„Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“

Věty sršící aktuálností napsal filosof Platón před více než dvěma a půl tisíci lety. Krom informace o naprosté zkaženosti dorostu již stovky let před Kristem z nich lze vyrozumět, že co svět světem stojí, je v něm něco, co dělá mladé mladými a zralé zralými. Co v povzdechu antického mudrce přímo vyjádřeno není, je nutnost vysvlékat ony neměnné substance z generačních kostýmů. Aby se vyjasnilo, kudy vedou cesty, po nichž kráčejí ti první, když se krok za krokem mění v ty druhé. A aby ti protřelejší zvládali víc, než jen nechávat zelenáče koupat ve vlastní šťávě.

Rodič a počítač

„Přestaň věčně dřepět u toho počítače a radši se uč!“ Dnes nejfrekventovanější rodičovský pokyn vyvolává neméně stereotypní odpověď: „No jo, za chvíli.“ Ta signalizuje uznání, že na požadavku cosi je, ale skutečnost, že teenagerovské „hned“ se často řádně protáhne, s náznakem, že ve hře je ještě něco dalšího, dost důležitého. Ve slovně chuďoučkém, dennodenně se opakujícím dialogu se střetává rodičovská zkušenost, která „ví svoje“, a teenagerovská dychtivost, která toho spoustu „musí pořešit a zmáknout“.

Rodič automaticky předpokládá, že za svítící obrazovkou číhá koncentrované zlo. Na sociálních sítích se to přece hemží hlavně drby, pomluvami, intrikami, zesměšňujícími komentáři, dehonestujícími fotkami, polohambatými selfíčky a sexuálními predátory. Pak je tu obrovská nabídka porna a her od simulátorů po střílečky a se vším dohromady se vynořuje hrozba digitální závislosti.

Třebaže se teenager tímhle rizikovým smetím brodí, je pro něj počítačová obrazovka hřištěm, kde vnímá, že vybojovává pro jeho život důležité a prospěšné mače. Trénuje skrze ni zapadnutí do kolektivu a zaujetí co nejlepší pozice v jeho hierarchii. Ve střídání pozice poškozeného a poškozujícího získává potřebnou odolnost a schopnost zaujímat odstup. Nutnost skrývat své statusy před rodiči i před komunikátory, o jejichž komentáře nestojí, mu odkrývá sociální a komunikační kontexty; že je rozdíl mluvit s kámoši, rodiči, učiteli, úředníky. Permanentní hledání soukromého prostoru, kde bude mít volnost pohybu a plnou vládu nad obsahem, mu dovoluje ochutnat ten nejcennější dospělácký statek – autonomii, nezávislost a kontrolu nad průběhem svého životního příběhu.

Smyslem předchozích řádků není naznačit, že optimální výchova teenagera je vydat jej IT světu napospas. Chtějí říci, že virtuální realita skýtá obrovský prostor, do něhož rodič může chápavě a výchovně vstupovat. Pochopitelně za podmínky, že tento potenciál rozezná a propojí s vlastní zkušeností. Nejlépe v kombinaci životní plus profesní.     

Bez empatie to nejde

Zastihne-li otec syna zabořeného do počítačové hry, je věta „Co to jedeš? Ukaž mi to!“ lepší než „Už zase paříš?“ Nad takovým Counter-Strikem či Minecraftem mohou spolu vést hodně plodné dialogy: o strategiích přežití a budování, ekonomickém rozhodování, o vzestupech na vyšší úroveň, sporech a jejich řešení, o kamarádství a spolupráci, touze vyniknout a vyhrávat, o tom, že každý úspěch vyžaduje nasazení a vytrvalost. To všechno zmíněné hry obsahují a v tom všem mladý mozek cepují.

Když táta k nostalgickým historkám, v nichž vylíčí, jak tohle všechno on nasával v přírodě, na dvorcích a pláccích, nezapomene přidávat vylíčení jak svých vítězství, tak proher, bludných cest a omylů, udělal pořádný kus bezbolestné a zároveň velmi účinné výchovné práce. Sám tou nejpřirozenější cestou zjistí, v čem je kluk dobrý, pro co má talent a kde nejplodněji pro jeho budoucnost na něj čas od času zatlačit s výzvami. Nezapomene však také pravdivě poreferovat, jak se s výzvami v mládí i později pral on.

Největším vysávačem životní energie náctileté dívky je Facebook a Instagram. Touha líbit se a být za hvězdu ve všem, co a jak dělá a prožívá, je sžíravá. Každá máma, která se snaží dceru vyvést z bludu, že kvalitu života určuje počet lajků, proto brzy zjistí, že pouhé přesvědčování je málo. Chce-li sáhnout po něčem důraznějším, nabízejí se dvě osvědčené rušičky bludů – odlehčení a stejně jako u táty vlastní zkušenost.

„Co tě žere? Zase ti kámošky pomluvily fotky? Co kdybys trošku ubrala na svém předvádění, kdyby sis je v komentářích tak trošku shazovala sama?“ „Mami, to ne!“ „Víš, když se holky ve škole pošklebovaly mně, třeba že mám nemožnou sukni, tak jsem si druhý den vzala jinou a nezapomněla utrousit, že tahle je teda úplně out, ale že mi ji kluk z paralelky pochválil. A pokud jde o kluky, víš, proč se mnou táta začal chodit? Jak mi po půl roce chození řek, prý proto, že se neberu moc vážně, že se věčně nenatřásám a je se mnou sranda.“

„To tě fakt nic nežralo, když jsi byla v mým věku?“ „To víš, že jo. Nejvíc, když mi táta, tvůj děda, ve čtrnácti řek, že mám velkej zadek.“ Vždyť nemáš…“ „Jasně, ale mindráku mě zbavili až kluci, se kterýma jsem chodila. Až s nima jsem se naučila rozeznávat, co a proč mi kdo říká. Že když jediný, o co tomu druhýmu jde, je vytočit mě, že si z toho nemusím nic dělat.“       

Mlaďoch a starší kolega

Dalším polem, kde na sebe intenzivně naráží zelené mládí a zralost, je pracoviště. Mladý, ještě neotrkaný kolega většinou bývá pochodující PRAVDA a AUTENTICITA. Má dokonale jasno, kdo je v politice, byznysu i show-byznysu „super“ a „in“, přičemž o svých favoritech, oblíbených zábavách a vyhraněných názorech kolegy s chutí a často poinformuje. Tento typ sebeprezentace on sám i jeho okolí přežívá bez větší újmy.

Situaci se mění s mentálním přesunem „mladého“ k náplni, kvůli níž se na pracovišti vyskytuje. Říká-li: „Ale já to takhle udělám, i když se jim to nahoře nebude líbit, je to přece úplně nejlepší řešení,“ vychází opět z nejčistších pohnutek a nejhlubšího přesvědčení. Replika zkušeného kolegy: „To jistě můžete, ale jestli si myslíte, že s tímhle někam dojdete, tak šťastnou cestu,“ jej však neodradí ani v něm nerozsvítí pomyslný výstražný signál.

Starší kolega s naivou většinou cítí a je mu hned po prvním testu jasné, že přímý protitlak postrádá jakýkoli smysl. Že by nezabral ani na preference, ani na pracovní produkci. Jeden starší zkušený vedoucí, dnes už dávno v důchodu, začal doprovázet nápady a tužby mladých naivů větou: „Jako nápad to není špatný.“ Potrefení si toho kupodivu všimli a začali „větřit“.

Ti, kdo si občas vyžádali rozvedení odrazovací repliky, se pak leccos dozvěděli. A mnozí začali o kolezích více přemýšlet. Že starší kolegyni vysazenou na telenovely vykreslovat dvě hodinky jemnosti akčního trháku s Arnoldem Schwarzeneggerem není úplně namístě. Že mudrovat před rodičem, jehož dítě je s prospěchem na štíru, jak se dnes bez vysoké školy nikdo neobejde, je zraňující. Že má-li kolega odlišné a životní kulturní preference, není nutně totální zabedněnec. Že navrhovat vedení instalaci nového počítačového programu, když ještě nejsou všechny komponenty hotové, je vůči kolegům, kteří na nich pracují, poněkud nečestné a nesportovní.

Starší zkušení kolegové neservírují svůj vnitřní svět na talíři. Pokud z něj občas něco poodhalí, neopomenou dát najevo jistou míru staromilství, a ne úplného pochopení pro aktuální výstřelky. Nedělají to proto, že by světu, jak se momentálně otáčí, nerozuměli. Právě naopak, jsou takoví proto, že se jim v hlavě líhnou bohaté představy o tom, jak se u každého jeho vlastní dějiny, nátura, schopnosti a ZKUŠENOSTI přetvářejí v motivy jednání, morálku a osobní libůstky.    

Mladí versus staří

Na závěr něco málo o rodičích a prarodičích. Zavládl mezi nimi stav, kdy mladé už nezatěžuje tvrdá povinnost se o staré hmotně postarat a staré nashromáždit mladým na dědictví. S touto historickou změnou se ale jaksi „sama od sebe“ vynořuje „povinnost měkká“ – vzájemně si porozumět, pochopit, kdo ten druhý je, o co usiluje a proč, jaká je jeho identita. Do pozice zelenáče se tak dostávají víceméně obě strany. Ovšem tíha zkušeně se zorientovat a citlivě zacházet s tou druhou se z větší části přesunula na jednu z nich – tu mladší. Starší má totiž příliš mnoho práce vyrovnat se s faktem, že plnohodnotnou a seberealizaci přinášející práci už nemá.

Vlastní krev a její životní prostor se tak pro člověka, jenž „začal hrát poslední set“, přirozeně stává tím životním výběhem, v němž ještě může po libosti nahánět smysl jako šelma kořist. Avšak zároveň v něm klíčí pocity nejistoty, že přestává rozumět světu s jeho proměnami a měnícími se pravidly. Senior proto nezřídka „na svém smyslu maká“ o to sebeprosazovačněji a o to méně úspěšně.

Je pak na „mladých“, aby jim docvaklo, že když na ně dědeček hrne zeleninu ze zahrádky, hrnce ze „šmejdí akce“ či tipy na super dovolenou, víc než o vitamíny a vybavení, o nichž bájí, mu jde o vlastní naplňující pocit splněné povinnosti, o čemž nepípne, ale co bylo za jeho mládí tím nejtěžším, tudíž i nejcennějším, co prožíval. Že když babička ostentativně prosazuje své kuchyňské preference a ohrnuje nos nad výchovnými novotami, jede po téže koleji.   

Jenže jak se k tomu spodnímu, nevyslovenému proudu dostat? Reciproční omlazování domácnosti („Koupili jsme vám nový lux, s tím starým šlo smetí víc ven než dovnitř“, „Na tomhle nádobí se ti, mami, nic nepřipálí“) nezřídka skončí uložením novinek do skříně a ostentativním používáním „těch nemožných starých krámů“. Jde o situaci, již psychologové vyjadřují metaforou, že „dárce obdarovávanému nabízí víno, ale ten na ně vůbec nemá chuť, protože ho sužuje žízeň a potřebuje vodu“. 

Když tohle mladí pochopí, začnou se starými zapřádat dlouhé klidné hovory, v nichž ožívá rodinná historie, vzpomíná se na hezké společné chvíle a zážitky, kdy jsou připomínány životní úspěchy seniorů a také, čím mladým pomohly v jejich životní orientaci. Kýžená voda pak teče proudem. Teprve s utišením žízně lze nabídnout i víno a dost možná, že přijde k chuti. City a pochopení v mezigeneračním dialogu jsou mršky, co se rády schovávají. Jde o to, dostat je na světlo.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna