerty, dle předlohy Erbenovy současnice Boženy Němcové, ovšem doplněné dnešní životní nádivkou a výrazivem. 

Vnitřkem čerta Vraníka je vystudovaný, kouzla ovládající profesionál, který se však ještě nenaučil skloubit svoji odbornost s lidmi. Když mu šéf, Lucifer, ukáže, že do pekla přivedl místo zavilé hříšnice Doroty Máchalové hodnou babičku Máchalovou, je na její přímluvu poslán zpět, aby chybu napravil, už pod jménem Janek. V jeho případě jde o nomen omen, jak ukazuje Jankův hospodský dialog s kaprálem: „Dovopravdy není na tý vojně žádná práce?“ „Prosím tě, a co bys na tý vojně chtěl dělat? Tam sou samý parády, přehlídky, vycházky, a hlavně peníze!“ Janek klidně zahodí své vzdělání i čertí nadání pro ně a strčí hlavu do oprátky světa, jejž nezná, takže odměnou je mu jeho nejhorší stránka – tupá disciplína na způsob „seno–sláma, seno–sláma“. Ze šlamastyky ho nakonec musí tahat ten, komu přišel na svět na pomoc – mlynářský synek Petr Máchal. Také jemu se chybička občas vloudí, takže aby oba nakonec dobře dopadli, musí se jim nejprve zarýt pod kůži zkušenost, že život je soustavná náprava chyb.

Ovšem jedničkou filmu je správce. Kombinace klasického hnacího motivu jednání (peníze) s absolutně současným rafinovaným farizejstvím je v něm přivedena k dokonalosti. Věta: „Spravedlnost je spravedlnost,“ po rozsudku, jehož vykonstruovanost vidí i slepý, nebo: „Všeho jsem nechal a hned jsem spěchal projevit vám upřímnou soustrast,“ poté, co zjevně dostal zálusk na cizí majetek, odsouvají kulisy v podobě zámku, krále a princezen do pozadí a člověk se rázem cítí „jako doma, tady a teď“. Postava, jíž geniálně „propůjčil ksicht“ herec Viktor Preiss, je zároveň školou, jak odečítat povahu člověka z jeho gest a mluvy, a uhrančivým obrazem krystalické posedlosti.

Božena Němcová bude mít o Vánocích jistě ještě další želízko v ohni – další skvělou a velice volnou adaptaci svého textu, snímek Anděl Páně. Hlavní hrdina anděl Petronel je jedním slovem trouba. Klidně přivádí do pekla nevinné lidi, mezi nimi i ctnostnou abatyši, a to jen proto, že sám neumí pořádně číst a slovo „lkala“ přelouská jako „lhala“. Po laskavém Hospodinově „ty, ty, ty, Petroneli“, klidně vmete Bohu do tváře, že se málo snaží lidi napravovat, takže je jím nakonec poslán na pozemský svět, aby si zkusil, jaké to je. Z míry ho nedokáže vyvést ani čert Uriáš, který jeho výkony, stejné v nebi jako na zemi, komentuje případným „ty matlo“, a místo aby škodil, koná spíš dobro snahou Petronela probudit.

Probudí se, ale ne proto, že ho někdo školsky poučí nebo že se někde dovzdělá. Jeho problém není nedostatek informací. Je jím tak jako u hrdiny předchozí pohádky posedlost, nyní však sebou samým, živená Petronelovou chorobnou ambiciózností, která nepřihlíží k vlastním schopnostem. Jak současné! Proto se náš anděl probudí jinak – až když konečně uvidí, pochopí a připustí si, že druhým škodí, a ve snaze jeden svůj průšvih napravit nasadí vlastní osud. Použije ke kouzlu a záchraně hraběte Maxmilána se služebnou Dorotkou Uriášovu pekelnou mošnu i přes majitelovo upozornění, že tím podává ruku peklu. Když pak Petronel čeká, že jej Bůh do pekla za nesplnění úkolu pošle, dozvídá se od něj, že jednoho hříšníka přece napravil – sebe samého.         

Jak nesoučasné! Naštěstí budou zase za rok Vánoce.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna