Bez té se přece žádné Vánoce neobejdou, řeknete si. Vždyť takové koledy si nejenom pouštíme, ty si i společně u stromečku zazpíváme. A na adventním koncertu jsme taky byli. Krásné tóny si vychutnáváme i u televizních pohádek, hlavně u těch starších, které jsou plné pohodové a náladové muziky. No a pak si také hudbymilovnější z rodiny pouštějí nahrávky, co dostali pod stromeček. Nikdy během roku na jejich soustředěný poslech nebudou mít víc času než v týdnu mezi Vánocemi a Silvestrem.

Ale co nezkusit popojít o ještě kus dál! Vždyť Vánoce jsou zvláštní čas. Nejsou jen průchozím a stejnorodým bodem časového plynutí před nimi a po nich. Byly, jsou a budou spojené s příchodem něčeho nového, s něčím, co v nich nepřekryjí ani ty konzumně nejnaleštěnější dárky, které se pod stromeček leckdy nemají šanci vejít. Takový čas v člověku probouzí jiné naladění a pocity, jindy v roce odsouvané na vedlejší kolej všedními starostmi. A co jiného jejich vychutnání a utřídění podpoří lépe než hudba! 

Ono leccos také může být jinak

Absolutní vánoční klasika, Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby, řečené servíruje s ladovskou přímočarostí a ryze národní poetičností. Po výzvě k poslechu „Hej, mistře, vstaň bystře“ oslovený řemeslník hudrá: „Nu proč mi nedáš v spaní pokoje … Celý den jsem v práci byl, v potu tváře lopotil / a tu když mám odpočinout, ty mně nedáš spáti.“ Ale rychle se do muziky zaposlouchává: „Co jest to, co jest za libé hraní,“ aby nakonec jeho duše vystoupala z přízemí, kde vládne lopota, do vyšších poschodí: „To musí znamenat velmi moc ... Jsem rád, žes mne probudil k tomu podívání.“ Ve finále si motivy všednosti a povznesení nad ni jakoby podávají ruce ve vyšším celku: „Naštymujte hudby jasné / ať nám to jde všechno krásně / jenom řádně do toho / hrajme, co je slušného!“

A slušného se z hudby s velkým „H“ pro vánoční mentální přestupy z patra do patra nabízí dost a dost. Od Bacha nikoli po Vlacha, ale dejme tomu přes Vivaldiho s Mozartem po Smetanu, Dvořáka, Mahlera, Suka... Každý si jistě najde přesně toho, kdo jej nejlépe přeladí, naladí a vyladí. Jde o duševní pochod příbuzný kontemplaci, česky rozjímání, jež zažilo největší rozkvět mezi středověkými mystiky.

Dnes rozjímání vřele doporučují četní odborníci přes fungování lidské duše. Uvede-li se člověk do kontemplačního stavu nikoli týdnem ve studené, vlhké a zamřížované cele, ale dávkováním vrcholné muziky ve dnech mezi Štědrým dnem a Silvestrem, kdy je čas a nikam se nespěchá, může se dočkat nejednoho překvapení. Ve volně plujících náladách a náhlých zřeních se leccos dosud jasného a daného začne jevit poněkud jinak.

Třeba zrovna takový ekonomický úspěch, jemuž Vánoce čím dál víc slouží jako výkladní skříň. Při pohledu zvnějšku nepanují žádné pochybnosti o tom, co jej tvoří: slušný příjem, vlastní byt či dům, dobrá auta, zahraniční dovolené. V kontemplaci však vypadá jinak. A při rozjímání s hudbou?

„Hudební dílo je něco jako životní pocit individua ve světě, který se daří do umění vtisknout,“ říká absolvent konzervatoře a skladatel vážné hudby Jiří Mittner. Speciálně v jeho životních pocitech a názorech se obráží skutečnost, že vystudoval také VŠE a pracuje na špičkových ekonomických pozicích: „Takový pojem jako prosperita je mnohem širší, než se mu běžně rozumí. Ekonomické proměnné nejsou od duchovních odděleny nějakou příkrou hradbou, souvisejí spolu. Kvalitu života neurčují samotná čísla, věci, tituly, ale jestli se na jejich základě lidé také dobře cítí a mají mezi sebou uspokojující a rozvíjející vztahy. Bohatství je proto velmi těžko měřitelná proměnná.“     

Vánoční rozjímání s hudbou tak může napovědět, jak se člověk „bratří“ s věcmi. Bydlím, abych žil? („Tuhle skladbu jsem si vždycky vychutnával, ale teprve v tomhle domě mi při ní naskakuje, kolik aktivit a zálib se ženě a dětem do bytu prostě nevešlo.“) Nebo žiju, abych bydlel? („Při téhle muzice zapomínám, jak mě ta hypotéka při mém platu stresuje a jak mi žena předhazuje, že bez ní se nám ve starém bytě žilo líp.“) Pokračovat možno libovolným směrem.

Není individuálnosti bez navazování

Padlo zde také jméno Mozart. Kultivační dopad klasické hudby se podařilo prokázat prostřednictvím tvorby právě tohoto génia, když před dvaceti lety americká psycholožka a violoncellistka Francis Rauscherová přišla se zajímavým zjištěním. Po desetiminutovém poslechu Mozartovy sonáty pro dva klavíry D dur podávali účastníci jejího pokusu výrazně vyšší výkon v testu časoprostorového uvažování než po poslechu relaxačních instrukcí určených ke snížení krevního tlaku nebo po tichu. Zlepšení, jež vešlo do obecného povědomí pod jménem „Mozartův efekt“, ale netrvalo déle než zhruba čtvrt hodiny.

Že však nejde o nic efemérního, prokázaly pozdější experimenty s předškolními dětmi. Ty, které se šest měsíců učily hrát na klávesové nástroje, byly v časoprostorových testech o 30 % lepší než děti, jež se po tutéž dobu učily na počítači nebo nic, přičemž účinky byly dlouhodobé. Jiné podobné experimenty prokázaly i zlepšení ve vyšší matematice, ovšem vždy s hudbou s vysokým zastoupením dlouhodobé periodicity. Pop či soudobá avantgarda v podobě minimalistické hudby Philipa Glasse nefungovaly. Ukázalo se, že poslech hudby aktivuje v mozku oblasti zpracovávající rytmus, výšku tónu, metrum, melodii a barvu, s nimiž se oblasti vybuzované k aktivitě časoprostorovými úlohami překrývají.

Jak vidno, důvodů, proč obcovat s vážnou hudbou a začít s tím intenzivněji třeba právě o Vánocích, je víc. Může k nim směle patřit i ten, že s osvojováním jejího kontemplačního a intelektuálního náboje se lépe čelí barbarské plebejskosti, která dnes na člověka odevšad doléhá. I z hudby: „Když se v 50. letech minulého století ptali švýcarského skladatele Arthura Honeggera, jak to bude dál s muzikou, předpověděl existenci techna. Řekl tehdy, že zdegenerovanému uchu dnešních časů bude vyhovovat skandování barbarských rytmů a rudimentárních melodií. To člověku až běhá mráz po zádech, jak byl jasnozřivý,“ říká dirigent, klavírista, autor symfonických skladeb, ale také jazzman Jan Kučera.

V tom, jak se co nejefektivněji bránit barbarskosti v hudbě, má jasno: „V Japonsku jsou k vážné hudbě a aktivnímu provozování hudby přiváděny už malé děti. V hudebních i normálních školách jsou jim systematicky předkládány věci, které stojí za to poslouchat. Muzika se ve vyšším věku poslouchá a vnímá jinak, když si ji člověk jako malý zkusí na piáno nebo na housličky.“

Podle Jana Kučery z jakékoli hudby včetně popu nesmí mizet řemeslo a poctivost. „To se čím dál víc vytrácí. Nedělat muziku povrchně, ale kvalitně má obrovský význam, protože – ač to zní pateticky – hrozně to ovlivňuje společnost. Lidé si zvykli, že co je v televizi, to je dobře a dobré,“ říká a dodává, že „dnes nastal velký útlum osobností. Bernsteinové a Karajanové umřeli a nikdo je zatím nenahradil, což metaforicky platí obecně“.

Po takových slovech se člověku snadno vybaví, co se v něm odehrává, když sleduje špičkové výkony mimořádně schopných jedinců. Jak v duši probouzejí smysl pro ideál a jak z nich zároveň sálá, co všechno musí člověk promyslet a udělat, chce-li se ideálu v oboru, jemuž se věnuje, přiblížit. A také, na co ani nepomyslet a co neudělat. Aby se mu do života nevloudilo to, co se vetřelo nejen do popkultury, ale i do soudobé vážné hudby. 

„Začala se konstruovat výpověď sama. Dřív se konstruovala matérie. Učil se kontrapunkt, jak mají být vystavěny akordy, jak mají jít noty proti sobě, aby to bylo dobré. Neučilo se, jak to udělat jinak, aby se člověk stal slavným skladatelem. A tohle s dvacátým stoletím do hudby přišlo. V pouhé odlišnosti začala být spatřována kvalita,“ doplňuje Kučeru Jiří Mittner. Jeho názor, že „proces individualizace nemůže jít donekonečna“, že „když člověk přehrál desítky chopinovských etud, nepůjde po pódiu tahat kýbl s vodou“ (jak se v hudební avantgardě děje), má zase zcela obecný dosah.    

I takto dokáže promlouvat hudba. Takže pouštět si do ucha něco pořádného o Vánocích má svůj dobrý smysl. Tak šťastné a veselé!                  

© Všeobecná zdravotní pojišťovna