Tak je to tady – počty nakažených výrazně klesají, vakcinace je v plném proudu, žactvo se pomalu vrací do škol, kadeřnictví otevřou za pár dnů, a dá-li vyšší moc, tedy příroda, nejenže ustoupí epidemie covid-19 do té míry, že se v řádu týdnů otevřou i milované hospody, ale snad bude díky tomu možné i v létě na dovolenou.

Jinými slovy, dostali jsme se do fáze nabité očekáváním. Většina z nás však žije očekáváním nejen zmíněných a tak dlouho upíraných byvších samozřejmostí, ale také s neodbytnou myšlenkou, že už to přece nemůže dlouho trvat a vše bude jako dřív, jako v časech, kdy o epidemii nebylo ani vidu ani slechu. Nebude – odborníci předpovídají koronaviru světlou budoucnost. To však vůbec neznamená, že naše budoucnost – byť s ním – bude nutně temná.  

Kolektivní imunita je zatím v nedohlednu

„Z historie respiračních pandemií víme, že se zpravidla šíří v několika vlnách, a proto bylo otázkou času, kdy přijde další a další vlna nákazy,“ říká epidemiolog prof. Roman Chlíbek. Zároveň očekává, že s nadcházejícím létem u nás šíření epidemie výrazně zpomalí: „Virus bude stále hůře a hůře cirkulovat v naší populaci, protože nebude schopen skákat mezi očkovanými. Obtížně se mu přeskočí i na ty, kteří to čerstvě třeba prodělali, takže bude mít stále menší a menší prostor, kde by se mohl šířit.“

Takto vytvořená kolektivní imunita se v současnosti týká 40 % české populace. Vakcinolog prof. Roman Prymula očekává, že do léta podíl vyskočí až na 50 %, což na zpomalení bude určitě stačit. Aby se však epidemie zastavila, musela by podle biologa prof. Jaroslava Flegra kolektivní imunita vyšplhat na 80 %, což znamená, že s podzimem lze s velkou pravděpodobností očekávat další vlnu šíření onemocnění covid-19 v Česku.

Dalším faktorem, měnícím onu pravděpodobnost takřka v jistotu, je globalizace, jejímž přičiněním si koronavirus může vesele migrovat po celé planetě. Průzkum mezinárodně uznávaných expertů ukázal, že dle většiny z nich je podmínkou vytvoření celoplanetární kolektivní imunity proočkování většiny lidí na ní žijících během jednoho roku.

Skutečnost je přitom taková, že masová vakcinace probíhá v současnosti pouze ve vyspělých zemích, v zemích chudých se takřka neočkuje. Dokonce i v některých poměrně rozvinutých státech, jako je Thajsko či Jihoafrická republika, se proočkovanost zatím nepřehoupla ani přes jedno procento. Co to znamená, vysvětlil epidemiolog Gregg Gonsalves z Yaleovy univerzity: „Pokud se nám nepodaří naočkovat všechny, necháváme otevřené pole dalším a dalším mutacím, které mohou snižovat účinnost očkování nebo se mu úplně vyhnou.“

Vakcinaci tedy zřejmě bude nutné opakovat. „U různých vakcín je dopad mutací zřejmý, klesá jejich účinnost na padesát procent, takže bude muset docházet k tomu, že na základě těch mutací se budou muset připravovat vakcíny druhé a dalších generací a může docházet k tomu, že očkování bude pravidelné tak, jak to bude u chřipky,“ uvádí prof. Prymula.

Prevence přece nejsou jen vakcíny

Takové výhledy nejen stav popisují, ale zároveň sugerují, že jedinou naději do budoucna představuje očkování a že jiné způsoby prevence už mnoho nezmohou. A mnozí odborníci v takovém „čtení“ současné situace utvrzují.  Molekulární genetik Jan Pačes jde dokonce tak daleko, že navrhuje proočkovat u nás i celou dětskou populaci, jinak se obává právě rizika zmutování viru do drsnější podoby.

Co nejrychlejší a nejmasovější vakcinace je generálním nástrojem prevence i pro molekulárního imunologa prof. Václava Hořejšího, podle něhož jedině tak lze „chránit i ty, na které z různých důvodů nebude ochrana vakcinací fungovat“. Avšak právě ti, jimž nepomůže ani pro jiné spásný píchanec, jsou důkazem, že prevence se může s úspěchem ubírat i jinými cestami.

Během epidemie se jednoznačně prokázalo, že SARS-Cov2 zabíjí především s něčím jiným stonající staré lidi a jedince s chronickými obtížemi. A právě mezi nimi se nachází masová, do statisíců jdoucí skupina obézních a diabetiků 2. typu. U prvních má covid mnohem horší průběh a nezřídka se u nich po očkování nevytvoří protilátky. Druzí při nákaze také potřebují razantnější léčbu a umírají na ni mnohem častěji než nediabetici. Navíc netřeba široce rozebírat, co pro obě skupiny znamená skutečnost, že se do značné míry prolínají.

Covid-19 řádí už přes rok a za tu dobu se i bez jakékoli vakcinace dalo vhodnou prevencí předejít v této skupině velkému počtu úmrtí. Lze to ukázat na modelovém příkladu obézního diabetika-dvojkaře v seniorském věku, který pouze bere léky a jinak pro kompenzaci své cukrovky nedělá vůbec nic. Sám pro sebe si zálibu ve vitaminů prosté stravě, plné umělých cukrů a konzervantů, a v pohybu, pouze pokud se odehrává na televizní obrazovce, umí zdůvodnit: „Vždyť mi nic není, tak proč bych se šidil a někde trapně pobíhal.“

Má jakousi svou pravdu, zanedbávaná cukrovka opravdu dokáže dlouho nezlobit, jenže také skýtá jistotu, že jednoho dne razantně udeří. A když mu „zařídí“ infarkt, selhání ledvin či akutní cévní potíže, zrovna když je tu covid, náš „vysmátý“ diabetik se octne v nemocnici, což je v epidemické době po čertech rizikové prostředí. Zatím nejsou k dispozici čísla, nakolik covid přifoukl statistiky nozokomiálních, tedy ve zdravotnických zařízeních získaných infekcí, ale nebudou malá. A zaplaví-li nás ještě další vlny epidemie, bezpochyby ony smutné cifry ještě budou bobtnat.

Chronik potřebuje s píchnutím taky popíchnout   

Aby to bylo co nejméně, není od věci se zamýšlet, jak u zmíněné rizikové skupiny aktualizovat a uvést do života také nevakcinační typy prevence. Má to zjevně smysl s ohledem jak na výhledy budoucího vývoje epidemie, tak možnost se během léta trochu nadechnout.

Praktický lékař či ambulantní specialista, zlhostejnělý lhostejností diabetika-dvojkaře vůči nabádání, aby alespoň trochu ozdravil svůj životní styl, má s covidem po ruce něco, co velice často funguje – aktuální hrozbu. Nereagovat na pouze potenciální nebezpečí je do značné míry v lidské povaze, která však přece jen často generuje čin, je-li hrozba bezprostřední. Je proto jen na lékařově komunikační obratnosti, aby na každém druhém rohu číhající koronavirovou infekci v diabetikově hlavě propojil s jeho trvalými obtížemi. A když pan doktor přidá navíc ještě očkování, dodává jeho psýše také vysoce kladný popud ke změně.

Celé kouzlo spočívá v tom, že diabetický hříšník si bezprostřednost covidové hrozby uvědomuje takřka od okamžiku, kdy se virus objevil. Ale protože je ve svém nezdravém režimu zajetý tak, že se v něm topí, což samozřejmě nepřiznává, potřebuje startovací popud, pomyslné nakopnutí. Manželka se svými pohrůžkami, že ho „štrejchne“, jím může být jen stěží. Změna v lékařově dikci, hrozivě naléhavá, spolu se spásnou jehlou, která, ač nemluví, vysílá jasný vzkaz „chceme, abys tu s námi dál byl, a dáváme ti armádou vědců vyšlechtěnou šanci, tak se snaž“, jím být mohou.

I tak skromné výsledky, jako je pár shozených kil, mohou spolu se zdravější stravou a opuštěním zlozvyků typu kouření oddálit propuknutí obtíží, jež armádu postarších obézních diabetiků nutí často navštěvovat za covidu zvýšeně promořená zdravotnická zařízení, o zmíněné hospitalizaci nemluvě. V ideálním případě do doby, než se virus SARS-Cov2 umravní a stane se jen sezónní záležitostí, jak se to stalo i všem předchozím původcům virových epidemií.    

Pesimismus není namístě

O co větší je shoda odborníků na prodlouženém soužití s koronavirem, o to menší jednota panuje ohledně dalších, neméně důležitých věcí. Nejvýznamnější z nich je aktuální skóre souboje koronavirus versus stav imunity veškeré populace a odhady jeho možného dalšího vývoje. Podle odborníků, kteří současnou situaci „čtou“ odjinud než výše zmínění, není situace vůbec špatná a budí optimismus.

Vysoký stupeň obranyschopnosti nalézají především u té části obyvatelstva, která nákazu koronavirem prodělala. „Princip je takový, že tělo si pro zvládnutí infekce nejdřív vybuduje armádu T-lymfocytů, ty pak aktivují B-lymfocyty, které následně aktivují protilátky. T- a B-lymfocyty jsou paměťové buňky. Tato paměťová imunita je něco, co v těle člověka může přetrvávat i roky, takže pokud si ji vybudujete, tak je vás schopna nějakou měrou chránit od těžkého průběhu nákazy delší dobu,“ říká doc. Irena Koutná, která přes rok vede vědecký tým zkoumající imunitu vůči covidu. Velkou výhodou takto získané odolnosti je, že, jak uvádí imunolog Jaroslav Svoboda, „cytotoxické T-lymfocyty zatím reagují se všemi známými mutacemi!“ 

Vakcinovaná část populace je zatím také spolehlivě chráněna proti všemu, co se v Česku pod hlavičkou koronaviru vyskytlo, a jestliže počet očkovaných utěšeně narůstá, lze říci, že virus SARS-Cov2 to má dnes mnohem těžší než na začátku epidemie, kdy přepadl imunitně naivní populaci. Pesimisté, jichž není zrovna málo a jsou i mezi vědci, jistě namítnou, že vakcinace nedokáže zabránit samotné nákaze, avšak ani imunita po nemoci u mnohých není s to zabránit reinfekci. Jiné „čtení“ tohoto faktu však pesimismus hravě zvrátí v opak, protože jak injekce, tak prodělaný covid-19 výrazně snižují riziko vážného průběhu s nutností hospitalizace v nemocnici.

Také situace v těchto skupinách generuje nový impuls pro klasickou prevenci. Ať už si s ní někdo tyká více a jiný méně, v trojúhelníku pohyb–zdravá strava–alkoholu a tabáku s mírou se s covidem objevuje osobitý akcent na jednom z jeho vrcholů – u stravy. Je věcí rozumu omezit v ní na minimum alespoň nyní potraviny obsahující konzervanty. Jak zdůrazňuje neurolog Jaroslav Lněnička, jestliže „ničí rychle se množící organismy, tak co je v našem organismus rychle se množícího? Krevní buňky, imunitní systém, kostní dřeň, to jsou naše vnitřní rychle se množící organismy“.

Uprostřed boje s koronavirem jde tedy mimo jiné o to, že když už jsme si imunitní buňky pracně vytvořili, byla by opravdu jen naše škoda je hloupě ničit. Nejen proto, že jsou tak důležité i pro protilátky, které je potřebují pro svůj vznik.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna