„Antibiotika nejsou na virovou infekci účinná v žádném případě. Jejich podávání u viróz, covid-19 nevyjímaje, je nesmysl,“ říká doc. Pavel Čermák, primář oddělení klinické mikrobiologie Thomayerovy nemocnice v Praze. Jeho slova reprezentují jasné a pochopitelné sdělení, které média kupodivu šíří celoročně a v obrovských kvantech. Jde o jeden z mála případů, kdy v souvislosti s nějakou chorobou nešíří paniku, aby upoutala pozornost, ale věcně informují, když právě ústy odborníků vysvětlují laické veřejnosti, že viry a bakterie nejsou totéž, že antibiotika účinkují pouze na bakteriální infekce a že na virové jsou antivirotika plus aspirin, postel, klid a čaj.

Přesto si rok co rok během chřipkové sezóny i jindy kvanta lidí chodí k panu doktorovi pro antibiotika, aby jim pomohla od chřipkového či jiného respiračního viru, a pan doktor jim je dá. V tomto fenoménu je příliš mnoho věcí špatně a vůbec není snadné onu zauzleninu rozplétat. Jako jeden z možných začátků se nabízí porozhlédnutí, odkud se spojování antibiotik a infekcí jako takových, včetně virových, bere.

A laik má rázem jasno

„Koronavirus nezlehčuji. V únoru mi bylo hodně zle, ztratil jsem čich, chuť, měl bolesti svalů, teploty, trápil mě zánět v uchu. Dokonce jsem na týden zrušil ordinaci, šel za zkušenou lékařkou ORL. Antibiotika nezabrala, pomohly až kortikoidy. Doma jsem se zavřel v pokoji, nechtěl nikoho vidět ani slyšet,“ uvedl v jednom nedávném rozhovoru známý psychosomatický lékař Jan Hnízdil.

Bohužel, tohle když si přečte laik, má jasno – antibiotika jsou na jakoukoli infekci. Že mohla lékařka tato antibiotika podat na ušní zánět bakteriálního původu, se v citaci neuvádí a laik by tomu stejně nepřikládal jakoukoli váhu. Že na koronavirovou nákazu nezabrala? Asi byla slabá, řekne si, ale BYLA NA NI PODÁNA! Jedna takováto zmínka běžnému pacientovi stačí, aby mu vše bylo jasné a ani tisíc vysvětlujících článků s tím nic nezmůže. Obzvláště když je takovýchto matoucích zpráv propojujících antibiotika a covid-19 víc.

Navíc zkušený český marod „ví svoje“. Například „při té loňské chřipajzně, představte si, paní, bylo to tak hrozný, že mi na ni po týdnu dala paní doktorka antibiotika“. „Jediný případ, kdy mohou u virové infekce antibiotika pomoci, je bakteriální superinfekce. Ta ale přichází u většiny případů s určitým zpožděním, v podstatě v době, kdy již vlastní virová infekce odeznívá,“ vysvětluje doc. Čermák.

Běžný marod samozřejmě nebude řešit detaily typu, že sliznice napadená virem má oslabenou imunitu, takže se neubrání oné později nasedlé bakterii, která se tak může pomnožit a vyvolat těžký zánět, řešitelný jedině antibiotiky. I kdyby mu to paní doktorka vysvětlila – jako že na to v plné chřipkové sezóně ani nemá čas – náš pacient si z toho po zaklapnutí dveří ordinace stejně nebude pamatovat ani písmenko.

A jsou další výjimky potvrzující v laických hlavách krátké spojení infekce rovná se antibiotika. „Většinu jich tvoří pacienti s chronickou obstruktivní chorobou plic, již v nějaké míře má téměř každý dlouhodobý kuřák. U nich viróza zhorší bakteriální nálož v poškozených plicích a může nastartovat infekční bakteriální komplikaci. U těžkých případů obstrukční choroby je podávání antibiotik na místě,“ uvádí doc. Čermák.

A krátké spojení antibiotika jako prevence? Podávají se v nemocnicích při operacích, zažil to nejeden rizikový pacient u zubaře, když hrozí silnější krvácení, především u trhání zubů.

Antibiotika jsou „kouzelná střela“

Jenže krátké spojení s viry nestraší jen v hlavě babičky s minimálním vzděláním, ale běžně se tak chová i gymnazista, který musel na škole vstřebat slušnou dávku biologie. Navíc má masový charakter. Problém tedy evidentně má bytelnější grunt.

Výstižně ho popisuje americký lékař, vědec a publicista Stuart Levy v knize Antibiotický paradox: „Zanedlouho dosáhl objev penicilinu téměř mytických rozměrů. Jako když Prométheus ukradl bohům oheň. Zdálo se, že využití tohoto léku nezná mezí. Lidé věřili, že může vyléčit jakoukoli nemoc. Ba i v soudobé lékařské odborné literatuře lze najít pasáže o tom, že penicilin účinkoval u nádorů a virových infekcí, kde, jak dnes dobře víme, nemá vůbec žádný účinek.“

Levy hezky ukazuje, že antibiotika se doslova zavrtala do hlav nejen pacientů, ale i lékařů. Obě skupiny „dostala“ svým principem, když dokonale naplňují terapeutický archetyp kauzální léčby – narušená funkce orgánů vyvolaná specifickým patogenem, v daném případě bakterií, je vrácena k normálu jasně zacíleným a přesným zásahem. Jsou slovy německého chemika Paula Ehrlicha tou pravou „kouzelnou střelou“, kterou v druhé polovině 19. století usilovně hledal, ale našel ji až Skot Alexandr Fleming v roce 1928, aby se stala nejdůležitějším lékem v dějinách medicíny.

Co s námi „kouzelná střela“ dělá

Antibiotika však také stojí na začátku éry, kdy syntetická léčiva pronikla do všech terapeutických zákoutí. V pacientovi tak dnešní medicína se svým obrovským arzenálem sugeruje „jistotu“, že ve všech zdraví a život ohrožujících situacích lze doufat ve spásný zásah a že není sebebanálnější obtíže, na niž by něco nebylo. Mezi všemi prostředky a přípravky, jimiž lze na infekci vyrukovat, antibiotika z výše uvedených důvodů vnímá jako LÉK LÉKŮ a součástí jeho „jistoty“ je i jistý pocit výlučnosti, že s nimi se mu dostává té nejlepší možné péče. A jestliže v jeho očích „jsou bacily všude, způsobují jenom nemoci a všechny bacily nic nehubí lépe než antibiotika“, není divu, že si o ně panu doktorovi řekne.

Bohužel není také divu, že mu je pan doktor dá. S oním arzenálem za zády a jasným pacientovým očekáváním musí vždy „něco“ předepsat, jinak jeho bílý plášť co symbol oné jistoty jak v očích pacienta, tak nezřídka jeho samotného povážlivě ztrácí barvu. Věty typu „Pane Novák, to přejde samo“, jsou v dnešním zdravotnictví takřka nevyslovitelné, byť by šlo o sebevíce samoúzdravnou virovou infekci.   

A dalších důvodů k předepsání antibiotik, byť nemá v ruce jasný důkaz, že jsou indikována, má víc než dost. Nechce ztratit pacienta, který by si je při odmítnutí sehnal u jiného lékaře. Jen těžko lze říci „ne“ naléhavým maminkám, které chtějí rychle uzdravit rozchrchlané dítě, aby mohly do práce, a které by si při odmítnutí lék také sehnaly jinde. Také on chce mít jistotu, a to, že nic nezanedbal, a že se tudíž běžná viróza nepřeklopí v závažnou bakteriální infekci. Má své diagnózy, u nichž sice antibiotik není třeba, ale jemu se u nich osvědčila. Svou roli sehrává u nejednoho lékaře i pocit, že takhle „přece nic nemůžu zkazit“.

Každý takový lékař samozřejmě ví o existenci rezistentních bakterií, které kvůli nadužívání antibiotik vyřazují čím dál více z nich „z provozu“ v takové šíři a s takovou intenzitou, že je z toho celosvětový problém. Ale jedna vlaštovka (ta jeho) přece jaro nedělá, a navíc, jak dobře ví, rezistenci mohutně živí i jiné zdroje, například masové podávání antibiotik hospodářským zvířatům, která po nich rychleji a více přibývají na váze.  

Račte dál, pane koronavirus

Není toho zrovna málo, co do lidí tlačí antibiotika po hrstech. Ovšem děje-li se tak v době covidu, nejde už jen o rezistenci. „Kouzelná střela“ je mentálně dítětem druhé poloviny 19. století, doby Pasteurovy a Kochovy. Jejich objevy, že spoustu chorob způsobují běžným okem neviditelné mikroorganismy, sjednotily odborníky i laiky nadlouho v přesvědčení, že zdraví rovná se jejich absolutní nepřítomnost v prostředí i organismu.  

Antibiotika toto dogma naplňují až příliš dokonale. S patogeny ničí i nemalou část střevní mikrobioty, složitého společenstva mikroorganismů, jehož role byla rozpoznána teprve nedávno a intenzivně se zkoumá jen něco přes dvacet let. Jak se píše v monografii Imunologie člověka z roku 2016, „poskytuje bezprostřední ochranné funkce, metabolickou podporu, pozitivně moduluje slizniční i systémovou imunitu a je schopna likvidace xenobiotik, kterým je člověk vystaven“.   

S každým podáním antibiotik, zejména širokospektrých, vzniká v rámci mikrobioty dysbióza, nerovnováha mezi prospěšnými a škodlivými bakteriemi. Vybitím i prospěšných bakterií, které bránily kolonizaci patogenními mikroby jak produkcí patogeny potlačujících molekul (např. kolicinů), tak tím, že je obíraly o živiny a životní prostor, se otvírají možnosti pro množení patogenů. Člověk, který, ač jinak zdráv, bere antibiotika preventivně, doslova otevírá dveře dokořán veškerým infekcím, bakteriálním i virovým.

Svým antibiotickým bojem proti koronaviru mu píše pozvánku, aby si po vstupu do jeho organismu udělal pohodlí. Konkrétně tak, že významně narušuje způsob, jak střevo zasahuje do imunity. Jednou z nejdůležitějších funkcí přirozené a nenarušené mikrobioty je přenášet signály na imunitní systém, kde tak dochází ke správnému klonování imunitních buněk, především těch, jež tvoří vrozenou obranyschopnost vůči veškerým chorobám. Dysbióza narušuje přenos signálů, výkonnost vrozené imunity proto klesá a viry, které by za zdravého stavu byly likvidovány, se mohou množit, což je teprve příčinou choroby, nikoli pouhá přítomnost viru v těle. Platí to samozřejmě i pro koronavirus.       

Antibiotika jsou život zachraňující lék a podle toho by se s nimi mělo zacházet. Přijde-li v ordinaci na úvahu o jejich nasazení, měla by v jejím rámci vždy být vyřčena zásadní otázka: Je to bakterie? Je-li, pak je namístě po nich sáhnout. Není? Tak žádná antibiotika. Avšak aby to takhle fungovalo, měl by si ji vždy pokládat lékař i pacient.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna