Darovat znamená udělat dobrý skutek. Sbírat peníze pro pomoc nemocným a trpícím je ušlechtilé. Nechci zpochybňovat ani dobré skutky, ani šlechetnost lidí. Nebrojím proti veřejným sbírkám. Chci jen poukázat na problematické pozadí některých z nich. Možná i vás už napadla otázka: jak to, že rodiče nemocných dětí musí žádat veřejnost o finanční podporu na léčbu, když tu máme veřejné zdravotní pojištění? Platíme si ho přece právě proto, abychom se nemuseli bát, že nás nemoc finančně zruinuje.

Zákony preferují vědeckou medicínu

Při hledání odpovědi se musíme nejprve zastavit u práva a začít od nejdůležitějšího zákona naší země – ústavy, respektive její důležité součásti, Listiny základních práv a svobod. Je velice štědrá, jako snad v žádné jiné zemi na světě. Garantuje každému nemocnému občanovi, že se mu dostane bezplatné zdravotní péče, pokud ji skutečně potřebuje. Ústava ovšem počítá se dvěma důležitými omezeními, neboť říká, že se tak jednak děje prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění a jednak za podmínek, které stanovuje zákon.

Ona dvě omezení vlastně definují pravidla solidarity a brání tomu, aby se platilo úplně bezbřeze za všechno, na co si kdo vzpomene. To je velice důležité, protože jinak by se vzácné peníze určené na léčbu nemocných, na které se všichni solidárně skládáme, velice rychle rozkutálely. Existuje totiž taková zákonitost, že každá zdravotní služba si najde své pacienty. Proto je nutné dívat se na ni z opačného konce, z pohledu pacienta – opravdu takovou službu potřebuje? A nebude mu spíše ke škodě než k užitku? Kamenem úrazu bývá definice toho, co je onen užitek, jaká léčba je ta „správná“, tedy zasluhující úhradu z veřejného zdravotního pojištění, a jaká nikoliv. I tady nám právo dává vcelku jasnou odpověď. Ve vyspělých zemích, včetně ČR, se vychází z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která říká, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je nutno provádět „v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy“.

Zákon o zdravotních službách pak definuje, co je správný lékařský postup, píše se v něm, že pacient má právo na poskytování zdravotních služeb „podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů“. Zákonný rámec je tedy zcela jasný.

Zdravotní pojišťovny nesmějí vydávat peníze na šarlatánství a neověřené metody. A to je dobře, protože jinak by brzy zkrachovaly a nebylo by z čeho zaplatit za záchranu životů, léčbu rakoviny, infarktu a tisíce dalších nemocí. Kdekdo by totiž o sobě prohlásil, že umí léčit to či ono, a nepotřeboval by k tomu žádný důkaz. Jistě by ho někteří pacienti či jejich rodiče i pochválili, ale to přece nestačí. Lidskou mysl lze ošálit, jak víme z představení iluzionistů a kouzelníků.

Zpátky ke sbírkám. Podívejme se na dva typy, na které dnes narazíme nejčastěji – v televizi, na internetu, v časopisech, případně při dobročinných koncertech: jedná se o sbírky na rehabilitační léčbu v „kosmooblecích“ a o sbírky na léčbu „zázračné“ lékařky v Egyptě.

Za víčka kosmický oblek

V prvním případě se sbírají víčka od plastových láhví, která jsou pak následně na peníze přeměněna. Cílem je hradit lázeňskou rehabilitační léčbu dětem s dětskou mozkovou obrnou, většinou v severomoravských Klimkovicích nebo také slovenských Piešťanech. Tahle sbírka je hodně rozšířená, najdete ji v kdejakém koutu republiky, snaží se školy, obce, dobrovolníci…

Dalo by se tedy říci, že má pozitivní vedlejší hodnotu – zviditelňuje děti s tímto postižením. Možná si leckde ani lidé neuvědomují, jaké děti žijí velice blízko nich a že potřebují pomoc. Proč ale onu „rehabilitační lázeňskou léčbu“ nehradí Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP)? Jak už jsme uvedli, musí se řídit zákony. Ty pak odkazují na vyhlášky, kde jsou rozvedeny podrobnosti. V tomto případě je příslušnou vyhláškou tzv. Indikační seznam pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči o dospělé, děti a dorost, vydaný ministerstvem zdravotnictví.

V něm je uvedeno, kde, v jakém rozsahu a za jakých podmínek má být hrazena lázeňská péče z prostředků zdravotního pojištění. VZP podle tohoto seznamu hradí standardní lázeňskou péči v Klimkovicích stejně jako v jiných lázních. V Klimkovicích ale nabízejí navíc program, který nazvali pěkně po anglicku Klim-Therapy. Jeho základem je koncept fyzioterapeutky a matky postižené dcery Izabely Koscielny, která si s manželem patentovala ve Spojených státech zdravotnický prostředek pod názvem Therasuit.

Lidově se mu říká kosmický oblek.

Původní nápad pochází ze sovětského kosmického programu, kdy výzkumníci hledali způsob, jak předcházet problémům se stavem beztíže, například ochabování svalů. A tak vznikl nejprve Oblek tučňáka (Penguin suit), později Adeli suit (ten praktikují například v Piešťanech) a pak Therasuit. Projdete-li si internet, narazíte na nadšená hodnocení rodičů i pochybovačné hlasy varující, že se jedná o kontroverzní a velice drahou léčbu. Pokud jde o vědeckou literaturu, informací je poměrně málo a týkají se spíše Adeli suit. Kosmické obleky jsou řazeny do alternativní terapie, u které chybí prokázání účinku (některé práce dokonce hovoří o tom, že pokud byla část dětí rehabilitována „klasicky“ a část s oblekem, děti v obou skupinách udělaly pokrok, a nebyl přitom mezi nimi zaznamenán žádný statistický rozdíl). Je ovšem pravda, že program v Klimkovicích zahrnuje nejen cvičení v obleku, ale i některé další postupy. Léčba je poměrně drahá, stojí zhruba 50 tisíc korun na čtyři týdny.

Podle VZP lázně Klimkovice „od samého počátku sestavily program jako komerční, samoplátecký, kterým vylepšují svoji ekonomickou situaci“. A pojišťovna dodává, že ji s žádostí o úhradu programu doposud lázně „nikdy oficiálně neoslovily“. Je tedy zřejmé, že víčka se budou sbírat dál. Pojišťovna takovou léčbu hradit za daných okolností nemůže. Kdyby o hrazení lázně požádaly, musely by předložit vědecké důkazy o prospěšnosti metody, respektive přesvědčit odborníky a ministerstvo, že přináší něco navíc, čeho nelze dosáhnout běžnou standardní rehabilitační lázeňskou léčbou.

Do Egypta za falešnou (?) nadějí

Nad účelem druhého častého typu sbírek se vznáší černý mrak pochybností. Rodiče dětí s autismem nebo dětskou mozkovou obrnou a některými dalšími nemocemi se obracejí na veřejnost s žádostí o financování terapie, kterou nabízí lékařka slovenského původu Eva Augustínová v egyptské Hurghadě. Celá tzv. léčba vyjde na sto tisíc korun ročně, zahrnuje čtrnáctidenní navštěvování paní doktorky přímo v Egyptě a pak celoroční pokračování spočívající v užívání jakýchsi léků, dodržování diety a cvičení. Na webových stránkách Evy Augustínové se píše, že „od svých pacientů si vysloužila titul zázračná lékařka za své léčebné postupy, pomocí kterých dokáže úspěšně léčit i tzv. beznadějné případy“.

Údajně používá tisíce let staré metody a přírodní léky bez jakýchkoliv vedlejších účinků. Už to je samo o sobě podezřelé, protože buď nějaký přípravek má účinky a pak může mít i účinky nežádoucí, anebo je to jenom šidítko, které ve skutečnosti nijak nepůsobí – ani dobře, ani špatně. Další velice podezřelou okolností je, že nikde nenajdete (ani na stránkách dr. Augustínové, a už vůbec ne v odborné literatuře), co tedy ta slavná léčba obsahuje, jaké konkrétní látky vpravuje paní doktorka do těl dětí. Jako výsledky léčby jsou na internetu publikovány fotografie malých i větších pacientů s popisem symptomů a jejich údajného zlepšení.

Podle vyprávění maminek, které se s ostatními dělí na webových deníčcích o své zkušenosti, spočívá léčba v Egyptě v tom, že paní doktorka provede každý den několik vpichů, snad s aplikací nějaké (neznámé) látky, nejprve například do zadečku dítěte, pak další den do ruky, další do zad atd. Kdyby takovým způsobem nějaký lékař provozoval praxi v České republice nebo jiné evropské zemi, okamžitě by přišel o licenci a možná by skončil ve vězení. Doktorka Augustínová se ale zdržuje už skoro 30 let v Egyptě.

Zoufalí rodiče, kteří se od českých specialistů dozvědí, že zdravotní postižení jejich dítěte je neléčitelné, jsou pro naději, že se tento ortel dá zlomit, ochotni udělat cokoliv.

Kdesi u moře na ně čeká lékařka, která jim tuto naději poskytne měrou vrchovatou a ještě jako bonus odhalí viníka jejich strádání. Sdělí jim třeba, že za autismus může očkování. Existují přitom obrovské studie provedené u mnoha stovek tisíc dětí (!), které tvrzení o vztahu mezi očkováním a autismem spolehlivě a opakovaně vyvrátily.

Doktorka Augustínová je však zaťatá odpůrkyně očkování a rodiče dětí s autismem jsou v její svaté válce snadnou kořistí. S obdivuhodnou energií překonají všechny překážky. Seženou ve sbírce peníze, jistě sáhnou také hluboko do svých úspor, vydají se do Egypta, kde mj. řeší problémy s dopravou i ubytováním, pak tiše trpí, když jejich dítě pláče při „opichování“.

Obrovské vzepětí je ale korunováno úspěchem, protože stres je střídán uvolněním, pobytem u moře a v teple. Dítě nakonec udělá „pokrok“, nějaký nový pohyb, krůček, dovednost. Nikdo ovšem nezměří, zda by ho neudělalo, kdyby si rodina prostě jen tak vyjela k moři a tam trošku s ratolestí cvičila. Život s dětmi s tak závažným postižením je životem velkých radostí z drobných úspěchů. Paní doktorka nehraje se zranitelnými rodiči poctivou hru, inkasuje vysoké částky a nikdo na ni nemůže. Je správné vybírat peníze ve veřejné sbírce na něco takového?

Ponechme otázku nezodpovězenou. Dárci by však měli znát celou pravdu. Možná, že se přesto rozhodnou přispět, neboť je přesvědčí svědectví rodičů, kteří budou trvat na tom, že léčba dr. Augustínové pomáhá, i kdyby všechny lékařské kapacity světa tvrdily opak. Ve svobodné společnosti si každý může každý kráčet svobodně svou cestou, i kdyby byla bludná. Nesmíme však dopustit, aby se na podvody vydávaly peníze veřejného zdravotního pojištění, protože bychom tak omezili práva a svobodu ostatních. ?

Zdroj: Můžeš Autor: Tomáš Cikrt